1) Výše bylo uvedeno, že Švédové po dobytí města Chebu, zčásti pro své vlastní bezpečí a zčásti také proto, aby odtud znepokojovali Království české a stanovili kontribuci, toto místo ve spěchu opevnili co nejvíce zemními valy. Chlubili se tím a předstírali, že díky tomuto opevnění jsou schopni odolat dlouhému a těžkému obléhání, dokonce z tohoto důvodu prohlásili Cheb za nedobytný. Poté, co se Cheb opět dostal pod císařskou a královskou českou moc, radili se čeští stavové mezi sebou, jak a čím by se dalo takovým zlým událostem vážně čelit, a nakonec nenašli lepší řešení, než že město Cheb uvedou do lepšího stavu opevnění. Protože to však stavové nebyli schopni učinit sami za sebe, rozhodli se to co nejobratněji předložit Jeho císařskému Veličenstvu jako svému králi a co nejpokorněji mu připomenout, že nejen Království české utrpělo nevýslovnou škodu od švédské posádky v Chebu kontribucí, že odtud vyslali tutéž bestii přes Most (Brüx) až do Prahy, vynutilo si to exekuci a tak se také dostali do takové situace, že nejen přežili těžkou a krutou blokádu, ale nakonec i zradou plukovníka Ottowalského z výše uvedeného Chebu dobyli 26. července 1648 Menší město Pražské s královským hradem a provedli tam nevýslovnou loupež, k nenávratné škodě veřejné i soukromé. A na základě této žádosti Jejich Veličenstvo stavům také milostivě vyhovělo.

2) Aby však toto zamýšlené opevnění nevyvolávalo rozdílné myšlenky (neboť Cheb není majetkem náležejícím Koruně české, nýbrž pouze říšskou zástavou, ležícím rovněž na její půdě a území), naznačili to Jeho kurfiřtskému Veličenstvu bavorskému a saskému, jakož i markraběti bayreuthskému, kteří to však vzali k úvaze (ad deliberandum), a protože jejich země kolem Chebu jsou všude otevřené a bez pevností, namítali nejrůznější těžkosti a obtíže. Jeho Veličenstvo se však nenechalo odradit od svého předsevzetí, ale odstranilo z cesty všechny překážky dalšími argumenty a získalo souhlas sousedních kurfiřtů a říšských knížat. Načež 19. května 1655 přišla jedna kompanie pěšáků o 250 mužích pod velením velitele setniny (hejtmana) Haubitze z La Cronova pluku, aby připravila valy a vzápětí ji následoval sám generál strážmistr La Cron s inženýry (ženisty). Poté za přítomnosti zmíněných generálů a zástupců městské rady okamžitě pustili do vyměřování a vytyčování prvků opevnění a dalšího příslušenství, a to s nenapravitelnou škodou pro obec a měšťanstvo. S opevněním se začalo 25. května na prvním švédském průlomu u zahrady jeptišek a na Volském příkopu (Ochsen-graben) a postupně se pokračovalo stejným způsobem kolem celého města, až se dosáhlo stavu, v jakém to nyní vidí každý.

3) Je však snadné pochopit, jak bolestné to muselo být pro ty měšťany, kteří to v nedávné válce, zejména při švédském obléhání, a při pobytu Švédů zde nejen ochotně snášeli, ale kromě ztráty svých krásných domů a zničení zahrad byli téměř přivedeni k žebrotě, a kteří se po nedávno uzavřeném míru domnívali, že se jim podaří znovu něco obnovit a s tím cílem začali stavět i své zahrady, domy a pole na předměstích. Ti se teď museli dívat, jak je znovu všechno zničeno, budovy zbořeny, půda a pozemky jim a jejich dětem navždy odebrány, aniž by za ni dostali byť jen jediný fenik, a použita jako valy. Další poznámky, které zde Pancratius Eberhard k závěru své kroniky uvádí, si může laskavý čtenář najít sám, chce-li je znát; nezdálo se mi vhodné je zde uvádět, protože jsou velmi stručné, dílčí a někdo by se jim mohl divit atd. atd. Protože jsem však mnohé z jeho kroniky zapsal do této, a tato jeho kronika mi dala téměř nejvíce, je jen spravedlivé, že sem zařazuji i konec jeho života (i když sem podle chronologie nepatří), jak jsem ho našel zapsaný na konci jeho kroniky. V roce 1718, 26. prosince, časně ráno ve čtyři hodiny, pan plukovník strážmistr (Obrister Wachtmeister) Joh. Bartl Eberhart zemřel, pohřben byl 29. prosince ráno za tiché hudby. Všechny dochované erby byly vloženy do rakve k pohřbení, zdviženy pochodně, jako poslednímu z jeho rodu Eberhartů byly za pozvednutých pochodní erby před rakví roztrženy mladým panem Josefem Junckerem, synem pana staršího konzula (Consulis Consenioris) a uloženy v rakvi k jeho nohám, a pak byl pohřben po italsku v plátěném hábitu bratrstva s páskem a kapucí z hnědého plátna v kryptě zdejšího chebského městského farního kostela.

Pozn.: Mám zde jisté pochybnosti, zda tento zemřelý Eberhart byl skutečným autorem, neboť 1) nejmenoval se Joh. Bartl, ale Pancratius Eberhart, 2) v celé jeho kronice se také nedočtu, že byl plukovník strážmistr, nýbrž že byl učitelem v Haselbachu a veřejným notářem. Podle mého názoru mohl být tento Joh. Bartl Eberhart snad jen pokračovatelem Kroniky Pankráce (Chronicae Pancratÿ), když už měl něco napsat, jak poznamenal Minetti (o němž se domnívám, že doplnil výše uvedený text na konci Eberhartovy kroniky).[1]

4) Kromě uvedených škod, které měšťané utrpěli v důsledku nových opevňovacích prací, došlo k nové škodě brzy poté, a to v roce 1659. Již výše bylo zmíněno, díky onomu zvláštnímu daru Božímu kterým obdařil toto město objevením světoznámé kyselky, se měšťanstvu obce dostalo velkého užitku od příchozích lázeňských hostů. Nyní však i tato výhoda téměř úplně skončila, a to již od doby, kdy se Cheb změnil ze slavného obchodního a lázeňského města v pevnost, a poté byla ve městě už vždy umístěna silná posádka a nejlepší prostory, vybudované pro lázeňské hosty, byly obsazeny důstojníky, v důsledku čehož lázeňských hostů postupně ubylo do té míry, že zde již není vidět téměř nikoho z nich. Velkou měrou k tomu přispěl i reskript, který v červenci 1659 vydalo Jeho císařské a královské Veličenstvo ve Vídni tomuto městu a v němž mu milostivě nařídilo, aby každému umožnilo čerpat a nosit vodu a také aby se v tom nikomu nebránilo. Viz Archiv. Civ. Egr. Schlecht.[2]

5) V roce 1661 byli duchovní svatého cisterciáckého řádu, kteří byli luterány vyhnáni ze svého kláštera Waldsassen, znovu uvedeni do původního držení tohoto kláštera.

6) Nikdo nemůže popřít, že město Cheb ve všech dobách vychovávalo uvnitř svých hradeb i na svém území takové děti, které vyrostly ve velké a ve světě velmi vážené muže. Laelius (jak jsme se již zmínili výše), rodák ze Slatiny (Schlady), byl arcibiskupem v Praze a jeho blahořečení se právě v tomto týdnu, kdy toto píši, slaví ve chvalně známém klášteře Teplá (Taepel), kde byl profesorem, (pozn.: nic z toho nebylo). Jeden Junker z Chebu byl prelátem na Zbraslavi (Königsaal); zmiňuje ho císař Zikmund ve svém Rescripto Suum Commensalem. Viz Chron. Minetti in Pancrat. ad fin. Tit. de Patricÿs Egr. Pobner, rodák z Chebu, byl rovněž prelátem v témže klášteře. Limbertus, prelát v Oseku (Osseck)[3] a generální inspektor v Čechách. Ještě za mých časů tam byl prelátem jistý Pasnecker z Chebu. Ve Speinshartu (Speinhardt) ve Falci byl prelát Kramer, rodilý Cheban a mnozí další. V rytířském řádu křižovníků s červenou hvězdou byl proboštem a komturem (commendator insulatus) jeden Hauer  z Peltenbergu, další svaté řády povýšily městské provinciály[4] a další vrchnost, z nichž prvních deset z nich bydlelo skutečně uvnitř městských hradeb, jmenovitě A. R. P. Norbert Göpffer, bývalý provinciál, a doktor a profesor Královské univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze (Doctorem ac Professorem Regium Universitatis Carolo-Ferdinandae Pragensis) z řádu svatých kazatelů[5] a A. R. P. Mamertin Pollack, bývalý provinciál, kvardián[6] a emeritní učitel teologie (Ex-provincialem, Guardianum, et S. Theologiae Lectorem Emeritum) z řádu svatého Františka přísné observance (zemřel nyní roku 1778). Avšak nejen muži ve svatých řádech se díky svým ctnostem a zásluhám vyšvihli do nejvyšších čestných hodností, ale i ženy, které se narodily a byly vychované v Chebu, a díky svým ctnostem a zásluhám to dotáhly v duchovních řádech tak daleko, že (mnohé obejdu mlčením) nejen v Chebu v klášteře svaté Kláry se mnohokrát uvádí Bernardin, rozená Vetterlin, svým chvályhodným vedením při stavbě kláštera, Lucia rozená Zembschin vskutku nejdůstojnější panující abatyše, a mnohé další. Ale i v dalekých zemích byly zvoleny kněžnami nebo knížecími abatyšemi. Jednou takovou byla rozená Mühlvenzlin z Chebu v Mariensternu, jedna taková je a stále žije rozená Rößlerin z Chebu v Marienthalu v Lužici (Laußnitz). Také ve světském stavu najdeme vynikající a u těch nejvyšších dvorů velmi vážené muže z Chebu: Delapour, Cheban, byl císařským legátem v Sasku a tajným radou (Pozn.: o tom viz Minetti v Chron. Pancrat.[7] v závěrečném oddíle chebské rody s erby atd.), který ukončil svůj slavný život za Josefa I. a rakouský dům ustanovil dědicem svého majetku. Joannes Söldner von Söldenhoff byl tajným císařským refendářem a sekretářem a také skutečným říšským dvorním radou. Podobně bychom zde mohli nepochybně uvést ještě mnohé v civilní i vojenské službě, ale na závěr zde uvedu jen jednoho, jehož kontrafaktum (contrafée) se objevilo v mědi v roce 1666 zde v Chebu a lze jej také vidět na františkánském kvardianátu v Chebu a také v kronice V. P. Sergÿho na str. 62.[8] Byl to tento kontrafakt pana Joanna Nicolaie Vetterla von Wildenbrunn ze starobylého chebského rodu, jeho postava byla představena svisle po starém německém způsobu, po obou stranách byly šlechtické erby jeho a jeho urozené manželky rozené von Wampel spolu se zavěšenými řetězy milosti s tímto nápisem: Jus Suum Cuique (Každý má své právo), přičemž podpis na kontrafaktu (contrafée) je následující:

Joannes Nicolaus Vetterl de Wildenbrunn Jur-Consult-Comes Palat. Caesar. Seren-mi Elect. Bavariae, nec non Reveren-mi, ac Cels-mi Principis, et Episcopi Ratisbonensis Consiliarius, respive Cancellarius, Feudoriumque Praepositus; Reveren-mi, ac Seren-mi Episcopi Trisingensis, et alte memoratie Suae Celsid-nis Dni Episcopi Ratisbonensis ad Comitia Imperialia ibidem Legatus. Anno 1666.

7) Roku 1668, 17. června, v pondělí po svátku Nejsvětější Trojice, udeřil blesk do větrné korouhve (wetter-hahn) kostela u františkánů a způsobil velké škody.