1) Konečně se válka v Německu unavila a každý se přiklonil k míru. V Münsteru a Ossnabrücku začali podle toho také jednat. Aby nyní jejich zdejší luteránský direktor, rozuměj sesazený purkmistr Bachhelbel, nezanedbal nic, co by mohlo dát nějaký podnět k zachování luteránství zde v Chebu, vynaložil na zmíněném mírovém kongresu veškeré úsilí, aby luteránské náboženství, které zde bylo Švédy znovu zavedeno, mohlo být i po uzavření míru nadále tolerováno současně nebo spolu s náboženstvím katolickým. Aby toho dosáhl, vydal zmíněný Bachhelbel spolu s dalšími jemu podobnými traktát ve vlastním nákladu, který nadepsali: „Rechtliches Bedenken, warumb die Stadt Eger beÿ dem freÿen Religions Exercitio zu lassen“ (Právní pochybnosti, proč by mělo být městu Chebu ponecháno svobodné vykonávání náboženských obřadů), které tam také poslali, a nepochybuji, že se tu ještě najdou. Pak, jak píše Pankratius, to tady i na jiných místech zveřejnili. Všeobecným mírem, uzavřeným v Münsteru dne 24. října 1648 byli zcela ignorováni a nedokázali dosáhnout toho, aby Cheb zůstal jako císařská zástava ve věcech náboženství jako ostatní města, jak tomu bylo v roce 1624, ale protože císař jako král český (k němuž chtěli Češi přivtělit město Cheb jako rovnocenné pertinent par force, začleněné do Koruny) tomu zabránil, oni však přesto nepolevili ve svém úsilí, nýbrž se naposledy uchýlili na Deputační a exekuční sněm v Norimberku[1] (který tam začal v následujícím roce 1649) a horlivě doporučovali zástupcům a vyslancům všech luteránských stavů, aby jejich věc a žádost projednali. Aby však luteránskému direktorovi a ostatním vyslancům nechyběly potřebné peníze na jejich záměry, vybírali od svých ve víře, od měšťanů i sedláků a dokonce i od služebnictva měsíční daň. Sluha musel platit čtyři, někdy pět grošů měsíčně, služka tři, nebo alespoň dva groše měsíčně a z těchto peněz poskytovali různé dárky všude tam, kde si mysleli, že něco dostanou, ale ze zbytku platili ostatní výdaje a cestovní náklady. Poté, co se jim na Deputačním a exekučním sněmu v Norimberku nedostalo příznivé odpovědi na jejich rozmanité a důvěrné prosby a žádosti, a když tedy viděli, že není možné udržet v Chebu praktikování luteránského náboženství spolu s pravým katolickým náboženstvím, si nakonec úplně zoufali, jak ještě uslyšíme později.

2) Poté, co byl 24. října 1648 v Münsteru uzavřen mír[2] mezi Jeho císařským Veličenstvem a Korunou švédskou, byl zde na Nový rok k největší radosti měšťanů a celého Chebska veřejně vyhlášen mír za pálení děl a krásných ohňostrojů. V mírovém recesu[3] bylo pamatováno i na město Cheb, a jak bylo dohodnuto v hlavním mírovém recesu, mělo být Jeho císařskému Veličenstvu město Cheb navráceno a od Švédů restituováno, ovšem s tou podmínkou, že bude nejprve vyplacena a převedena peněžní částka paktu za to, že se švédská vojska zřekla Čech. Císařský polní maršál kníže Piccolomini měl však se švédským generalissimem Carlem Gustavem tolik do činění, že odchod švédského vojska z Chebu byl k největší radosti měšťanstva povolen dříve, než převedení výše zmíněné peněžní částky z Čech, a z toho důvodu byl také vydán rozkaz panu veliteli Copymu. Načež se i zdejší švédská posádka připravila k odtáhnutí, které se uskutečnilo 10. října 1649 poté, co velitel Copy časně ráno o půl šesté odevzdal na radnici klíče od města. Vytáhlo odtud 12 švédských praporů, které byly ještě silné 700 až 800 mužů, a měšťané obsadili městské brány. Švédové však byli sotva venku a už přišlo 400 císařských pěšáků z Contiského pluku, z nichž se 100 mužů položilo kolem města spolu s plukovníkem strážmistrem a setníkem (kapitánem) a zbytek na venkově, přičemž je živili jak měšťané, tak sedláci. Měšťané také museli obsadit stanoviště s těmi ve městě a zajistit stráže.

3) Předtím, než Švédové z tohoto města odtáhli, je zdejší luteránští měšťané upřímně žádali, aby zde nechali své dva duchovní, magistra Scharffa a Fleischmanna, pro jejich útěchu, což se také stalo, a ti pak svobodně pokračovali ve svém náboženském duchovním cvičení, a činili tak otevřeně, ale tato útěcha a radost netrvala dlouho, jak se brzy dozvíme. Kvůli časové následnosti to pak musím přerušit a také sdělit něco o luteránském direktorovi a hlavním agentovi, totiž o sesazeném purkmistru Bachhelbelovi a jeho nešťastném konci. Když ten nyní zjistil, že veškerá jeho vynaložená píle, úsilí a práce, stejně jako jeho falešné praktiky, byly marné a ztracené, a zároveň si uvědomil i nenapravitelné škody, které způsobil obci města, a také aby čelil veškeré nenávisti, zlobě a pronásledování a ztratil se z očí ještě předtím, než Švédové 17. června 1649 odtáhli, odcestoval ještě jednou do Norimberka, aby se tam pokusil o svou spásu, ale když se věci nevyvíjely podle jeho přání, odešel nakonec do dobrovolného exilu do Wohnsiedelu. Když se v něm konečně probudilo svědomí a uvědomil si, co způsobily jeho zlé rady a skutky, nejenže mnoho tisíc poctivých lidí upadlo do krajní bídy a zkázy, ztratilo svůj majetek a zboží, své životy, a kdyby Bůh nechtěl, i své věčné blaho, ale také toto město jako jeho vlast spolu se ztrátou dobré pověsti, kterou předtím měl, téměř v naprostou zkázu, propadl zoufalství, nejprve se vrhl z budovy a kromě zlomené ruky se velmi těžce potloukl, ale znovu se uzdravil, a tento případ byl považován za osudovou věc a nerozvážnost. Když se jeho tělo zlepšilo, ale duše ne, uchýlil se do lesa, aby se zbavil takového strádání, a tam se ze zoufalství oběsil na stromě jako další Achitofel[4] a Jidáš, a takovým způsobem vzali nešťastný konec všechny jeho zlé útoky.

4) Abychom se však vrátili ke služebníkům slova, které tu Švédové zanechali pro útěchu luteránských měšťanů, ti se statečně oháněli svými kázáními a ostatními službami Bohu na truc katolíků a dělali si nepříjemnosti, takže se na Štědrý den v jednu hodinu odpoledne udatně pohádali s katolickým kazatelem u hlavního oltáře ve farním kostele a prudce se dožadovali, aby jim bylo dovoleno mít nejprve luteránské nešpory. Katolický kněz to brzy ukončil slovy: „Prosím vás, nedělejte v kostele výtržnosti, jinak už Vídeňský dvůr bude vědět, jak si vás najít“, načež vše hned utichlo. A skutečně je také našli, protože 27. února 1650 jim byl nejen zakázán a odňat farní kostel, ale bylo jim také vážně a přísně zakázáno konat jejich bohoslužby, ať už veřejně, nebo tajně. Oběma kazatelům bylo také doporučeno, aby se připravili k odchodu, protože si všichni myslí, že už jich zde nebude zapotřebí a že už nebudou tolerováni. To těmto luteránským měšťanům leželo na srdci natolik, že se bylo třeba obávat vzpoury, ale aby se tomu zabránilo, byla zakázána všechna veřejná i tajná shromáždění u těchto kazatelů, takže před jejich ubytovnou nejenže byly drženy hlídky, ale nechali je také celou noc silně hlídat a vše bedlivě sledovali, načež bylo pozoruhodné, že stejně tak, jak zde bylo luteránské náboženství hlučně (per tumultum) zavedeno, tak zde také stejně skončilo. Nakonec 9. března odtud oba kazatelé odešli se svými saky-paky a se svými domácími, tj. s ženami a dětmi. Odešli a v doprovodu luteránských měšťanů se slzami se vydali k Horní bráně, kde kazatel začal kázat valedikce neboli kázání na rozloučenou, v němž obvinil zdejší město z nevděčnosti a pronásledování jejich domnělého slova Božího, ale nemohl to dokončit, protože kluci po něm házeli exkrementy, že byl nucen přestat. Všichni společně se museli vydat na cestu do Wuhnsiedelu, odkud se vydali do Norimberka, ale bůhví, kde ještě skončili. Tak bylo v Chebu znovu zavedeno staré pravé náboženství a kostel, město i Chebsko byly potřetí očištěny od těchto navýsost škodlivých  nejškodlivějších housenek a štěnic.

5) Pokud se chronologie týče, musím zde v závorce poznamenat, že od roku 1650 do roku 1700 vedli zdejší královský hrad jako purkrabí svobodní páni a poté hrabata von Metternich na Kynžvartu (Königswarth). Nyní se vrátíme k předchozímu.

6) Člověk by věřil a doufal, že se luteránští měšťané po zrušení svých kazatelů a po mnoha napomenutích vrátí ke starému pravému katolickému náboženství, ale tato naděje byla zmařena, protože stále navštěvovali luteránské kostely v Schönbergu, Schirndingu a Hohenbergu a tam se účastnili svých bohoslužeb. Po zrušení jejich kazatelů zde však tato luteránská sekta byla ještě téměř celé tři roky, až byla nakonec v roce 1652 ostrým císařským dekretem zcela vymýcena. Na základě tohoto dekretu bylo magistrátu co nejdůrazněji nařízeno, aby připomínal jak dříve lehkomyslným konvertitům, tak i ostatním dosud luteránským měšťanům, a napomínal je, aby se srovnali s pravým katolickým náboženstvím. Byla jim poskytnuta dvouměsíční lhůta na rozmyšlenou, po níž měli nepoddajní prodat své majetky a vyklidit město i Chebsko. V souladu s tím jmenoval magistrát (aby byla věc dovedena k exekuci) za komisaře pana Joanna Christopha Vetterla von Wildenbrun z městské rady, pana Joanna Albrechta Rampfa z přísežného soudu a pana Georga Eberharda z přísežné obce, kteří nechali předstoupit luteránské měšťany a předložili jim nejmilostivější císařský příkaz. Někteří z nich, alespoň podle všeho, přestoupili na katolickou víru, ale nejpočetnější, ba mnohdy snad i celé domácnosti, se poté přestěhovaly se vším svým majetkem zčásti do Saska, zčásti do markrabství Bayreuth, k obrovské a nemalé škodě města. Spolu s nimi se odtud vystěhovalo i mnoho svobodných. Z těchto emigrantů se však brzy vrátili někteří chudí (poté, co zjistili, že ani u svých věřících příbuzných nedostanou nic zadarmo), z nichž nouze a chudoba posléze udělala docela horlivé a zbožné katolíky. Příkladem je paní Juliana Hermannin, vdova (kterou Pankrác nazývá Minettiho babičkou). Ta si podle tehdejšího obecného mínění prý při odchodu z Chebu odnesla jen šperky a zlato v hodnotě asi 23000 guldenů, ale poté, co byla v Plavně o tento poklad oloupena a pošpiněna, vrátila se do Chebu, stala se opět katoličkou a měla několik málo pytlů cínu.

7) Výše zmíněný císařský dekret byl zveřejněn také šlechtě na Chebsku a bylo jim navrženo, aby se dostavili sem před jmenovaného komisaře pana plukovníka von Steinheim, a aby si od něj vyslechli císařský rozkaz. To se také stalo, načež reformace probíhala nejen ve městě, jak bylo uvedeno výše, ale také na venkově, kde ve městě působili jako faráři tehdejší jezuité a františkáni, ale na Chebsku především dominikáni věrně plnili svůj úkol a co nejpilněji se snažili obnovit staré náboženství spolu s pokleslou službou Bohu a chladnou zbožností, čímž se zde nechali zapsat k patřičné chvále a cti potomků, jak píše Pancratius Eberhard. Bylo pak těžké a obtížné tyto tak hluboce zakořeněné zlořády důkladně vymýtit a odvrátit staré tvrdohlavé lidi od kacířského učení, které jim kdysi leželo v hlavě, a učinit jim pravé křesťanské učení opět srozumitelným, a to zejména na venkově, kde bratři pobývali na kacířských místech, protože se tehdy zjistilo, že i po odebrání luteránských knih a vážném zákazu se tito slovutní služebníci tajně zdržují na Chebsku, například jeden byl zatčen v Libé (Liebenstein) a přivezen do Chebu do vězení. Ze všeho výše uvedeného lze snadno vyvodit a vidět, jaké nenapravitelné škody město Cheb utrpělo v důsledku náboženské změny a proto se zde o tom nebudeme více zmiňovat, ale přejdeme k dalším událostem, které prohloubily zkázu a úpadek měšťanů.