1) Proto v dlouholetých neshodách a sporech mezi milostivou Korunou českou kvůli hradu a městem Chebem a tržní obcí (Marcks) Redtwitz na jedné straně a domem braniborským kvůli vesnicím Hohenburg, Wohnsiedel a Selb na straně druhé se římské císařské veličenstvo prostřednictvím komisaře ve městě Chebu dohodlo 17. června se slavným a vysoce urozeným knížetem a pánem Georgem Fridrichem markrabětem braniborským atd., že se urozený pán Heinrich von Wallenstein auf Dobrawitz, purkabí Wilhelm Muheckl von Buchhorn a Antonius Carchetus, doktor práv a rada jeho císařského veličenstva a z milosti markrabího rovněž urozený vysoce vážený vrchní hejtman Wolff von Schöberg, dvorní hejtman Hanns Paulus von Schaumberg, doktor práv a braniborský rada Wernerus Eiper a zemský písař Pangratz Saltzmann sešli ve městě Chebu a uchopili, projednali a se souhlasem stran se dohodli o obsahu a na základě vytyčení mezí pozemků o výše uvedených neshodách a sporech totiž takto:

Protože tedy největším a nejušlechtilejším cílem mezi výše uvedenými stranami byla spravedlnost vysokého a nízkého soudu, dohodli se výše uvedení radní a signatáři na následujícím stanovisku a prostředcích: Podle níž mají hranice mezi pozemky pana markraběte a městem Chebem jít od lesa Kohlwald směrem na západ, na sporném kousku lesa (který má být nad tzv. Zwergem rozdělen na dva stejné díly), dále jít dolů směrem do údolí potoka Reitschen (zvaného Rossein) do Rösly a odtud dále dolů do Chebu, že vše, co se nachází po pravé straně, směrem k Chebu, kromě markraběcího hamru, náleží k tzv. Fraisch, a dolnímu soudu, císařskému, českému a tedy k Chebu, bez jakéhokoli sporu, tak jak to tam takovým způsobem vždy předtím patřilo. Co je však nahoru od Schirndingu doleva a nachází se ve třech výše uvedených markrabských úřadech, které jsou v jurisdikci hradu a kraje Chebska, ve všech týchž vesnicích, ať smíšených nebo nesmíšených, bude majetkem a vrchnostenským právem markraběte. Soudní pravomoc nižších soudů však náleží šlechtě, ale nižší soudy nesmějí zasahovat dále než do vesnic, a pokud jde o obyvatele, majitele pozemků a statků a dvorců (s výjimkou polí, luk a polních zahrad), a to pouze šlechtických.

Ve vesnicích nižší vrchnost uvnitř chebských statků bude a zůstane chebská, ale jinak v celém obvodu každého statku bude markraběcí a pod vyšší a nižší vrchností se bude rozumět a počítat jako jedno a totéž, co podle popsaných obecních zákonů patří a rozumí se jako jedno a totéž.

Ohledně tržní obce Redtwitz, která je nyní chebská, se obě strany dohodly, že vyšší a nižší vrchnost Redwitz bude dědičná a na věky směrem ke vsi Werz přes polovinu mostu ke kříži, ale na druhé straně směrem k horní Redtwitz, Welsau a Gaißbergu, od města až do šířky 165 kroků, protože to všechno se pak musí zkontrolovat oběma stranami a vyměřit podle nařízení a poté označit (natřít). Tolik však, co z Redtwitzského gruntu a půdy zůstane, na tom všem zůstane vyšší a nižší pravomoc markrabat, ale že ti z Redtwitz v Püzenreithu, jako na jiných usedlostech, nebudou zodpovědní za lov zajíců, ale  naproti tomu budou povinni a zavázáni každoročně dodávat tyče a hole, a to tolik, kolik bude třeba, a takové dříví musí na předchozí pokyn lesmistra vytěžit bez jakéhokoli dřeva a bez přebytku, a protože se pozemky od Redtwitz rozkládají a sahají na všechny strany na vzdálenost 165 kroků, na kteréžto vysoké a nižší pozemky má právo markrabě, protože Redtwitzští mají a mohou mít výše zmíněné marky v zástavě, ale ne jinak, než že toho, koho sledují (kdyby se domnívali, že sami v zástavě nemají), odevzdají úředníkovi, pod kterého patří, nebo tomu, kdo je další v pořadí, aby tam čekal na exekuci, protože pak má každý z nich kdykoli právo a pomoc podle poplatku a obdrží o tom další sporné články, co se týče vyměření pozemku (rainung), inspekce, soudu a pracovních týdnů, peněz a spravedlnost, a také jednání ve vesnicích s výslechem svědků. Tak je to je zde také přijato, že markraběcí úředníci budou vykonávat spravedlnost vůči chebským poddaným, stejně jako chebské úřady vůči markraběcím poddaným ve spravedlivých věcech, jak je rovněž uvedeno výše, a budou jim poskytovat náležitou pomoc a plnění. V budoucích nebo současných případech, a zvláště v případě Chebských, se však musí dodržovat řádný a správný postup, že každá strana určí dvě nebo více osob, u nichž se nyní a kdykoli provede prohlídka, výslech a opatření, a poté se řádným způsobem provede vyřízení a konečné rozhodnutí. Ze strany patrona to bude zachováno tak, jako kdysi, chudí budou ušetřeni nátlaku a bude obnoven starý zvyk. Zůstane také při předešlé praxi kvůli vstupu ovcí, že se má nechat po obou stranách tolik místa, aby se prostor nezmenšil a také pole aby se dříve neobdělávala, dokud se úroda dobře nevyvede a neodveze. Avšak za účelem svážení a užívání polí se Chebským, stejně jako samotným markrabatům, za malou sumu peněz poskytne a přenechá les a stejně tak dlouho se Chebští zdrží kácení mladého dřeva. Mohou jako kdysi kácet dřevo, ale ne jinak než na příkaz lesního hospodáře, a to vše proti účtu. Les, píce a pastviny musí růst jako kdysi, kontrola mlýna musí být bez prodlení podle vrchnosti. A protože řemeslníci na vesnicích často škodí městu, mají být zrušeni a odstraněni, a v tomto případě se má dodržet markraběcí nařízení. Co se týče spotřební daně (umgeld), řídí se poddaný řádem vrchnosti, dodržuje pořádek na trhu, a kde něco koupí, tam za to také zaplatí. Konečně, pokud jde o výslechy svědků, je jeden soudce nebo orgán povinen na žádost jiného soudce nebo orgánu zprostředkovat výslechy a s přijetím výslechu svědků je provést, jak je uvedeno výše. Všechny tyto smluvní prostředky byly výše uvedenými císařskými komisaři a výše uvedení císařští komisaři a markraběcí radové souhlasili s jednáním a přijetím každého z těchto smluvních prostředků, avšak ne jinak než v souladu s potvrzením nejmilostivějším císařským Veličenstvem a knížecí milostí. Proto byly pro pravdivé ověření pravosti této smlouvy vyhotoveny dva stejnopisy s pečetí a podpisem a každé straně byl zaslán jeden. Cheb, 17. června 1561, Ex Besold.[1]

2) Nyní pan Schlecht[2] pokračuje a říká: Přestože však město Cheb v této smlouvě téměř po celou dobu tahalo za kratší konec, neboť hranice okresu byly zmenšeny, jurisdikce oslabena a mnoho vesnic, poddaných a plátců bylo ztraceno, i jiná práva nesporně od nepaměti předávaná byla ztracena, přesto se v případě všech těchto práv a těch, která zůstala za tak velkým přínosem, nestalo nic menšího, než že markraběcí úřady tuto smlouvu dodržely, pak se o ni snažily jen podle svých představ a ke svému pouhému prospěchu, a k jejich pouhému prospěchu a zisku, dalším svévolným odnímáním vrchnostenské a nižší jurisdikce, omezováním daní z kopyt a berní, vymáháním kontribučních peněz, peněz za ochranu, a nověji poplatky přestupky, jakož i hnaní ovcí, lov a jiné civilní přestupky v těch místech, které leží bezesporu v chebském kraji, a jeho Fraiská vrchnost to bude zkoušet podle svého dřívějšího zvyku. Kvůli těmto novým excesům se od té doby objevily stížnosti a věc dospěla tak daleko, že se nejvyšší představitelé dohodli na komisi, přičemž císařská a královská a posléze markraběcí komise vyřešily předchozí smlouvy a zbývající sporné body (s výjimkou tří, které markrabští přijali formou konzultace), jak se uvádí v odůvodnění z roku 1589, které bylo v této souvislosti sepsáno. Kdo by nevěřil, že to přinese dobré porozumění, mír a vytoužený klid mezi potomstvem? Ale vše marné: tuto poslední recesi, která je správně deklarativní (proprie declaratorius prioris), nechtějí markraběcí úředníci přijmout kvůli chybě potvrzení (defectum confirmationis), ale první pouze z důvodů proč ho upřednostňovat (in causis sibi favorabilibus). Pak se zavazují, že právě dnes pouze pro své vlastní pohodlí (solum privatum commodum) budou páchat excesy nad excesy, takže se zde město, zejména chvályhodný řád křižovníků s červenou hvězdou, a zdejší královský hrad musí neustále hádat a stěžovat si. Viz D. Schlecht.[3]

3) Roku 1562 přijel sem do Chebu kníže bavorský s kardinálem, potom přijel Maximilián, král římský, a když ho chtěli uvést sem pod nesenými nebesy, odmítl to, řka, že má už dost nebes nad sebou. Když zase odjel, přijel sem večer ze Sokolova jeho otec Ferdinand I. a vstoupil do radnice. Téhož roku pak v sobotu před sv. Martinem přijeli do Chebu turečtí vyslanci se šesti velbloudy, kteří vezli šest tun zlata a dále asi 30 koní, které husaři z Uher doprovázeli do Frankfurtu k císaři. P. Sergius.[4]

4) Již výše bylo zmíněno, že tehdejší purkrabí Joachim von Schwannberg způsobil městu Eger mimo mnohé velké potíže, o čemž může svědčit i následující text: Zdejší město mělo v držení hradní kapli, mělo od ní klíče, jmenovalo a platilo kněze, jmenovalo kostelní správce, kteří také dostávali od městské rady peníze, udržovalo kostel v dobrém stavu a vylepšovalo budovy. V roce 1563 však zmíněný purkrabí ze Schwannbergu zpochybnil vlastnictví města nejen vůči Černé věž, ale i této kapli. Tato záležitost dospěla tak daleko, že dala podnět k řádnému procesu, která byl projednán u Královské české apelační komory v Praze. Přestože se zdejší město s mimořádným úsilím domáhalo svého vlastnictví, rozsudek vynesený 10. prosince 1566 vyzněl v jeho neprospěch a město muselo Černou věž i s kaplí postoupit purkrabímu. Kaple byla od té doby tak zanedbávána, že se ocitla v žalostném stavu, v jakém je nyní. Schlecht.[5]