5) Tito rytíři se nazývají „Equites Crucigeri Teutonici ordinis“, nebo také „Rytíři Panny Marie a Bratři německého domu Panny Marie v Jeruzalémě“ a mají stejný původ jako johanité. Jeden zbožný Němec, který se usadil v Jeruzalémě, postavil špitál pro nemocné poutníky a místní lidi a kapli ke cti Matky Boží. Poté se brémští a lübečtí kupci pilně starali o nemocné při obléhání Akkonu a mnozí chodili do výše uvedeného špitálu ošetřovat nemocné poutníky. Ruku k dílu přiložilo tolik velkých mužů, že papež Celestýn III. založil formální řád, do jehož čela byl z jejich středu zvolen Heinrich von Waldpot.[1] V roce 1191 přijali řeholi sv. Augustina a ke slibu pronásledovat nevěřící barbarské národy jako své nepřátele přidali další tři obvyklé řádové sliby. Když na zpáteční cestě v roce 1228 dorazili do Říma, byli tam na Tiberu papežem Řehořem IX. pasováni na rytíře mariánského řádu, načež se opět odebrali do Ptolemaidy,[2] kde přijali bílý hábit s černým osmihrotým stříbrným křížem. Ve svém erbu mají rovněž černý kříž ve stříbrném poli, k němuž přidal král Jan Jeruzalémský zlatou. Císař Friedrich II. přidal černou říšskou orlici ve zlatém poli a konečně francouzský král Ludvík IX. ozdobil hroty kříže 4 zlatými liliemi. Prosadili se svou statečností proti nevěřícím natolik, že mazovský vévoda Konrád[3] povolal roku 1229 tento řád proti nevěřícím Prusům. Pod velením svého 4. mistra Hermanna von Saltza[4] mu pomohli tak skvěle, že jim vévoda na oplátku daroval pás země Chlumu a co leželo mezi Vislou, Mockerem a Trebendem. Viz: Hübner, Lexicon,[5] pag. Mihi 814 a další z Kroniky D. Schlecht,[6] který dodává, že když se vydali do Čech a dorazili do Prahy, tehdejší král Otakar je nejen velmi vlídně přijal, ale dal jim i povolení, postavit komendy ve Starém městě Pražském, jakož i v dalších městech království. Kdy a kým byl však tento slavný řád uveden do Chebu, o tom nejsou k dispozici sebemenší informace, takže o jejich příchodu sem nelze říci nic určitého. Zmíněný pan Schlecht předpokládá, avšak je to pouze domněnka, že k uvedení tohoto církevního řádu došlo v přítomnosti zmíněného krále Otakara, který byl patronem města Chebu a jak již bylo řečeno, byl v roce 1266 v Chebu. Podle obsahu listiny, kterou uvedu k roku 1360, jim patřily zdejší městské a všechny ostatní venkovské farnosti, jakož i většina regálií, které město tehdy vlastnilo. Pankraz Eberhard v Sua Chronica,[7] kap. 4 píše, že Mariánští bratři, nyní nazývaní jako Němečtí rytíři, sem přišli hned po požáru s ustanovením od biskupa Řezenského, také vévody Bavorského a požádali o místo ke stavbě a také ho dostali. V ostatním je v souhlasu s D. Schlechtem.

6) Abychom se nyní dostali k tzv. Německému domu, je třeba vědět, že na sever od farního kostela sv. Mikuláše stojí velký dům (který byl následně změněn na kolej), který se v dřívějších dobách nazýval „Kreutzhof“ (Křížový dvůr) nebo „Teutsche Hauß“ (Německý dům), spolu s malou zahradou. Tento Kreutzhof patřil v dřívějších dobách řádu německých rytířů. Hlava řádu se v Německu nazývá „Teutschmeister“ nebo ‚Hochmeister“ a sídlí v Mergentheim. Zpočátku se muselo v Mergentheim žádat o všechna léna a patronátní práva a stejně tak o ochranu a jednání u Tetschmeistera a kapituly. Poté však, co řád po nárůstu počtu domů a komend rozdělil do různých balivátů, přešel tento Kreuzhof a Německý dům pod Durinský balivát a jeho inspekci. Tento Německý dům měl na starost durynský zemský komtur, který bydlel ve Zwegen, čtvrt míle cesty od Jeny.  Podle zakládací listiny Bernarda Schmidla z roku 1503 tvořilo osazenstvo tohoto církevního řádu spolu s komturem v celém konventu 24 kněží a každý z nich měl spolu se svým duchovním stavem a povinností číst mši, křtít, navštěvovat nemocné atd., také svůj zvláštní úřad v udržování domu: 1) Dekanus, který rozhodoval v duchovních a významných záležitostech, vedle komtura, avšak co bylo příliš vysoké a důležité, to bylo postoupeno biskupovi v Řezně. 2) Měli také obyčejného kazatele, který kázal o nedělích a o významných svátcích, občas o běžných týdenních svátcích a v době půstu se směli mladí řeholníci cvičit, aby je bylo slyšet také ve městě, jinak vycházeli jen do filiálních kostelů, jako Dřenice (Treinitz), Lomany (Lohma), Třebeň (Drebendorf), Nebanice (Nebanitz), ale tam někdy jen sloužili mši. 3) Byl také ustaven kustod, který se staral o kalich, roucha a další církevní vybavení, pro něž byla vedle sakristie zřízena samostatná místnost. 4) Jiný musel vybírat desátky od věřících a skládat je; ten se nazýval „Korn-herr“ (pán obilí). 5) Další měl vybírat peníze, desátky a jiné dary, z nichž se držely vigilie a zádušní mše; ten se nazýval „Pietanz-herr“ (pán zbožnosti). 6) Další měl za úkol psát korespondenci, když měl komtur něco k rozeslání, a ten se nazýval „Secretarius“.

7) Když se komtur dostavil před zdejší městskou radu z důvodu služebních záležitostí nebo sporu mezi městskou radou a řádovým domem, šel na radnici se svými církevními i světskými průvodci v bílém plášti, na kterém byl výše zmíněný černý kříž, aby byl rozeznatelný od jiného kněze. Kromě řádových kněží byli v tomto Německém domě až do doby reformace drženi i školní sluhové, na což šla jistá suma peněz na hlavu. Kněží byli vždy vedeni ke stolům, a pokud kvůli věku nebo slabosti nemohli přijít, posílalo se jim jídlo do jejich cely. Pokud bydleli mimo Německý dům, posílali si ho do svého příbytku. Pokud nechtěl jít ke stolu někdo, kdo byl v dobré kondici, byl mu přesto poslán chléb a máz piva. Každý měl také právo si přivést ke stolu jako hosta dobrého přítele. O těchto rytířích to zatím stačí, více se dozvíme na příslušných místech.