1) Poté, co město Cheb za 75 let od počátku svého rozmachu[1] vzrostlo na cti, bohatství a statcích, jakož i na budovách duchovních i světských, veřejných i soukromých a toto jeho časné štěstí budilo mezi jeho sousedy nemálo závisti, a to zejména kvůli dosažené říšské svobodě, muselo ke svému velikému neštěstí nakonec poznat to, co moudrý Seneca pravil ve své listu 91, že všechno, co my lidé smrtelní činíme a vytváříme, je odsouzeno k zániku a žijeme pod údělem takových věcí, které musí zaniknou a přijít vniveč, a to takovým způsobem, že často jediný den rozmetá a za shovívavosti bohů zničí a rozptýlí všechno to, co bylo před mnoha lety s velkou prací a námahou vybudováno a vytvořeno.[2]

2) Tímto nešťastným a osudným dnem však byl pro Cheb 16. květen 1270, kdy bylo požárem zničeno a k nenapravitelné škodě zaniklo celé nově vystavěné město i s kostely, kláštery, špitálem, radnicí,[3] včetně hradu, se všemi jeho privilegii (s výjimkou jediného výše uvedeného, vydaného českým králem Otakarem v roce 1266), listinami a dalšími písemnými dokumenty. I když není možné zjistit, v kolik hodin tento požár vypukl, lze předpokládat, že se tak muselo stát v noci, protože oné noci uhořelo a zahynulo při požáru na 150 lidí, z toho v obou klášterech 5 mnichů tehdejších bosých bratří, jménem bratr Sichardus, bratr Conradus, bratr Rüdiger von Floss, novic, br. Ruprecht, laik a bratr Fridericus, který ostatním sloužil jako klášterní sluha neboli ‚servitialis‘ a 4 jeptišky, jejichž jména nejsou známa, v klášteře jeptišek.

3) Nechci se zde zmiňovat o velkých škodách, které v důsledku požáru utrpěli občané na svém majetku a živobytí, neboť je o tom lépe pomyslet než to popsat. Škody, které utrpěla městská obec v důsledku požáru veřejného statku, je možné posuzovat také z toho, že město nemělo síly a prostředky, a také se nemohlo po dlouhou dobu vzchopit k tomu, aby mohlo znovu vybudovat veřejné budovy, které vyhořely a byly zničené, jako byl farní kostel a špitál. Aby mohl být znovu postaven kostel sv. Mikuláše, musela obec přijmout pomoc bratří od Panny Marie (nyní se jim říká němečtí rytíři), protože ti byli velmi bohatí na hotové peníze a také ze svých vlastních prostředků začali stavět celý chór, včetně základů obou věží a také zbývající stavby kostela, až po dokončení čtverhranných pilířů. Věřím, říká pan Schlecht,[4] že tímto způsobem získali právo trvalého patronátu neboli věčný farní dohled (stejně jako na mnoha místech v Čechách). O tomto velkém požáru města je následující chronostichon:

Egra IaCet Misere trIstes absorpta per Ignes,

InsIgnesqVe IaCent nobILIs UrbIs opes.[5]

4) Podobně tomu bylo také se špitálem a spáleništěm, kde dnes stojí dominikánský klášter. Protože špitál nemohl být znovu zřízen a postaven kvůli nedostatečným prostředkům obce a spáleniště zase kvůli chudobě měšťanů, byl špitál předán řádu křižovníků s červenou hvězdou, které doporučil král Otakar, avšak určitým způsobem a za vymezených podmínek, jak jasně ukazují k tomu vydané listy. Více k tomu bude pojednáno na příslušném místě. Spáleniště byla však ponechána církevnímu řádu sv. Dominika. O nynějším farním kostele je zde třeba poznamenat, že je 33 stop dlouhý a 100 stop široký, má 18 sloupů, 11 oken a 19 oltářů, ale na kůru 6 oken a 1 oltář, celkem tedy 20 oltářů a 2 varhany. Neměřil jsem to, ale našel jsem to v Minetische Chronica compendiata[6] a chci to tu také uvést. (Pozn.: Co na dnešním městském farním kostele postavil pan Wohn, to uvidíme níže v Historii pana Wohna. Délku a šířku změřil současný kanovník Georgius Schuster a je zaznamenána v kap. 5, 19, na str. 38). Nyní se však patří uvést něco bližšího o administrátorech tohoto městského farního kostela, totiž o oněch Mariánských bratrech.