1) Přibližně v této době našel zdejší slavný magistrát při prohlídce městském archivu náhodou pergamen z roku 1464, z něhož se měla číst každý den mše svatá v Kamenném domě. Poté poslal magistrát výtah z toho listu panu prelátovi dne 12. listopadu 1694 s tím, aby nechal tuto mši svatou znovu přečíst ad intentionem fundatorum (podle záměrů zakladatelů), a byl tak zbaven Boží odpovědnosti. Opat Albertus se v odpovědi, kterou dal magistrátu 22. listopadu, nechal slyšet, že v jejich archivu našel opat Valenzin, který v Kamenném domě pobývatl, jakýsi rukopis ohledně každodenního sloužení mše svaté v uvedeném Kamenném domě, z něhož také připojuje výpis. V odpovědi bylo poznamenáno, že byl opat Valentin vyžádán zasedáním městské rady a že mu purkmistr Schmiedel řekl, že má denně sloužit bohoslužbu v Kamenném domě, vždy časně, hned po otevření města, a uvedl, že tak činili i staří kněží před ním. Ale stejně jako se opat Valentin již postaral o to, aby prokázal, že se jedná o tento závazek, bude se o to muset postarat i nyní, a v takovém případě se nebude zdráhat vyhovět. A přestože opat Albertus k onomu původnímu dopisu zároveň vznesl žádost o opravu kaple v Kamenném domě, dosud se tak nestalo, ale je stále určena k profánnímu užívání, jak tomu bylo v době luteránství. A právě z tohoto důvodu se klášter Waldsassen ze zdejšího kamenného domu nemůže domáhat osvobození od veškerých břemen veřejných (immunitaet ab omnibus oneribus publicis), ani podle Zikmundova privilegia, ani podle recesu[1] z roku 1591, a to tím spíše, že dotyčné privilegium již dávno zaniklo, a proto mu nelze odporovat, že v roce 1434, stejně jako v době obdrženého privilegia, byl Kamenný dům duchovním domem řádu a modlitebnou (bett-hauß),[2] a vzhledem k této vlastnosti, jakož i k tomu, že se klášter opět dostal pod ochranu a záštitu českých králů, jej Jeho císařské a královské Veličenstvo Zikmund prohlásil a učinil osvobozeným od daní.

2) Protože je však tento dům redukován k základnímu účelu (ad primaevam naturam) a je tak nyní považován za světský dům, náležející klášteru Waldsassen, není už také pod českými králi, ale je svobodný, cizí a zahraniční, a to skutečně pod kurfiřtsko-bavorskou ochranou a záštitou, podléhá skutečně bezprostředně, stejně jako jiná fundace, náležející k Horní Falci, avšak samotná kvalita, pro kterou se stanoví výsada (eo ipso qualitaet, ob quam privilegium consessum) se ztratila, ale je právně známo, že výsada, udělená na základě určité kvality, se neprodlužuje (quod privilegium ob certam qualitatem concessum ultra illam non extendatur), L. 8. § 7 a násl. de Eccus. Tutor, a to z toho důvodu, že výsada zaniká (ex privilegÿ causa cessante, ob quam illud concessum est, cesset, et desinat ipsum privilegium) L. 87. § 1 ff. de Legat 1. Z toho samo sebou vyplývá, že výjimka imunity z titulu Zikmundova privilegia (exceptio immunitatis vi dicti privilegÿ Sigismundi) pro toto místo neplatí. Výše zmíněný recessus naproti tomu chce, aby byl tento Kamenný dům osvobozen od klášterní daně a berně běžné (tanguam à collecta ordinaria), ale zároveň nevylučuje mimořádnou sbírku z důvodu zjevné veřejné potřeby (collectam extraordinariam ob evidentem necessitatem publicam impositam), protože je zde daň z majetku a turecká daň a francouzská kontribuce atd., ze kterých může být zmíněný klášter vyjmut tím méně, že Jeho královské Veličenstvo Karel VI. zahrnulo do turecké daně, vypsané v roce 1740 (které ve skutečnosti již v roce 1711 klášter dlužil 11 zlatých 54 krejcarů), také zahrnul duchovenstvo s ohledem na jejich okupační reality, s očekávaným zrušením výjimek (cum derogatione praetensarum exemptionum), ale Karel VII. chtěl, aby se tzv. franská kontribuce týkala domů měšťanských i církevních obyvatel města. A kdyby tato hanlivá klauzule (clausulo derogatoria) neexistovala, nebylo by možné jí odporovat, protože sbírajícím udělená výsada imunity zaniká, je-li sbírka uložena z důvodu zjevné veřejné nutnosti, neboť veřejný prospěch má být upřednostněn před jakoukoli jinou výsadou, a indultní privilegium obecně nezahrnuje případ, který je v rozporu s veřejnou nutností (quod privilegium immunitatis à collectis concessum tunc cesset, quando collecta imponitur ob evidentem necessitatem publicam, cum publica utilitas cuilibet privilegio sit praeferenda, et privilegium generaliter indultum non includat casum publicae necessitatis contrarium, et si includeretne, nihil valeret, pertext elegantem, et ad hoc memorabilem)[3] in L. jubemus nullam, 10 Cod. de 8tis Eccles. ubi Baldus, et gothef. in nobis. Pod kterýžto případ se mají vztahovat časy válečné, ale toto privilegium a recessus, jehož se dotýká, nemluví o časech válečných, protože takové časy pod ně nelze pojímat, když nezbytnost věcí veřejných v době války ruší každé privilegium, a proto se toto privilegium nevztahuje na mimořádné příspěvky (cum omni privilegio deroget necessitas Rei publicae tempore belli, adoque hoc privilegium in extraordinarys illis contributionibus locum non habet) L. ad Instruct. 7 et L. Neminem 11 Codde SS. Eccles. L. Fistulas 78 § ult. de Contract. Empt. Gail. 2 obhero 42 num. 26 Myns. 4 obhero 70 Klock de contrib. A i když výsady a výhody pánů je třeba vykládat co nejúplněji, je třeba to chápat tak, aby se druhému neublížilo, nebo mu nebyl někdo odebrán, nebo aby nebyl poškozen někdo třetí (et quamvis privilegia et beneficia Principum plenissime sint interpretanda, id tamen intelligendum, ne alteri fiat injuria, aut aliquis adimatur, aut praejudicium tertio creatur). Nyní však, kdyby měl být klášter Waldsassen sám osvobozen od turecké daně a od francouzského poplatku z titulu privilegia a recesu, splňovalo by to poškození třetího (praejudicium tertii), protože poskytnutím výhody by nutně vzrostly nároky na jiného, což by ale bylo proti veškerému právu a spravedlnosti, kterýžto názor je běžný, schválený Komorou císařskou a skutečně široce přijímaný v celém Německu, jak uvádí mimo jiné (quae opinio communis per cameram imperialem approbata, imo consvetudine totius Germaniae passim recepta, ut inter alios allegat) Mynsig. Cent. 4 observ. 7, takže k tomu, aby měl kdokoli imunitu vůči takovým sbírkám, musí existovat zvláštní zmínka v privilegiu ohledně výjimek ze sbírek běžných a mimořádných, věcných, patrimoniálních a jiných vůbec, a s hanlivou klauzulí s označením Mynsig (per tot-proinde, ut quis à talibus collectis immunis sit, oportet specialem mentionem in exemptionis privilegio de hujus modi collectis numeribus ordinarÿs, et extraordinarÿs, realibus, patrimonialibus, et alÿs quibuscumque, et cum clausula derogatoria fueri dictus Mynsig: ibi circa finem). Brunnam: in L. 10 ff. de annuis Legat. Imunitu vůči této klauzuli odchylek (immunitaet cum hac clausula derogatoria) však klášter Waldsassen již není schopen prokázat. A proto se ani trochu nedivím, píše pan Schlecht,[4] že zdejší vážená městská rada potvrdila světskému Kamennému domu, patřícímu k Waldsassenu, ve veřejné službě (in oneribus publicis) a zvlášť mimořádně (extraordinarÿs), za jejich zdejší nemovitosti daně z majetku, turecké daně, francouzské kontribuce, které jim vyměřila milostivá daňová komora (Loßung-kammer) a nařídila zaplatit 1409 zlatých, prostřednictvím vyšetřovací komise panu hraběti von Oppersdorff jako chebskému purkrabímu od tehdejšího královského místodržícího v Praze z pověření Jeho Veličenstva. K závěru této záležitosti chci ještě poznamenat následující.

3) Zdejší město má privilegium, že veškerá práva na Chebsku patří k městu a nikdo nesmí být předvolán mimo Chebsko. Před časem drželo panství Waldsassen v Kamenném domě (Stein-hauße) rychtáře, který vyslýchal poddané kláštera ve čtyřech chebských vesnicích, totiž Třebeni (Trebendorff), Horní Lomany (Oberlohma), Horní Hraničná (Ober Cunreith) a Dolní Lažany (Unterloßau) a také rozhodli, že ve městě i v Kamenném domě (Stein-hauß) nechají také sepisovat závěti, kupní smlouvy a listiny, aby kvůli tomu nemuseli ze země a k nim mohla pomoc mnohem dříve dorazit. Poslední rychtář jmenovaný v Kamenném domě se jmenoval starý Georg Stoltz. Když si však po jeho smrti waldsassenské opatství již nepřálo tady jmenovat rychtáře, ale chtělo přimět zdejší, aby museli jít pouze do zmíněného Waldsassenu, požádalo zde město v roce 1495, aby opatství jmenovalo a drželo rychtáře v Kamenném domě jako dříve. Tehdejší opat Erhardus odpověděl, že tehdejší jmenování rychtáře v Kamenném domě nebylo dáno žádnou povinností, nýbrž bylo jen z přátelské dobré vůle a dobrého sousedství, z čehož zdejší město nemůže učinit žádné právo či povinnost a nebylo to také proti žádným privilegiím, takže doufá, že jim to nebude překážet, ale že to zůstane tak, jak to bylo dříve. V souvislosti s provizorním recesem (interims-recesses)[5] byla opět přesunuta a projednána záležitost rychtáře v Kamenném domě, aby byly poddaní co nejvíce ušetřeny výslechů a projednávání jejich věcí, které patří do pravomoci nižších soudů. A protože se toto předvolání mimo území Chebska (Evocatio Insolarum Egrensium extra teritorium) opět týkalo nejen privilegia tohoto města, ale také opět Koruny české podle obsahu bully Karla IV. Cap. 8 o králi českém a imunitě jeho království (de Regibus Bohemiae, et Regnicolarum Ejus Immunitate), což platí i pro příslušenství království (pertinentia Regni), jako je Cheb, vyjádřeno slovy zmíněné Zlaté bully: a jeho příslušenství všude tam, kde existuje (per verba expressa dictae aureae Bullae: et pertinentiarum Ejus ubicunque existentium), je samotné privilegium ve znění reskriptů ze dne 3. července 1704 a 27. července 1728, takže není pochyb, že by se o tom mělo dozvědět jak Jeho Veličenstvo, tak i klášterní správa (jejíž způsob obrany je třeba považovat za zvýšený), což bude mít za následek, že svolávání subjektů mimo teritorium (evocationem subditorum extra teritorium) okamžitě přestane, ale ujme se toho milostivý magistrát, aby zde byly vážně zrušeny proklamace, které zanechal ve Waldsassenu o takzvaných poddaných (kteří jsou pouze drobnými součtovými položkami) zmíněných čtyř chebských vesnic, zejména od doby, kdy ještě není zodpovězená otázka, zda je klášter z Waldsassenu oprávněn vykonávat ve městě ve městském domě také soudní pravomoc nad chebskými poddanými, kteří k němu přišli formou koupě a dědickým odkazem. Pakliže témuž prodávajícímu (venditori), nebo zůstaviteli (testatori) nic nebránilo, aby svůj statek, resp. daňově poplatného sedláka s tou službou, poddanstvím a podřízeností, kterou na něm měl, přivedl klášteru ve Waldsassenu, který byl stále pod ochranou a záštitou českého krále, má nad ním zároveň nějakou pravomoc, kterou má soukromě, a subjecto inhabili mu nikdy nebyla udělena, zároveň ji nepřevést a zbavit obyvatele Chebska základní jurisdikce, kterou je poskytovalo zdejší město, které jinak vykonávalo nižší soudní pravomoc nad všemi na zdejším území bez rozdílu, podle obecného práva: nikdo nemůže přenést ze zákona na jiného více, než je známu, že se vztahuje na něho, neboť nikdo nedává, co sám nemá (secundum jura vulgata: Nemo potest plus juris transgerre in alium, quam sibi competere dignoscitur, nemo enim dat, quod non habet).

4) Poté, co Karel IV. na základě privilegií z let 1358 a 1359 konkrétně v prvním tomu bránil a zároveň rozhodl, že preláti, světští kněží a jeptišky, řeholníci a duchovní (to jsou přesná slova privilegií) nemají kupovat žádná pole, louky, pozemky, renty, daně a jiné statky patřící městu a soudu v Chebu a ty, které již byly nabyty koupí během jednoho roku, počítáno ode dne koupě, odstoupit za cenu, za kterou byly koupeny, nejbližšímu příbuznému nebo dědici prodávajícího, a v opačném případě budou tyto pole, louky, renty, daně a statky podřízeny úředníkovi,[6] ustanovenému v té době jeho Veličenstvem králem českým a tak budou drženy. V druhém privilegiu se však milostivě nařizuje, aby výše uvedení církevní hodnostáři, pokud jim bylo v závěti odkázáno nějaké dědictví nebo majetek, jej nabídli svým nejbližším mužským příbuzným, v případě jejich úmrtí ho mají do jednoho roku nabídnout městské radě. Pokud se tak nestane, purkmistr (pfleger) nebo městská rada se majetku ujme a odkáže jej dědicům nebo jej prodá měšťanovi za cenu na Chebsku obvyklou. Nevím tedy, jak se stalo, že klášter Waldsassen zůstal v držení těchto statků tak dlouho a až doposud, a že bylo uděleno a povoleno exercitium juris dictionis, zvláště když král Václav v mandátech, vydaných v letech 1394 a 1395 nejenže obnovil všechny statky a léna, která byla odejmuta chebskému soudu a Chebsku, ale také shromáždil všechny relevantní listy, které o nich byly vydány. Zmíněná privilegia a mandáty laskavý čtenář viděl výše na příslušných místech, totiž privilegium Karla IV., , Cap. 9 § 6, pag. 147, druhé privilegium od téhož pag. 148, č. 2., dva mandáty krále Václava táž Cap., § 8 in pag. Extraordinaria Spectante za pag. 156 před číslem 2.