1) Jaké nevýslovné škody, krveprolití, vzpoury a nepokoje vždy způsobili kacíři jak v křesťanské církvi, tak v královstvích a zemích, a dokonce přivodili jejich pád a zkázu, to je dostatečně známo z veškeré historie. Viděli jsme již výše, jaké škody způsobilo Husovo kacířství v Království českém, ve zdejším městě a na Chebsku, jakož i v jiných zemích, které s ním sousedí. Mohl jsem zde podrobně vysvětlit škody, kroveprolití, vyvraždění mnoha tisíc duchovních i světských osob, zničení a spálení více než 300 klášterů a hradů, jejichž jedinou příčinou bylo pouze Lutherovo kacířství. O tom mi zde však nepřísluší mnoho psát, mimo jiné proto, že jsem se rozhodl v této kronice psát jen o zvláštnostech města Chebu, Chebska a jeho sousedství, o jeho šťastných i nešťastných osudech, které mělo, takže zde budu mluvit především jen o sedlácích na Chebsku.

2) Sladká naděje na svobodu, kterou dali sedlákům v Durynsku, Frankách a Švábsku Ulrich Zwingli,[1] Münzter[2] a Pfeiffer,[3] a příklad zpočátku úspěšného postupu jejich vzbouřených sedláků v oněch zemích podnítil i Chebské a povzbudil je k následování. Začali se tedy bouřit proti své vrchnosti a dědičným pánům, avšak nedospěli k žádné aktivitě, nepřekročili hranice slušnosti loupežemi, vraždami a požáry, tak jako jiní selští povstalci, nýbrž pouze mezi sebou vytvořili výbor 70 nebo 80 mužů. Ti si stěžovali a předali některé články svých údajných stížností, jimiž si stěžovali na urážku starých zvyklostí. Tomuto sporu, který byl ještě skryt pod popelem, než mohl propuknout v jasný plamen, vyšel milostivý magistrát vstříc, když považoval za dobré pozvat je k sobě, aby s nimi jednal o jejich stížnostech a přáních, což se také podařilo. Pro takové jednání po dobrém se však jevil jako vhodný farní kostel svatého Mikuláše, kde se sedláci v určený den také objevili v hojném počtu, všichni ozbrojeni kopími, která uvázali kolem vnější strany kostela, ale kterých se jeden chtěl zmocnit. Milostivý magistrát pak dobře věděl, že i mezi měšťany je nemálo nepřejících osob, které bedlivě sledují své sedláky i výsledek jejich snažení. V takových chvílích, kdy byli sedláci v kostele, se dveře kostela zamykaly a jejich špehové se zmocňovali důvěryhodných lidí pod záminkou, aby je mohli v klidu dovést do kostela bez velkého návalu dalších lidí. Po vyslechnutí jejich stížností, spolu s napomenutím, aby se uklidnili, a po prezentaci příkladu špatného výsledku vzpoury jiných sedláků s nimi však bylo jednáno a bylo jim to slíbeno. Bylo jim pro útěchu řečeno, že jim bude dovoleno pokračovat a sledovat, co se stalo sedlákům ve Svaté říší římské, a že jim bude dovoleno napravit stížnosti, které podali, a tak měli zůstat nadále trpěliví a s klidnou myslí čekat na výsledek. S tím se spokojeně rozešli a toto povstání skončilo.

3) Příkladu sedláků následovali měšťané. Když si často stěžovali městské radě, že je oba purkmistři Georg Daniel a Andreas Bayer velmi uráželi a špatně s nimi zacházeli, avšak přesto se jim nedostalo ani pomoci, ani nápravy, často se scházeli, stěžovali si jeden druhému na své strádání a bídu a vzájemně se konfrontovali, že zmínění dva purkmistři se snažili si všechno vzít jen pro sebe, všechno používali jen pro svůj prospěch, přijímali dary a úplatky, velmi tvrdě kvůli penězům trestali občany a peníze si strkali do svých měšců, a proto se nesnažili o nic jiného, než aby zbohatli z pokladny obce a ze zkázy občanů a proto je vysávali. Aby však mohli měšťané všechny tyto špatnosti lépe napravit, rozhodli se mezi sebou zvolit některé, aby se poradili, co je třeba v této věci udělat. Ti se spolu s měšťanstvem sešli jakoby na radnici v bytě Lorentze Lochnera na Jánském náměstí, kde projednávali stížnosti obce. Poté, co na shromáždění přicházelo stále více stížností na nespravedlnost a křivdy, které se každému z nich konkrétně děly ze strany zmíněných dvou purkmistrů, a byla zjištěna jejich z toho plynoucí chudoba a ztráty jak na obživě, tak i v hospodaření, vedlo rozhořčení shromážděných měšťanů vůči oběma purkmistrům takovým způsobem, že se mezi sebou rozhodli pomstít se. Protože právě zasedali (roku 1525 v úterý před svatodušními svátky), ihned přitáhli k radnici s tím, že oba purkmistři mají být buď vyhozeni z okna na ulici, nebo před okny oběšeni. Když žoldnéři, povozníci a další služebnictvo viděli tento dav, usoudili, že to není dobré, a proto buď sami, nebo na příkaz magistrátu shodili schody (či schůdky) do takzvané berní místnosti (Bern-pfletz) a zabránili tak rozvášněné obci v prvním návalu vášní ve vstupu do radní síně. Aby se těmto a podobným nebezpečným nehodám v budoucnu předešlo, byly tyto schody napříště zhotoveny tak, aby se v případě podobné události mohly zvednout a aby se zabránilo zajištění přístupu do zasedací místnosti rady v prvním patře.[4]

4) Poté, co se celý magistrát dozvěděl o povstání a jeho příčině, pověřil dva z nich, a to pana Erharda Wernera a pana Johanna Schmidla, kteří byli u měšťanů velmi oblíbení, protože s nimi jednali přátelsky a nezaujatě, aby se s měšťany sešli a věc smírně vyřešili. Po dlouhých obtížích nakonec našli u měšťanů zastání a mírným způsobem je přesvědčili, aby se zdrželi všech svévolných a nepovolených akcí a přenechali tuto záležitost k rozhodnutí plnoprávnému magistrátu. Nakonec se po velkém úsilí a práci obou stran podařilo měšťany uklidnit, ale s tou podmínkou, že oba výše zmínění purkmistři Daniel a Bayer budou nejen zbaveni svého úřadu, ale také to, aby oba jmenovaní, ani jejich potomci nebyli v budoucnu nikdy dosazeni do těchto funkcí a aby žádný Daniel a Bayer nebyl dokonce nikdy prohlášen za schopného pro radní soud a obec, což vše bylo jako soukromé potrestání přiznáno měšťanům. Zmínění oba purkmistři byli proto z těchto úřadů odvoláni a místo nich zde byli jmenováni zmínění pánové Schmidl a Werner (tak píší jiní, zejména Minetti,[5] avšak Pancratius Eberhard píše, že zmínění pánové Schmidl a Werner již byli purkmistry). Aby však vše, co bylo dohodnuto, zůstalo neporušeno, musel celý magistrát před nimi a všemi jejich nástupci složit přísahu obci a nechat ji zapsat do Acta publica.

5) Avšak stejně jako se téměř všechny dekrety nedrží ničeho jiného než hřebíku, na který jsou přibity, tak totéž platilo i pro tento přísežný radní dekret, načež byl Michäel Bäÿer brzy poté, vzhledem k přátelství a kvůli sňatku, nejen znovu zvolen do městské obce, ale v roce 1571 dokonce zvolen purkmistrem. A tak tito dva museli kvůli své špatné a svérázné správě vyřešit měšťanské povstání s vlastní újmou a ostudou. Měl pravdu ten, kdo na otázku, co se mu nelíbí, odpověděl: Proprium interesse est à Deo abesse, diabolo vero adesse, nemini prodesse, plurimis obesse, officio Suo deesse, Subditis male praesse, et legibus nolle subesse (Osobní prospěch znamená nebýt s Bohem, ale s ďáblem. Způsobit mnohým škodu, nečinit v úřadu, ke svým poddaným být zlý a zákonům se odmítat podřídit, to není prospěšné nikomu). Ulrich Bayer, zdejší radní, byl posledním z rodu Bayerů, který vymřel spolu s ním. Danielové odešli do Falce, vlastnili Fuchsův mlýn u Wießau a jeden Daniel byl správcem v Bernau, zároveň dobrým velkým lékařem, a dělal vyšetření lidem, kteří to neměli v hlavě v pořádku. Ve zdejším farním kostele mají oltář, a to k Panně Marii a mučednici sv. Kateřině.