1) Ačkoli luteránství se zde pod popelem krčilo již od roku 1540, k čemuž položili základy, jak již bylo zmíněno výše, členové řádu německých rytířů (Teütsche heren), nikdy nebylo veřejně podporováno, až jej zde členové řádu německých rytířů v roce 1564 konečně zavedli a věc probíhala takto. Pan Wilhelm von Holdringshaußen, zemský komtur Durynské bailivy (Palley) a místodržitel Zwaitzenu, se doslechl, že správa zdejšího Německého domu je velmi podivná, a proto poslal pro jiného správce, a to výše zmíněného Christophora von Tacharod.[1] Luteránští měšťané se mu tajně hlásili a stěžovali si, že mají velký hlad a žízeň po nových božských slovech, ale že není nikoho, kdo by je jimi nasytil a napojil. Na všech ostatních místech by jim Pasovský mír povolil, aby je v klidu vykonávali, ale tady by jim to papeženci nedovolili, protože už tak měli početní převahu, takže by si měli hledat cesty, jak najít prostředky k ukojení svého hladu a žízně. Tacharoth, který sem byl poslán hlavně kvůli změně náboženství, to všechno rád vyslechl a potěšil své souvěrce prohlášením, že chce, aby to bylo předloženo městské radě. Tak to také udělal, a kromě všech remanencí, které považoval za užitečné, žádal o reformu a veřejné zavedení kazatele do zdejšího farního kostela. Tomuto požadavku se však vší silou bránili dosud pravověrní katolíci (kteří nechávali tuto službu vykonat otcem františkánem (pozn.: P. Sergius,[2] z něhož zde vycházím, se tu musel splést, že kolem roku 1555 byl v Halberstadtu byl v listině zapsána smutná zpráva, že zdejší františkánský klášter byl pokažen luteránskou reformací; podle mého názoru to muselo být v roce 1565, nebo možná i později, jak se brzy dozvíme) a onen von Tacharoth se musel zdržet svých žádostí, ale napsal zemskému komturovi s žádostí, aby zvážil prostředky, jak by se dalo pomoci luteránským měšťanům.

2) Aby se zajistilo, že při zavádění tohoto nového systému nebude nic opomenuto, přijel zmíněný zemský komtur z Holdringshaußenu 17. listopadu 1564 sám do Chebu, aby si vyzvedl účty Německého domu (řádu německých rytířů) od Tacharotha, který předal hospodaření, a místo něho jmenoval správcem Hannse Heinricha Thiesela z Dalbitzu,[3] syna loketského krajského hejtmana, za něhož byla také zrušena tabule ve dvorci řádu německých rytířů (Creütz-hoff) neboli Německém domě. Pravým důvodem jeho příchodu však bylo jmenování kazatele pro luteránské měšťany a reforma církve, protože řád preferoval právo mít stálé farnosti (perpetuae parochiae). Mimo jiné si s sebou zmíněný Holdringshausen přivedl kazatele jménem Hieronymum Thilesium,[4] faráře a superintendenta v Mühlhaußenu, kterého si speciálně vyprosil od kurfiřta Augusta. Tento Thilesius byl ve zdejším domě držen v naprosté tajnosti, jako by byl jen sekretářem zemského komtura nebo jiného juristy, proto nikdo nic netušil a nový kazatel nikoho ani nenapadl – zasvěceno bylo jen několik luteránských měšťanů, kteří byli pozvání na kázání na příští neděli. Bylo to právě tu neděli, 25. po sv. Trojici (post Trinitatem) dne 19. listopadu, kdy se konala velká mše podle starého katolického zvyku, ale po jejím skončení začal režisér této hry Goldhammer, který už o všem věděl, předzpívávat shromážděným víru v němčině, což nikdy předtím nebylo zvykem. Když se to dozvěděli purkmistři Peter Ruprecht, Bernardus Schmidl, Georgius Wassermann a Caspar Kramer (který už byl v tajnosti luteránem), poslali na kůr dveřníka Caspara Pfrengera, aby se Goldhammera zeptal, proč zpívá víru německy. V pondělí ráno měl předstoupit před ctihodnou městskou radu. Řádný kazatel Andreas Töpner přišel podle svého zvyku v pravý čas do sakristie, připravený vystoupit na kazatelnu, ale v tu chvíli přišel do sakristie také zemský komtur spolu se správcem Christophem von Dacharoth, a také Hanns Heinrich Thiesel se svými písaři a sluhy, vzali s sebou i pana Thilesia, a když chtěl kazatel Andreas Töpner vyjít na kazatelnu, pan zemský komtur ho zastavil se slovy, že by se měl tentokrát zdržet kázání, protože on sebou přivedl jednoho muže, kterého by si chtěl vyslechnout. Poté si magistr Hieronymus Thilesius oblékl chórové roucho, a než purkmistři dostali od Goldhammera odpověď, vyšel z chóru na kazatelnu, následován ze sakristie zmíněným zemským komturem s jeho správci, písaři a pomocníky, a zůstal tam až do konce kázání. Potom, aby se tomuto služebníkovi slova nedostala nějaká potupa, ho také vrátili zpět, jak ho vyvedli, a to byl den, kdy byl položen základní kámen, jímž se ze starokatolického kostela a Božího domu modlitby stala vražedná jáma.

3) Když se před kostelem na tržišti rozkřiklo, že ve farním kostele káže nový kazatel, lidé se hrnuli do kostela, aby si ho poslechli. Na tuto neděli se četlo evangelium o ohavnosti zpustošení a zároveň to připadlo na svátek sv. Alžběty, patronky kostela. Ve svém kázání Thilesius vysvětlil, co to je ohavnost zpustošení, totiž falešné učení, modlářství, vzývání jejich svatých atd. Poukázal také na to, jak se má ohavností zpustošení vyhnout a jak se má správně uctívat Bůh, načež pak pravou katolickou bohoslužbu natáhl na skřipec, ne bez velké radosti prosté chátry, která byla už beztoho téměř zcela luteránská. Poté, co tři ještě katoličtí purkmistři, Peter Ruprecht, Bernard Schmidl a Georg Wassermann, viděli, jak je svaté místo zpustošené a jak na svatém místě stojí vlk mezi ovcemi, vzali si celou věc k srdci a postavili se jako hradba proti nebezpečnému řádění v chrámu Božím. Následující pondělí 20. listopadu se kvůli tomu sešli na radnici a uspořádali zasedání městské rady, před kterou se musel zodpovídat kantor školy. Byl také obeslán pan komtur a byl dotázán, jaká je pravá povaha a účel nového kazatele a služebníka slova a zda jím tu hodlá zavést reformaci. Ten však, jsa lstivý lišák, jehož čas ještě nenastal a nechtěl ani prozradit přání oněch luteránských měšťanů, dal na to takovouto chybnou odpověď: Přivedl s sebou učeného muže, kterého chtěl nechat vyslechnout v tomto kostele, doufaje, že bude všem milý a příjemný, a že bude moci být vyslechnut také ještě dále. Tak tomu také bylo i následujícího dne, 21. listopadu, na svátek Obětování Panny Marie, kdy magistr Thilesius kázal o křesťanské zbožné úctě, kterou bylo možné vzdát svaté Marii, a co by na druhé straně bylo modlářskou poctou. Na toto kázání přišel opět velký nával lidí a papežství a všichni praví katolíci byli při takovém kázání opět natahováni na skřipec, což se prostému lidu, který byl již téměř zcela luteránský, nadmíru líbilo, a právě proto také žádali, aby tento muž již nesměl odejít, ale aby byl raději potvrzen kazatelem.

4) Protože se však luteránští měšťané obávali, že se katolíkům tato kázání nebudou líbit, zvláště mnichům, a že právě proto budou všemožně usilovat o to, aby městská rada tohoto nového služebníka slova opět zrušila, aby tomu předešli, sepsali na radu Holdringshaußena, Tacharotha a kazatele sepsali pamětní spis (Memorial), který má být co nejdříve předán městské radě a který také podepsali mnozí z městské rady, jakož ze soud a přísežné obce, mezi nimiž nacházím u M.S.V. Archivÿ Paroch. Egran.[5] následující jména: pan Eberhardus Brunner, který právě letos přišel do městské rady, Christophorus Klingkenvogl a Georg Meinl, Jacob Steffel, Hans Wassermann ze soudu, soudní písař Wilhelm Keßler, zlatník Georg Holldörffer, Frantz Gabler, Christoph Daniel, Frantz Frischeißen, lékárník Severus Knauff, Heinrich Wildner, knihvazač Balthasar Brusch. Ten se nechal ostatními zlákat k tomu, aby k podpisu pamětního spisu ve dnech 24. a 25. listopadu přesvědčil také některé další protestantské měšťany ve městě a na předměstí. Pamětní spis pak byl doručen ctihodné městské radě. Viz cit. M.S.V. Pancratius. Purkmistr Bernardus Schmidl se svým bratrem Hannsem Schmidlem ze soudu, oba pukrmistři Peter Ruprecht a Georg Wassermann spolu s ostatními pravověrnými katolíky se této novince ze všech sil bránili, ale museli jí ustoupit, protože se obávali vzpoury ze strany odpůrců. Doufám, že když zde uvedu podstatu této záležitosti, popíši ji co nejpravdivěji tak, jak nám ji pan Schlecht[6] sdělil z protokolů, vedených městským písařem a zapsaných v městské knize pod číslem 11.

5) Dne 24 listopadu 1564 Christoph von Dacherden, správce Německého domu, a starý muž, který má být purkmistrem Jeny, a pan Willhelm von Holdringhaußen, místodržící durynské bailivy (Pallei), žádají, aby mohli promluvit v městské radě, soudu a obci a předložit městské radě, soudu a obci, které patří k vládě, důležité věci, které mají velký význam pro obec města, a tak se také stane.

Pan místodržící Willhelm Holdringshaußen, Dachrede, a starý pán přicházejí do městské rady, děkují za přízeň shromáždění a publiku atd. A připomínají ctihodná rada velký nedostatek kněží a kazatelů. A přestože sem byli s velkými obtížemi a námahou kazatelé přiváděni, bylo dobře známo, jaký život vedou, jak se chovají a jak dlouho zde zůstávají. Nyní však s sebou přivedl šikovného, učeného, bohabojného, zbožného muže a kazatele, který se zde nechal veřejně slyšet na kostele, a jestliže se líbí městské radě, soudu i obci, nechá ho zde, nebo sem zajistí jiného takového kazatele s jistotou, že obec města jím bude zaopatřena.

Poté pan místodržící skončil, požádal o otázku a po opětovném přijetí byl dotázán, kde a na jakém místě tento kazatel kázal dříve, jaká je jeho víra, zda má ženu a dítě a zda si ho tu místodržící chce ponechat a na jak dlouho.

Pan místodržící se vzdálil a po svém návratu odpověděl: Za prvé, že pan magistr je kazatelem císařského města Mühlhausenu a superintendantem. Za druhé, z jeho kázání a učení je zřejmé, jakého je náboženství. Za třetí, má ženu a děti. Za čtvrté, snažil by se ho přesvědčit, aby zde zůstal, a pokud ne, aby zajistil jinou takovou osobu.

Poté bylo místodržícímu dovoleno odejít a bylo mu nařízeno, aby zajistil (nebo vydal příkaz), aby ctihodné městské radě ráno soudu a obci města přinesl návrh čtyř artikulů a nechal jej přednést, a pak řádně odpověděl na otázky

Dne 25. listopadu na sv. Kateřinu se sešla městská rada, soud a přísežná obec, kterým byl včerejší návrh čtyř artikulů předložen, projednán a po vyšetřování bylo jednomyslně uzavřeno: Protože se tento kazatel svým učením a kázáním ctihodné městské radě, soudu a obci velmi líbí a protože byla také jeho papežskou svatostí na minulém koncilu přijata Communion utriusque speciei, městská rada, soud a obec města Chebu jsou a prozatím zůstanou pod obojí (sub utraque) pro tento účel, a také to co nejpokorněji listem Jeho římské císařské Veličenstvo požádají o nejmilostivější souhlas a schválení, a budou tak jednat s předvídavostí, aby pan místodržící jmenoval tohoto kazatele na čtvrt roku, aby plnil a udržoval kazatelský stolec jediným Božím slovem a také aby zajistil těm, kteří si to přejí, udělování velebné svátosti v jejich domech. V kostele však ještě v této době neudělá žádnou změnu se svátostmi, dokud se vyslanci, dá-li Bůh, šťastně nevrátí. Toto výše uvedené usnesení městské rady, soudu a obce předá 27. listopadu panu místodržícímu purkmistr Caspar Kramer, Michael Paÿer z městské rady, Hieronymus Goldhammer a Jacob Jacob ze soudu, Hannsen Ruprecht a Georgen Holldörffer z obce a Christoph Lister, městský písař. Bylo dáno jako usnesení a odpovědi v Německém domě za přítomnosti kazatele. Přestože si pan místodržící a kazatel mnohokrát stěžovali na to, že mše zůstává v kostele vedle slova Božího, a vzniklo mnoho sporů mezi nimi, ctihodnou městskou radou, soudem, obcí a jejich zástupci, je však nakonec třeba s výše uvedenou odpovědí počkat až do návratu delegátů z Vídně, a kromě toho ponechat, aby se během kázání některé tiché mše vůbec nekonaly, nýbrž před kázáním a po něm, když pan kazatel přijde z kazatelny, tak se mají nebo mohou konat jiné mše. Hucusque Prothocollum.

6) Aby se však silněji dosáhlo tohoto povolení od Jeho císařského Veličenstva, sestavili luteráni ze svých vlastních prostředků výbor a poslali ho spolu s pokornou žádostí Jeho císařskému Veličenstvu. V této žádosti žádají, aby bylo chudému měšťanstvu v Chebu povoleno mít evangelického kazatele augsburského vyznání, který by kázal ve farním kostele v Chebu a bez překážek uděloval svátost podle ustanovení Pána Krista. Byli jmenováni komisaři, kteří by tuto záležitost vezli do Vídně, a to pan purkmistr Caspar Cramer, Georgius Meindl ze soudu, Georg Holldörffer za obec a soudní písař Wilhelm Köstler jako mluvčí (orator). Městská rada mezitím povolila magistru Thilesiovi kázat, než se komisaři vrátí z Vídně, ale s výslovnou podmínkou, že na katolických obřadech se nic nezmění, a navíc, pokud si měšťan přeje přijímat podle protestantských zvyklostí, může mu tak být svátost podávána doma. Thilesius pak pokračoval v kázání 30. listopadu na den sv. Ondřeje a před kázáním se zpívalo několik zpěvů v němčině. Magistr Thilesius také křtil jejich děti u nich doma, navštěvoval nemocné a podával jim svaté přijímání. Dne 1. prosince odjeli výše uvedení komisaři do Vídně. Katolíci se však (jak uvádí M.S. Archiv. Paroch. Egr. à Lutherano conscriptum)[7] snažili tomuto dílu zabránit a předtím tajně vyslali do Vídně k tamějšímu biskupovi svého zmocněnce, který ho žádal, aby zprostředkoval Jeho císařskému Veličenstvu jejich žádost, kterou se chebští luteráni snažili zhatit. Stalo se také, že delegáti museli zůstat několik týdnů ve Vídni a nemohli dostat rozhodnutí dvorské kanceláře, ale nakonec díky pomoci Michäelise Eichlera, chebského měšťana, který byl apelačním radou v Praze, dostali to, co brzy naznačím.

7) Mezitím pan zemský komtur viděl, že plánovaná reformace ve farním kostele v Chebu naráží na mnohé obtíže a že se co nejdříve neuskuteční. Protože kvůli jiným záležitostem nemohl v Chebu déle zůstat, vydal se s panem Dachrothem z Chebu do Durynska (poté, co zcela předal správu Německého domu již zmíněnému Heinrichu Thieselovi von Dalwitz), církevní záležitosti přikázal magistru Thilesiovi a požádal ho, aby vynaložil veškerou svou píli k dokončení započatého reformního díla. Pán von Tachoroth se následně stal členem řádu německých rytířů, jak jsme již slyšeli výše, a nakonec zemřel jako komtur v Řezně. ex cit. M.S.V.[8]

8) Dne 3. ledna roku 1565 sem opět šťastně dorazili výše zmínění vídeňští komisaři a přivezli s sebou od jejich císařského veličenstva toto povolení, aby bylo kazateli dovoleno kázat a k tomu aby se jejich císařské veličenstvo dále milostivě rozhodlo uznat tohoto kazatele, a pak také kvůli přijímání ctihodné svátosti pod obojí, vezli sebou jak oba vydané dekrety. Protože tento učený kazatel, kterého sem přivedl pan místodržící, nechtěl čekat na takové rozhodnutí císařského majestátu, ale spěchal s tím, a protože se svým kázáním, životem a chováním líbil celému shromáždění, chtěl také, aby se mohl řídit jejich usnesením, sešla se městská rada a soud spolu s členy přísežné obce 12. a 13. ledna tohoto roku 1565, aby projednali, co je třeba v této věci udělat. O tom, co bylo v tento den projednáno a poté jednomyslně rozhodnuto, bude dále zaznamenáno ex Prothocollo cit.

Nejprve bylo po dlouhých sporech a všech nezbytných úvahách rozhodnuto, že někteří lidé chtějí, aby se svátost pod obojí podávala v karneru (kostelíku sv. Michala), a ne ve farním kostele, a to z toho důvodu, že to bylo napsáno v rozhodnutí císařského majestátu a že by to bylo v rozporu s ním a že by se tím řídila také jiná města a obce a že by takové jiné velmi nebezpečné bohoslužby městu škodily. Jiní, a těch je většina, však chtěli, aby jim byla v kostele vedle Božího slova předána i svátost, hájili se vznešenými důvody založenými v písmu Božím, a protože k žádné shodě nedošlo, poslali proto k panu kazateli purkmistra Caspara Cramera, pana doktora syndika Georgena Meinla, Hannse Ruprechta a Wilhelma Keßlera, a ti to zatrhli. Především by městská rada, soud a obec rády na této věci pracovaly co nejdéle, aby po návratu vyslanců mohlo být opět řádně zřízeno dílo Boží dílo a mohlo se v něm pokračovat, ale je tu tolik překážek, že se to opravdu nemůže stát. Nejvážnější překážkou je, že dekret císařského majestátu nedává žádný návod ohledně Nejsvětější Svátosti, pročež se městská rada, soud a obec rozhodly k trpělivosti na dobu tří týdnů, než přijede císařské veličenstvo do Prahy, aby se v této věci dále vyjádřilo a během té doby žádají o to, aby po tuto krátkou dobu měli soucit, stůl kazatele zajistili jako dříve, svátosti udělovali v karneru a v domech, v zájmu zajištění spokojenosti a všeobecného pořádku v církevních záležitostech. Pan kazatel pak prohlásil, že poté, co zde více než dva měsíce čekal na svou příležitost, by se měla věc uvést do chodu ke cti Boží a spáse člověka, a že by se měl věci pilně věnovat tak, jak to bylo učiněno, neboť tehdy nedovolil, aby z jeho nenamáhavé píle něco vzešlo, a teprve nyní doufal ve větší podporu a dobré církevní uspořádání ze strany císařského majestátu. Protože však to však necítil a tušil takové zpoždění, nechtěl čekat tak dlouho, aby teprve nyní kvůli nepořádku podával svátost na takovém nevhodném místě a odváděl pozornost od Božího slova. Udržet církevní pořádek po dobu tří týdnů, to nebylo v jeho moci, jeho milý Bůh mu to nepřikázal, ani za to nemohl být podle svého svědomí zodpovědný.

9) Těch pět zástupců také prosilo a žádalo, ale bez výsledku, a tak se odebrali, aby o tom podali zprávu městské radě. Na rozloučenou pan kazatel ještě prohlásil, že pokud nebude záležitost vyřešena dnes, tak zítra odjede a zdůraznil, ať se ta věc dobře uváží. Člověk s takovou marnou bázní děkuje Bohu, že se císařské Veličenstvo tak milostivě vyjádřilo a dopřálo, neboť kdyby člověk už tehdy také pokročil ve své službě Bohu a prosazoval slovo Boží, tak by se také osvědčil a všem by se to líbilo, kromě těch, kteří by za to byli zodpovědní. Nabídl se dále, ať už by tu byl, nebo ne, že může být volán k odpovědnosti císařskými úřady, nebo kdekoli jinde, a pomůže se z toho sám zodpovídat.

Když byla znovu svolána ctihodná městská rada, soud a přísežná obec, bylo v zájmu pořádku v obci rozhodnuto poslat znovu pro kazatele, a tak Georg Meinl a Wilhelm Kessler přivedli zmíněného kazatele na příkaz před zmíněnou vládu, a když se dostavil, byly mu sděleny všechny skutečnosti a byl požádán o radu a také o trpělivost na tři týdny, a dále, zda má být učiněno rozhodnutí ve sporu, zda má být svátost podávána v karneru. Prohlásil, že nechce, aby město přišlo k nějaké úhoně (zde je vidět jeho lišácká prohnanost), a že mu Bůh naložil velké břemeno. Ačkoli nevěděl dost, aby mohl radit, chtěl ukázat svou snahu. Ó ty prokletá, poplivaná pokoro! Především řekl, že městská rada, soud a přísežná obec měla zvážit své rozhodnutí před vyslanci do Vídně. K tomu, na co poukazuje císař, co se má dělat, není nutné to, co se zde žádá. V rozhodnutí nebylo odmítnuto Augsburské vyznání, k němuž je kazatel připuštěn, což je třeba chápat. Tam, kde se káže Boží slovo, musí se také podávat jeho ctihodné Svátosti a vykonávat další bohoslužby a žádné jiné rozhodnutí není třeba a pak to Jeho Veličenstvo nebude, jak se předpokládá, dále vysvětlovat. Je proto třeba vysvětlit, co se má nyní dělat, protože by tu už nechtěl zůstat. A dále prohlásil, že císařské veličenstvo chtělo říci, že by to bylo příliš, aby se v této záležitosti ústně nebo písemně obraceli přímo na něho a že má zůstat při tom, aby se v tom ničeho nebáli, že se na Cheb obrátí také jiná města, která poznají svou zodpovědnost, budou hledat a budou muset udělat to, co Cheb udělal, takže městu Chebu bude brzy odpuštěno. Mít obojí víru v jednom domě Božím a administrovat to, za to nelze odpovídat (Ó ty prokletý člověče! jak by ses tedy mohl za to později zodpovídat, když jsi to dovolil?). Musel by snášet těchto osm týdnů nesnesitelné trpělivosti s porušením svého svědomí (taková lež!), kdyby dále nečinil, tak by žádná jednota mezi služebníky církve neexistovala, bylo by to také politováníhodné, strastiplné a velmi zatěžující pro mládež dvojího náboženství. Protože se svátost podávala ve vedlejším kostelíku, muselo by být stejně zodpovědné, kdyby se tak dělo ve farním kostele, člověk by se kvůli tomu nemusel ničeho bát. Jel by sto mil, kdyby to nutnost vyžadovala a pomohla s odpovědností, chce se také zavázat, že osobně předstoupí před císařský majestát a pomůže tu věc zastupovat, aby bylo zachováno Boží slovo, protože by měl člověk mít dobrý pocit, ať už je to tady nebo ne, a s tím skončil. Ita cit. Prothocollum.

10) Než však budu pokračovat ve zmíněném protokolu, musím zde nejprve uvést, že jeho výše uvedená rafinovaná námitka o dvojím náboženství v jedné církvi, kterou se snažil vyhnat katolíky z farního kostela, byla okamžitě zamítnuta. Poté byl Thilesius téměř většinou přítomných požádán, aby vypracoval řád a časový rozvrh a předložil jej váženému magistrátu, což učinil, a po jeho vypracování se dostavil k purkmistrovi Petru Ruprechtovi, předložil mu reformační řád a požádal jej, aby jej předal městské radě, soudu a přísežné obci. Když si však Thilesius všiml, že zmíněný purkmistr je špatným patronem reformovaných, znovu si reformační řád vyžádal zpět a purkmistr mu ho vrátil, protože s ním nechtěl mít nic společného. Dne 10. ledna zaslali pan Clemens Brunner a Hanns Zeferer z městské rady panu Thilesiovi požadavek, aby jim tento reformní řád předal, ale on ho nechtěl předat, protože se dozvěděl, že jsou tam jen hlasití podporovatelé (fantores) katolicismu, ale na sám tvrdil, že ho nepředá, když městská rada, soud a obec nejsou všichni pohromadě. Všichni ho požadovali, ale purkmistr Schmidl nechtěl, aby ho získal někdo z přísežných obce, pokud se má reformní dílo provést. Dne 11. ledna se sešla pouze městská rada a soud, aby věc ukončili, a opakovaně byli vysláni dva delegáti k magistru Tilesiovi, aby požádali o zmíněnou reformu. Tilesius ale z výše uvedeného důvodu nechtěl reformní řád vydat, avšak nakonec se nechal delegáty přemluvit, aby s nimi šel sám na radnici, řád předložil a přečetl, ale s tou výhradou, že jim může být pouze přečten, protože nebyli přítomni přísežní obce. Poté, co se na chvíli vzdálil a byl znovu vpuštěn dovnitř, mu bylo řečeno, aby byl den nebo dva trpělivý, a pak bude svolána celá vláda a celá záležitost byla vyřízena. Egr. cit. et P. Sergio Francisc.[9] M.S. Nyní se vrátíme k protokolu, kde se píše:

11) Poté (P. Sergius[10] a cit. M.S.V. Paroch. Egr.,[11] uvádí datum 12. ledna) jednala městská rada o tom, zda lze připustit přijímání svátosti pod obojí (Sacramenta Sub utraque) ve farním kostele a zda to není v rozporu s císařským dekretem. Dále kvůli reformačnímu řádu, jak se v citovaném protokolu uvádí: A kromě tří purkmistrů, také čtyř vyslanců z Vídně, Hannse Schmidla, Hannse Wagnera a asi tří z obce, jinak celá městská rada, soud a přísežní obce byli ochotni nechat podávat svátost pod obojí ve farním kostele. Čtyři vyslanci bez rozhodnutí nechtěli ustoupit, ale poněkud je uklidnila výše zmíněná ochrana. Tři purkmistři, pan Bernard Schmidl, Peter Ruprecht, Georg Wassermann, Hanns Schmidl, Hanns Wagner, a jak bylo řečeno, asi tři nebo čtyři z přísežných obce podali svou rezignaci a odešli domů bez rozhodnutí. Všichni ostatní zůstali tam na radnici a nechali kazatele čekat v lozunkové síni[12] s tím, že nemohou jednat proti císařskému majestátu, ani proti jeho výnosu, stejně jako nevědí, jak ho provést. Papežství ve farním kostele nelze svrhnout. Proto městská rada, soud a obec povolali k sobě pana kazatele, aby mu to oznámili. Protože tři nejstarší purkmistři a další výše zmíněné osoby od jednání vlády odešli, shromáždili se někteří z nejširší obce v několika hloučcích před radnicí a dokonce na náměstí, což kazatele poněkud vystrašilo. Ten člověk vypadal vystrašeně a proto kazatel navrhl vhodnější způsob řešení (pozn.: a zde navrhl, aby sám, aniž by porušil své svědomí, udělal to, co si krátce předtím nechtěl vzít na svědomí – ó ty citlivé svědomí! ), a sice, aby podávání velebné svátosti pod obojí (Sacramenta Sub utraque) bylo zařízeno na oltáři ve farním kostele vedle chóru a kázání slova Božího podle císařského Veličenstva bylo tam, a tak by se mohl po nějaký čas zachovávat celý církevní řád uvnitř, protože teď nelze, a aby se mše, také všechny ostatní papežské obřady konaly na chóru, a tak se nějaký čas trpělivě a trpělivě snášely. Což se celé vládě líbilo a rozhodla se poslat pro osoby, které už odešly a dohodnout s nimi, aby s tím také souhlasily a dosáhly dobré shody. Když se pak dotyční objevili a uslyšeli to, požádal purkmistr Schmidl, aby on i každý z nich o věci do zítřka dále přemýšleli a zítra si to vysvětlili. Chtěli tedy dnes nechat věc odpočinout, protože žádný z nich po celý den nic nejedl, a zítra se opět sejít v 8 hodin, což se kazateli ani vládě nijak zvlášť nelíbilo, a s tím se rozešli.

12) Na druhý den, dne 13 ledna, v sobotu po svátku sv. Erharda, se purkmistři, městská rada, soud, přísežní obce i kazatel opět sešli na radnici, jak ji předtím opustili, jak bylo oznámeno. A pan Bernard Schmidl, zahájil včerejší jednání, odpověděl na návrh pana kazatele a chce vysvětlit to, o čem dnes v noci s těžkými starostmi, úvahami a beze spánku přemýšlel a také to tak ponechat ke schválení, totiž že v chóru se bude podávat svátost pod jednou způsobou (Sacramenta Sub una) tomu, kdo si to bude přát, a bude se sloužit mše svatá, jakož i jiné papežské ceremonie, pak se bude ve farním kostele kázat slovo Boží a bude se moci podávat Nejsvětější svátost pod obojí (Sacramenta Sub utraque), ale s těmito výslovnými podmínkami: Protože by z nařízení císařského veličenstva mohly v budoucnu vzniknout spory a nedorozumění, jak že by se s tím zase nakládalo, a on Schmidl jako nejstarší sám aneb spolu s jinými by byl vyzván, aby promluvil, proto požádal, že nerezignuje na ochranu a zastoupení, aby to bylo na úkor obce a s tím odstoupil. Poté, co byl opět vpuštěn dovnitř, mu bylo v odpovědi naznačeno toto: vzhledem k tomu, že nejen on, ale každý z této vlády, ať bohatý nebo chudý, má být za věc zodpovědný a má se ho to týkat, proto má být nejen jemu, ale také, jak bylo řečeno, každému, a dokonce i čtyřem vyslancům, v této věci náležitě přislíbena ochrana, takže to, co se může týkat jednoho, se má týkat všech ostatních současně. Stejně tak, kdyby se u soudu něco napadlo nebo požadovalo, čemu někdo nerozumí, tak se dotyčnému poskytne pomoc a platba z prostředků obce, načež se panu Schmidlovi vyhoví. Poté se všichni jednomyslně shodli, že se budou řídit tímto návrhem kazatele, a následně prohlášením a souhlasem pana Schmidla. Všichni si vzájemně přáli štěstí a děkovali Všemohoucímu s radostí v srdci za tak laskavé vyřízení a sdělení jeho božského slova.

13) Poté se vláda obrátila na kazatele, aby ve jménu Božím dále zařídil věci, přišel sem se svou ženou a dětmi, aby žil zde až do konce, a to s těmito prosbami: aby ho správci (pro které teď bylo posláno a kteří s ním budou jednat) dostatečně pohostili a postarali se o něj, a aby mu také slíbili spravedlivou ochranu. Na to kazatel prohlásil, že z celého srdce děkuje Bohu za tak dobrý skutek porozumění a že tak uvede věci do libého stavu a že odtud bez vědomí vlády neodejde, ani nějak překotně neodjede, aniž by na své místo nejprve neustanovil muže dobrého, zbožného a vzdělaného, aby byla církev zaopatřena a vláda spokojena. Pro své vlastní dobro však nemůže v této věci prohlásit, zda zde chce zůstat, či nikoliv, neboť nemůže vědět, kam mu Bůh nařídí jít, ani to nemůže učinit bez vědomí saského kurfiřta, který ho povolal ke svému studiu a nařídil mu, aby se dostavil do Mühlhaußenu. Protože není možné, aby to všechno zajistil v církvi on sám nebo někdo jiný po něm, nemůže konečně pominout ani další otázku, zda si opatřit jednoho nebo dva jáhny nebo kaplany, aby byla církev lépe zaopatřena. To vše bylo předáno Thunselovi (Thieselovi) jako správci Německého domu s žádostí o jeho vydržování a vydržování takových kněží. Načež Thunsel popřál vládě štěstí, aby se tak stalo, a nabídl se, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby takoví kněží byli řádem německých rytířů přijati, jak tehdy žádal, a také rád pomůže, aby byli přijati další dva kaplani, s prosbou, aby se s tímto kazatelem jednalo tak, aby zde mohl zůstat. Protože se pan kazatel ptal, jak má být podávána nejvyšší svátost, požádal také, aby byl poučen kantor, jak se má chovat při zpěvu, načež byl vydán tento pokyn: Papežská mše se má konat na kůru, pak se má kázat a pak se má podávat svátost pod obojí (Sacramenta Sub utraque), jak bylo rozhodnuto. Kdo si přeje křtít latinsky nebo německy, může tak učinit. Jasné rozhodnutí: ve farním kostele se nesmí sloužit latinská mše před kůrem, ale na kůru, a v sakristii, rovněž tak by mělo být na kůru zachováno ostatní. I když to panu Schmidlovi bylo kvůli donacím poněkud nepříjemné, přesto se dohodli, že by to nemělo uškodit jejich právům a donačním listinám. A tak toto příjemné Boží slovo a rozhodnutí bude zítra kazatelem vyhlášeno a příští neděli bude uvedeno v praxi a zahájeno, k čemuž věčný Bůh uděluje teď i do budoucna věčné požehnání, amen. Až potud citováno k protokolu.

14) Zde se konečně musím zmínit o reformačním řádu, který byl v chebském farním kostele zaveden magistrem Thilesiem se svolením a rozhodnutím tehdejšího magistrátu, ale pod tou podmínkou (jak poznamenávají M.S.V. Archiv. Paroch. Egr.[13] a P. Sergius[14]), totiž až do příjezdu Jeho císařského Veličenstva do Prahy, jemuž mělo být vše rozhodnuté předloženo, aby se dosáhlo schválení toho všeho.

1) Obě náboženství zůstanou bez překážek ve farním kostele a budou v něm mít své veřejné praktiky (publica exercitia), avšak jeden po druhém.

2) Protestanti budou v kostele kázat, úřadovat a udělovat své svátosti.

3) Katolíci však slouží mši v chóru, která začíná vždy v 7 hodin ráno, aby se hned poté mohla sloužit hrubá mše (hohe ambt) a připravit kázání.

4) V 9 hodin měli začít svou bohoslužbu reformovaní, ale v sobotu předtím, o nešporách, se vždy zpívala reformovaná bohoslužba se zpěváky a obřady, jak je předepsáno v agendě magistra Tilesÿ, spolu se dvěma žalmy a hymnem, po ní četl chlapec před oltářem evangelium, pak se zpívalo Magnificat, k němuž musel varhaník nechat zaznít i varhany, a nakonec byly nešpory zakončeny latinskou Collecta. A takovéto nové luteránské nešpory se konaly ještě tutéž sobotu, totiž 13. ledna. Následující neděli, která byla 14. ledna a 2. neděle po sv. Třech králích, se vše odehrávalo výše uvedeným způsobem, luteránské oficium spočívalo nejprve v Kyrie eleison, po němž se zpívalo Gloria v němčině spolu s dalšími německými zpěváky až do kázání, v němž magistr Tilesius vyjádřil názor a vůli ctihodné rady, přečetl císařskou koncesi a nabádal lid ke křesťanské vděčnosti Bohu, k pilnému naslouchání slovu Božímu a jeho zachovávání a k neustálému vyznávání Boží pravdy. Kromě toho také oznámil, že pokud chce reformovaný člověk přijmout Večeři Páně, měl by se v neděli předem dostavit do zpovědnice a oznámit svůj úmysl, aby byl zachován řád a prostí lidé byli poučeni. Ale z čeho se ještě skládala tato praktika a mše a zda je magistr Tilesius četl německy nebo latinsky, to nikde nenacházím, dokonce ani ve V.M.S. Archiv. Paroch. Egr.,[15] který byl napsán luteránem.

Po zahájení luteránské bohoslužby ve zdejším farním kostele začal magistr Tilesius vykonávat zbývající úkony farnosti v řádném luteránském duchu a 13. ledna slavil první nešpory v němčině, 19. téhož měsíce vykonal a řídil první pohřební mši s německými zpěváky, 20. byla vykonána první zpověď a 21. byla po kázání podávána luteránská večeře Páně, které se údajně zúčastnilo 64 komunikantů neboli luteránských žroutů drobtů (procken-fresser – to jsou slova mého autora).

15) Konečně 26. ledna sem opět přijel pan zemský komtur ze Zweizenu[16] a přivezl s sebou dva nové služebníky slova, jmenovitě Joanna Morgensterna, bývalého kaplana z Eckersbergu, který se měl stát arciděkanem a městským kaplanem a byl představen městské radě a obci, a poté, co se nechal vyslechnout, byl také přijat, s platem 120 zl., které mu musely být vyplaceny z dvorce řádu německých rytířů (Creütz-hof), jakož i 5 fůr žita, byt zdarma a dřevo; bydlel ve Firmereÿ, což je nyní farní dvůr, a obci byl doporučen magistrem Tilesiem. Druhý se jmenoval Joannes Otto a měl se stát spolujáhnem (Con-Diacon); pronesl zkušební kázání, ale protože neodpovídalo zadání, tak zase odcestoval. Ctihodný pan zemský komtur odtud brzy opět odjel, ale hned po příjezdu domů sem poslal magistra Johanna Baccea (nebo Bazenera), který sem dorazil 10. února; byl farářem ve Wichsu v Durynsku a údajně to byl muž vzdělaný v latině, řečtině a hebrejštině, který se zde měl stát farářem. Ještě před tím, než se farářem stal, musím však ještě sdělit, že hned na počátku reformace, když katolíci měli chór uvnitř, ve farním kostele, kde měli zpovídat a také komunikovat, docházelo často ke zmatku a nepořádku, neboť mezi protestanty se často zpovídalo více komunikantů, než se dříve zpovídalo, a právě proto se magistr Tilesius domníval, že se mezi protestantské komunikanty přimíchalo mnoho dalších lidí, kteří nejsou dobře informováni, a proto nařídil, aby všichni protestantští po zpovědi dostávaly určité znamení, na němž bylo zvláštní vyobrazení kříže, a toto znamení musel komunikant předat kostelníkovi před přijímáním u oltáře, a bez něj nebyl nikdo připuštěn.

16) Protože se magistr Tilesius nyní chystal odtud opět odjet do Mühlhaußenu, představil městské radě a obci jako faráře magistra Baccaea, kterého sem poslal zemský komtur, a doporučil ho. Poté, co v úterý 13. února přednesl své zkušební kázání, byl městskou radou přijat ale magistr Tilesio ho instaloval. Pan Heinrich Tiesel, správce dvorce řádu německých rytířů (Creütz-hof), mu nařídil vyplácet ročně 200 chebských zlatých, k tomu 6 fůr žita, dřevo a bezplatné ubytování. Tento muž byl zde v Chebu prvním pastorem a superintendentem (tehdy ho magistr Tilesio nazýval reformátorem a začátečníkem) oněch protestantů. Byl jmenován superintendentem, protože mu byla svěřena inspekce ostatních pastorů v zemi a také škol, německých i latinských. Když přišel 18. únor a pan magistr Tilesius zde byl již 13 týdnů, během niž pronesl 34 kázání, pronesl v ten den ještě jedno a milostivý magistrát a celou obec požádal o dovolenou. Milostivý magistrát ho vyznamenal 50 tolary, na které se měšťané společně složili a nechali mu vyhotovit vysoký stříbrný skvostný pohár, pozlacený zevnitř i zvenčí, který vážil 51 ½ lotu a stál 52 zlatých a kterým ho z vděčnosti vyznamenali. Také falckrabě Reichard ho prý několikrát povolal do Waldsassenu a nakonec mu před odjezdem věnoval krásný stříbrný pohár. Nakonec odtud 25. února odjel do Mühlhaußenu za svými příbuznými. Jeho syn Henricus Tilesius, doktor práv, zde byl následně v říjnu roku 1595 jmenován syndikem a nakonec tu 4. ledna 1604 zemřel.

17) Po odjezdu magistra Tilesÿ museli magistr Joannes Bacaeus, superintendent, a Joannes Morgenstern v sobotu sloužit mši svatou sami, v následující neděli museli zpívat oficium a konat u oltáře, protože však magistr Joannes Bacaeus tomu všemu sám ještě dobře nerozuměl, musel ho zastoupit Johannes Salter, který byl předchozím kaplanem zemského komtura, a který stále pobýval na dvorci řádu německých rytířů. Ten pak musel komunikovat u oltáře a s kostelníkem navštěvovat nemocné. Když však katolické duchovenstvo v této době zcela opustilo dvorec řádu německých rytířů (protože byl již důkladně obsazen luteránstvím) a některým školním sluhům, zejména těm, kteří měli ženy a děti, bylo na obtíž přijímat jídlo na dvorci, odebral správce Tieselius katolickým kněžím a školním sluhům stůl a luteránskému rektorovi kůru dal 42 zlatých, ostatním školním sluhům 30 zlatých, varhaníkovi rovněž 30 zlatých a kostelníkovi 10 zlatých, poněvadž ten tam jedl jenom v neděli a ve svátek, ačkoliv ženatí lidé rádi viděli takový pořádek a stěžovali si svobodní, kteří dobře věděli, že takový stůl za 30 zlatých mít od měšťanů nemohou, ale nic s tím neudělali a museli se spokojit s tím, že si museli stipendium toho času vylepšit, kdyby se dům z těch dluhů trochu vzpamatoval. Ex P. Sergio.[17]

18) Na závěr tohoto odstavce musím dodat z kroniky pana Schlechta[18] ještě něco, co bych nejraději přešel mlčením. Zmíněná Veyhlin působila po 13 let ve svatém řádu v klášteře klarisek a šest let byla abatyší kláštera a konventu. Protože však začala žít v nesnázích a sporech se svými sestrami i se zdejším městem, byla zbavena svého úřadu a to ji tak bolelo, že ztratila také chuť zůstat nadále v duchovenstvu. Tajně proto 27. prosince 1565 opustila klášter a, jak uvádějí kroniky, odjela na saních do svého mateřského domu, ale nesměla zde zůstat, stejně jako ostatní propuštěné jeptišky ze zdejšího města.