1) Poté, co město připadlo Švédům a důstojníci byli odveleni do Plzně, vozy však byly rozděleny švédským plukům, snažili se Švédové v Chebu opevnit. Proto inženýr Schwen [?], který začal s opevňováním města, položil základy pomocí jím vybudovaného hliněného valu, na kterém bylo následně postaveno nynější opevnění. Švédové také naházeli všechno zdivo z předměstí, která zde byla v minulosti tak proslulá, na jednu hromadu, vybudované vnější prvky opevnění vyhladit a všechny zbývající ovocné stromy vykácet, aby fortifikaci nepůsobily žádnou škodu, a tím se ztratila naděje na opětovný rozkvět předměstí i s velká část měšťanů, které to zruinovalo.

2) Mezitím průsmykem připochodoval předvoj císařského vojska se třemi děly (s nimiž měli oznámit svůj příchod), za ním následovala celá armáda, ale když předsunutá jednotka dostala zprávu o kapitulaci města, tak táhla celá armáda do Slavkova (Schlaggenwald). Odtud se 26. července vydala na pochod do Sokolova (Falkenau), které po tříhodinové kanonádě podle uvážení dobyla, vojáky rozmístila do pluků a ještě téhož dne se vydala na pochod na Chlum Svaté Máří (St. Maria Culm). Následujícího dne brzy ráno, po hodině modliteb, se celá armáda vydala na pochod rovinou směrem k Nebanicím, kde ji generál Melander postavil podle batalionů, a tak se vydala na pochod k Chebu v domnění, že pokud bude švédská armáda na této straně a město Cheb by měla za zády, zapojí se s ním do hlavní akce. Když se však tato armáda usadila na druhé straně řeky Ohře a obsadila Šibeniční vrch (Galgen-berg) a další výšiny, které jí byly ku prospěchu, vinulo se císařské vojsko v dobrém uspořádání až k průsmyku u řeky Ohře, kterýžto průsmyk oboustranně s děly sporný, takže to vypadalo, jako kdyby chtěli císařští zaútočit silou. Následujícího dne překročil generál Johann von der Werth se svým levým křídlem řeku Ohři, přestože byl silně napaden děly, což vyústilo v silnou bitvu. Když teď generál Wrangel řekl, že to myslí vážně a nemyslel to jinak, než že dojde k hlavní akci, stáhl své lidi ze Šibeničního vrchu (Galgenberg) a dalších kopců dolů a rozmístil je podle batalionů. Mezitím se generál Melander přihnal se svým pravým křídlem a několika děly a vyrazil na Šibeniční vrch, který také obsadil. Z tohoto kopce nechal okamžitě pálit z děl na Švédy a tím uvolnil průchod levému křídlu, takže mohl ustoupit celý císařský sbor, který se nacházel v průsmyku, čímž Švédové přišli o kopec i výhodu a ostřelováno mohlo být zároveň město i švédský tábor.

3) Za úsvitu dne 30. července vpadl generálmajor Zelm [?] Wrangel nečekaně do boku císařského velitelství (haupt-quartier), ale protože tam bylo v pohotovosti několik pluků, nemohl pokračovat, dokud nebyly přiveleny další pluky, které byly po silných bojích přivítány tak, že výše zmíněný generálmajor se svými 500 mrtvými, včetně jednoho plukovníka a dvou poručíku, spolu s mnoha dalšími důstojníky a řadovými vojáky, kteří byli zajati, musel ve spěchu ustoupit. Z císařských nezůstalo víc než jeden rytmistr Chorvatů a asi 30 rejtarů. Protože však císařští způsobili dělostřelbou z kopce velké škody, generál polní maršál Wrangel se trochu stáhl, ale město bylo o to prudčeji ostřelováno děly, zatímco generál Wrangel bez přestání střílel děly na velitelství na kopci, ale nezpůsobil žádné zvláštní škody. Protože švédský tábor byl všude dokola silně opevněn a nedalo se dost dobře provést, aby na něj císařská armáda při tak velké výhodě zaútočila, a protože by císařská armáda mohla snadno utrpět velké škody kvůli vzdáleným zásobám a nebezpečnému opevnění, bylo považováno za vhodné opustit toto místo a hledat jiné prostředky, jak se na Švédy účinněji dostat. Pozdvižení nastalo 8. srpna, ale generál Wrangel proti císařským neučinil nic, kromě toho, že se po odchodu nepřítele ukázal na Šibeničním vrchu (Galgen-berg) s 12 vojáky, s nimiž nakonec zaútočil na jednotku jízdních (arrier-quardia). Protože je však vedl sám generál Melander a tvořilo je 10 jízdních pluků, 2 000 mušketýrů a 16 polních děl, nedošlo k žádné akci, kromě občasných potyček Chorvatů se Švédy, přičemž pak bylo od Švédů přivedeno více než 100 koní, mnoho zajatců a dva rytmistři, nepočítaje v to mrtvé. Generál polní maršál Wrangel však se svými jednotkami pronásledoval císařskou armádu do Čech, ale když dorazili asi půl míle od Plané, obě armády (beede corpora) se usadily na dvou kopcích, vzdálených od sebe navzájem půl hodiny, bylo samo Jeho císařské Veličenstvo, které setrvávalo u armády o síle 30 000 mužů, také zde v Chebu, vydalo se do Plzně, kam pan polní maršál Melander dne 23. srpna poslal plukovníka Müllera se zprávou, že císařští ukořistili 21. srpna Švédům dvě 6-tilibrová děla, která měli před svým táborem v malé redutě, obsazené 100 mušketýry. Dne 22. srpna vyrazil generál Johann von der Werth a generál Monte Cuculi s 8000 jízdními, 1000 mušketýry a 8 malými děly s úmyslem přepadnout na Švédy, ale protože to bylo odhaleno, ukryl se až do jedné hodiny odpoledne v lese, pak vyrazil proti táboru Švédů a vyrazilo 16 eskadron rejtarů,[1] a s malými oddíly se pokusil dobýt hrad Třebel (Triebel),[2] který císařští proti Švédům dobyli šturmem a posádku pobili, a vedl je do lesa k léčce, která se pak podařila, když bylo 16 švédských eskadron zcela rozděleno na dvě části a větší část byla bez pardonu pobita. Z nich bylo Jeho císařskému Veličenstvu předáno 14 standart, z nichž jedna byla standarta královnina tělesného pluku. Na císařské straně bylo málo vojáků a z důstojníků zůstal jen plukovník strážmistr von Tapp, kůň generála Johanna de Wertse byl zraněn, ale kůň generála Monte Cuculiho byl pod ním zastřelen, plukovník Lana byl zraněn do ruky, ale podplukovník hrabě von Spossa z Piccolomminiského pluku byl zasažen do břicha. Haec à P. Sergio Francisc. Ex Theatri Europaei Parte 5-ta per J. P. Lotichium conscripti desumpta hic annotadi, plura autem ninveni.[3]

4) V úvodu předchozího odstavce bylo sděleno, že luteránští exulanti z Chebu tak dlouho spolupracovali se Švédy, a zejména s generálem von Wrangelem, se všelijakými nápady, až dospěli k tomu, že se generál rozhodl obléhat město Cheb. To jim však nestačilo. Během obléhání byli přítomni i ve švédském táboře a zařizovali to tam tak, aby Švédové mířili většinu ohnivých koulí, granátů a kamenů na domy jejich odpůrců, a to jak měšťanů, tak i purkmistrů. Při vydání města a někteří z nich také připojili ke Švédům, a tak se zde začali potřetí usazovat, a aby se mohli opět řádně usadit, vynaložili veškeré možné úsilí a námahu k tomu účelu a cíli, aby se opět zapojili do městské rady, soudu a přísežné obce, a to podněcováním Švédů, aby ještě více nadávali a vzdorovali katolíkům. Také požadovali přísahu věrnosti (juramentum fidelitatis) města švédské královně Christině, a předali městské radě text přísahy (formulam juramenti), který je dodnes k dispozici ve zdejším městském archivu, a podle něhož by veřejnost musela očekávat snad nejvyšší zkázu, kdyby tomu Bůh zázračně nezabránil. Když pak katolická městská rada tuto žádost odmítla, Švédové ihned vyslali do města a do měšťanských domů několik mužů, které museli měšťané hojně zásobovat penězi a výdaji a živit je, čímž mnozí upadli do žebroty. Bedlivě sledovali počínání měšťanů a také pod trestem na těle a na životě zakázali, aby nebylo nikoho vidět na ulicích po osmé hodině večerní. Proto kromě půlhodinových hlídek byly na každém rohu postaveny stráže. Chtěli také opustit městskou radu a obec kvůli odmítnutí požadovaných přísah věrnosti (juramenti fidelitatis) a chtěli strhnout, spálit a zničit kancelář (cantzleÿ) spolu s archivem, veřejnými listinami (actis publicis) a všemi spisy, ale tomu bylo zázračně zabráněno následujícím způsobem.

5) Když dva důstojníci, kteří přišli k panu purkmistrovi Johannu Adamu Söldnerovi pro usnesení ohledně přísahy, ale ten to v přítomnosti městské rady a celého města z velmi závažných důvodů odmítl, sešli dolů s nadávkami a proklínáním a zůstali spolu stát dole v budově. Jeden podplukovník řekl druhému důstojníkovi: „Dobře jsem si to rozmyslel, takže těm tvrdohlavým a nepoddajným hlavám tu necháme pomník (jak už se to stalo dříve), vyrabujeme jejich radnici, rozbijeme hodiny a všechno, co v ní je, necháme zničit, jejich spisy a dokumenty jak v archivu, tak i v daňové komoře (Losung-kammer) a v kanceláři spálíme na náměstí na prach, který si pak mohou vzít na památku, a odtáhnout pryč.“ Stalo se však, že právě v době, kdy byli oba zmínění důstojníci v místnosti s panem purkmistrem, šla bývalá služebná Maria Helena Aptin, jejíž matka byla purkmistrovou hospodyní, do sklepa pro pivo, ale když se vracela, tak uslyšela, jak se oba důstojníci baví na schodech do sklepa a vyděšená slyšela jejich plány zřetelně slovo od slova. Počkala proto za dveřmi do sklepa, dokud neopustili dům, načež vše, co se dozvěděla, ihned tajně sdělila své matce a požádala ji, aby o nebezpečí, v němž se město nyní nachází, informovala pana purkmistra, svého kmotra, což hned neprodleně učinila. Purkmistr to vyslechl s velkým šokem a ihned si k sobě zavolal svoji kmotřenku, ostře ji vyslechl a také jí řekl, aby zvážila, co říká a zda to všechno slyšela srozumitelně, protože pak by to byla velmi důležitá záležitost. Když však vše podrobně zopakovala, jak mluvil jeden i druhý důstojník, mohl si purkmistr snadno pomyslet, že nejde o výmysl, a proto si k sobě zavolal ostatní tři purkmistry spolu s několika starými katolíky z městské rady, vše jim pověděl a spolu s nimi, ačkoliv byl nemocný a většinou upoutaný na lůžko, diskutoval o tomto zlu, které už bylo za dveřmi. Nakonec se rozhodli poslat tehdejšího syndika spolu se dvěma starými pány z městské rady k panu veliteli a plukovníku Copymu, aby mu předložili jisté důvody a příčiny a také aby proti oběma protestovali jednomu i druhému a oba znevážili. Což se pak také u zmíněného plukovníka Copy (který byl přáteli i nepřáteli chválen jako muž velmi spravedlivý a čestný) natolik osvědčilo, že oba vyslance propustil se slovy útěchy, že by se kvůli tomu všemu neměli bát. Dotyčná panna dostala od města jako vděk za to, že tento úmysl odhalila, volné místo ve farním kostele a pohřební místo na hřbitově na Kostelním náměstí (Kirch-hofe).

6) Luteráni, kteří se zde opět postupně usadili, se snažili všemožně uškodit starým katolíkům. Byli tehdy nejen jedinou příčinou výše zmíněného hrozného zla, ale také lživě prozradili lozunkovou komoru (Losung-kammer) a tvrdili, že se v ní nachází velké množství nepřiznaného stříbra. Aby se ho Švédové mohli snáze zmocnit, vsadili starého lozunkového sluhu Thomase Krieglsteina nespravedlivě kvůli této i dalším kauzám do nejpřísnějšího vězení na hlavní stráži (hauptwachte). Přiřadili k tomu starou statkářku Wernerin na Kestlhofu[4] (*), protože byla podezřelá z korespondence císařským, když tu byla císařská armáda, a tyto dva byli von denen Laüßenschier aufgefressen.[5] O mnoho lépe se nevedlo ani staré paní purkmistrové Junkerin v Horní Hraničné (Ober Cunreüth); když byla požádána o ubytování, byla ve zmíněné Horní Hraničné (Ober Cunreüth) Švédy vyrabována, všechno jí vzali, všechno obilí i dobytek, takže kvůli tomu musela trpět velkou nouzí.

Pozn. (*): Pancratius[6] píše, že stará Rößlerin, která měla Holerhof, který byl vypálen Švédy jako odměna za její nedostatečnou věrnost. To poslední se mi nezdá pravděpodobné, protože především nikdo z nynějších obyvatel tohoto dvorce ani z dcer, které se v něm narodily a dosud žijí, neví, že by tento dvorec byl kdysi vypálen, což by jistě slyšely od svých prarodičů a rodičů, které všechny znaly, stejně jako od nich slyšely jiné podobné věci, které mi sami o švédské záležitosti vyprávěly. Minetti o výše zmíněné statkářce Wernerin na Kestlhofu, o zapálení statku a o paní purkmistrové Junkerin nepodává žádnou zprávu a ani u jiných o tom vůbec nic nenacházím, kromě toho, že Fr. Sergius Franciscanus[7] se starého M. S. Egrano zaznamenal, že v roce 1648 Švédové vypálili Starý Hrozňatov (Kinsberg), Ostroh (Seeberg), Chlumeček (Lehenstein) a Hradiště (Reichsdorff) z toho důvodu, že na nich leželi císařští vojáci a že město bylo v blokádě, takže se do něj nemohlo dostat nic z proviantu. Mimochodem je zde ještě k zaznamenání, že se zde obnovilo vyznávání luteránského náboženství a mnoho měšťanů konvertovalo a stalo se luterány.