1) Výše jsme již uvedli, že zdejší luteráni už od roku 1632 bedlivě sledovali každou příležitost, zda se nějaká nenajde, kdy by se mohli v Chebu znovu usadit a zavést zde luteránské praktikování, k čemuž nešetřili ani námahou, ani prací, ani penězi, ani výdaji, a aby mohli účinněji dosáhnout svého konečného cíle, vždy zůstávali jeden nebo druhý, a hlavně bývalý purkmistr Bachhalbel, u švédské armády, sledovali ji a zejména generály na všech místech. Přes všechnu jejich snahu a píli se však žádná příležitost neobjevila naléhavěji než v roce 1647, kdy generál Wrangel po dohodě (accord) dobyl Schweinfurth, načež nejrůznějšími sliby a ujišťováním, že Cheb nebude schopen dlouho vydržet a vzdorovat kvůli utrpěným požárům a jiným příčinám, nakonec přiměli dotyčného generála, aby se rozhodl město Cheb obléhat. Ještě před příchodem švédské armády sem však dorazil bývalý velitel ve Schweinfurtu, generál strážmistr Latron, jehož příjezd rovněž vyvolal velký strach a úzkost.

2) Poté, co švédská armáda pod velením polního maršála von Wrangela[1] po osmidenním obléhání po dohodě ovládla Schweinfurt generálem strážmistrem Latronem, se celá armáda připravila na pochod a zamířila k Chebu, kde 20. června 1647, na velký svátek Božího těla mezi jednou a druhou hodinou odpoledne, dorazilo šest oddílů rejtarů,[2] kteří se rozmístili poblíž Chlumského lesa (Culmer holtz) za domem malomocných (Sieg-hauße),[3] rozdělili se do eskadron, ale předsunutým oddílům umožnili postupovat poněkud blíže k Hohlerhofu[4] a městu. Tři kompanie (roty) rejtarů hraběcího Warfuscinského pluku, které ležely ve městě, dostaly rozkaz zjistit, co by tento předvoj mohl být zač, ale kvůli vytrvalému silnému dešti nemohly nic dělat, stejně jako čtyři roty dragounů Gallaského pluku, které ležely na předměstí. Tyto dvě znepřátelené strany na sebe do tří hodin pouze hleděly a nebyly schopny proti sobě nic podniknout. Z hradu bylo vypáleno několik výstřelů, ale bez úspěchu. Nakonec Švédové překročili u Skalky (Stein) vodu a zůstali tam i během noci, naši rejtaři měly tak jako tak čtyři zajatce a pán von Steinheimb vzal sebou do města jednoho, kterého pan velitel Frantz Paradeiser ostře vyslechl a jednoznačně prohlásili, že je tu celá švédská armáda s děly a pěšáky, ale oni byly armádou odveleni na Hochberg, což zmíněného velitele přimělo, aby ještě téhož večera zapálil všechna tři předměstí spolu s Rámovou brankou (Rahm-thürlein) a také aby ihned poslal se strážmistrem několik zajatých Švédů generálu polnímu maršálovi von Trautitzsch do štábu a avizoval mu příchod švédského vojska (aby jím nebyl napaden).

3) Dne 21. června dorazila před polednem švédská kavalerie a utábořila se mezi Kochem[5] a Holerhofem,[6] kde zřídil generál polní maršál von Wrangel hlavní kvartýr. Kromě toho se v tento den nestalo nic důležitého, jen město bylo děly silně ostřelováno. Dne 21. června táhlo 20 jednotek vojáků ke kynžvartským šancím,[7] na kterých se usadily, protože nebyly obsazené. Odtud vojáci postupovali ke Stříbru (Mieß), kde vzali do zajetí pána von Metternich a pána von Schwannbergu s manželkami a dětmi, s jejich majetkem (mezi nimž byly i věci, spojené s panem velitelem) a 24. června je přivedli s velkým množstvím dobytka a dalších lidí do tábora zde před městem. Jinak se v těchto dnech se nestalo, až na to, že 23. června ve dvě hodiny ráno podnikl podplukovník podplukovník (Obrist Lieutenant) Warfusse se svými rejtary výpad na Husí vršek (Gänß-buhel)[8] na strážní stanoviště (Schild-wacht)[9] a silný oddíl, který přijel celý na koních, na něj vypálil dvě salvy a poněkud ho odtlačil (repousiret). Protože však za nimi bylo několik set jízdních, nemohl si nic počít jiného, než zůstat na místě ještě nějakou dobu, protože Švédové se na něho neodvážili zaútočit ze strachu před přepadením, takže tento útok byl dokončen bez dalších ztrát, až na jednoho poručíka, který byl dvakrát prostřelen a později 30. června zemřel.

4) Potom Švédové obsadili příkop u klášterní zahrady (Nonnengarten) a usilovně v něm pracovali, ale nezapomněli přitom pálit na kontraskarp (contrescarpe).[10] Tábor zůstal na zmíněném místě až do 24. prosince. Protože však toho dne dorazili pěšáci i se svými děly,[11] levé křídlo kavalerie se přesunulo na vinici (Weinberg) a utábořilo se tam, ale utrpělo takové škody od srubu (block-hauße) v parkánu (zwinger) u Lodní brány (Schieff-thor), že odtud musely tři pluky ustoupit dále dozadu. Dne 25. června Švédové v noci zřídili baterii u klášterní zahrady (Nonnengarten), ale nenechali postavit žádná děla až do návratu jednotek z Čech, načež ještě téže noci děla postavili a brzy ráno v 8 hodin, jakmile uplynula hodina modlitby, začali střílet na město ze 16 velkých děl ze 3 baterií, přičemž první baterie byla v Schindtově příkopu pod klášterní zahradou, druhá u Věže jeptišek (Noonen-thurn) a třetí nad Křížovou věží (Creützer-thurn), a tato kanonáda na Veilovou věž (Veil-thurn), Prašnou věž (Pulver-thurn) a velkou baštu (Pastey) trvala opět až do osmi hodin večer, tedy celých dvanáct hodin, a za tento první den bylo na město vypáleno 834 ran z kanónů, kromě ohnivých koulí (snad granátů),[12] kterých přiletělo značné množství, stejně jako jejich kamenů, ale nikde nic nezapálily, kromě zadní části domu Abrahama Kolba nahoře na střeše, která byla okamžitě uhašena. A hned prvního dne byla v důsledku této prudké kanonády prostřílena a rozstřílena Mnišská věž (München-thurn), která měla velmi špatné zdi, a velká bašta (Pastey), takže měšťané, kteří tam měli stanoviště, museli odejít z Mnišské věže úplně, ale z bašty do spodní úrovně, ale bez újmy na zdraví jediného muže. Kamenné a ohnivé koule či granáty nenapáchaly ani žádné jiné škody, než že v Židovské ulici (Juden Gasse) u domu pana Junkera byl malý jedenáctiletý měšťanský chlapec tak rozbitý, že se z toho nedalo poznat, zda to byl člověk, a stejně tak v sousedních domech byly rozbity a rozmetány domovní dveře, okna a pece.

5) Když velitel a ostatní přítomní kavalíři viděli, že nepřítel chce na tomto místě zaútočit na město, okamžitě vytvořili předprseň (brust-wehr)[13] přes tři zahrady, a to Mnišskou (München), Chamitzerovu a zahradu pana purkmistra Söldnera. Předprseň byla jeden sáh silná, naplněná zeminou a k její stavbě byli přikázány dvě čtvrtě a potom jedna čtvrť měšťanů, kteří také pilně čekali na práci. Dne 26. června brzy ráno v 9 hodin začal nepřítel ostřelovat Veilovu věž (Veil-Thurn) v domnění, že padne, ale přestože na ní bylo v ten den vypáleno asi 365 ran, stále se jí nepodařilo srazit, a ani nebyli schopní zahnat devět měšťanů, kteří vždy, když děla vystřelila, vyskočili znovu a stříleli na Švédy z mušket i z hákovnic (doppelhacken), a tak dále, až nakonec byla rozstřílena všechna patra a schody. Nesčetné vrhání kamenů, které směřovalo do výše zmíněných tří zahrad jedině proto, aby tam zabránilo dělníkům v práci, nenapáchalo mezi lidmi žádnou škodu, tím méně pak ohnivé koule a granáty, s nimiž se nepřetržitě pokračovalo. Jediný spadl na dům pana Vetterla na rohu Židovské ulice (Juden-gasse), který shodil celou střechu, a přestože tři lidé, kteří tehdy leželi na zemi, byli těžce potřísněni prachem a spadlými cihlami, nikdo z nich na to nezemřel. Vrhání kamenů a střelba z mušket trvala celou noc a o půlnoci se nepřítel pokusil přeběhnout od Božího hřbitova (Gottsacker) ke kontraskarpě (Conterscarpe),[14] kde měla své stanoviště kompanie (rota) pana velitele, ale byl se značnými ztrátami zahnán zpět.

6) Dne 27. června sice kanonáda nebyla nijak silná, ale mnohem silněji byly do města vrhány kameny, granáty a ohnivé koule (feüerkuglen), však bez újmy. Jedině poštovní jezdec (postreütter)[15] jménem Klier, který měl dávat pozor na oheň, byl zasažen kamenem do zad, ale ne smrtelně. Tentýž den v devět hodin večer byl jeden dragoun od Galasských (kterému velitel slíbil 12 dukátů) vypuštěn z města a vyslán k císařské armádě, aby ji informoval o podmínkách tady ve městě, a následujícího dne brzy ráno na znamení toho, že šťastně projel, zapálil oheň na Chlumu sv. Máří (St. Maria Culm). Dne 28. června zaútočil nepřítel útokem na valy u Helferovy věže (Helffer-thurn)[16] a dobyl je, ale protože byly podkopané, nařídil velitel odpálit důlní šachty (minen), což však dopadlo špatně. Také probíhala kanonáda ze starých i z nově zhotovených baterií na Václavově hradě (St. Wentzels-Burg) čili Winselsbergu, dílem na parkán (zwinger) a horní zdi pevnění, většinou ale na vnější prvky opevnění a malé valy (schäntzlein), a to neustále ohnivými koulemi (feüer-kuglen), granáty a vrháním kamenů, a to padalo většinou do skladu postrojů (geschier-hauß),[17] do Židovské a Dlouhé ulice, ale bez zvláštní újmy. Jedna jediná služebná byla při práci v zahradě pana Krymitzera zraněna kamenem od čela až po nos, byla však zachráněna před smrtí. Právě toho dne časně ráno vyjeli u Lodní brány (Schieff-thor) dva dragouni, kteří přivedli zajatého rejtara, ten byl ale tak bláznivý, že z něj nešlo dostat nic jiného, než že si měl prohlédnout Městský dvůr (Stadt hof). Také bylo sedm mužů z města odveleno k Horní bráně, aby zničili nepřátelský přibližovací zákop (approche).[18] Dělali, co mohli, ale když na ně narazil silný oddíl Švédů, museli se opět vydat do kontraskarpy (conterscarp),[19] při čemž byli zastřeleni dva Colloredští mušketýři a jeden dragoun, zatímco 15 nepřátel bylo zabito a ještě více jich bylo zraněno.

7) Dne 29. června poslal švédský polní maršál k veliteli (města) trubače, nabídl mu své služby, a řekl, že velitel města už splnil své povinnosti, on toto místo oblehl a střílel na něj z děl, a nyní doufá, že mu velitel toto místo odevzdá, když mu poskytne takovou dohodu (accord), jaká už dlouho nebyla žádnému kavalírovi nabídnuta. Velitel mu však zdvořile poděkoval a řekl, že je velmi překvapen, že ho o to Jeho Excelence žádá, protože dosud nedošlo k žádnému výstřelu a tím méně k útoku. Poté Švédové učinili další pokus těžkou dělostřelbou srazit Veilovu věž (Veil-thurm)[20] a tohoto dne na ni bylo vypáleno 158 výstřelů z děl, kterými se ji stále nedařilo srazit, až nakonec velitel nařídil, aby byla následující noci spálena. Přestože se i v tento den chrlily na město ohnivé koule, granáty a kameny, vrhané nepřetržitě z pěti spollerů[21] (což se nikdy předtím nestalo), nezpůsobilo to jiné škody, než že se jich značná část zachytila ve třech domech. Bylo také rozhodnuto uskutečnit výpad na tzv. Volský příkop (Ochsen-graben), kvůli čemuž byli tři měšťané se dvěma hákovnicemi (doppelhacken) odveleni do středních šancí na městský příkop (graben), ale k tomu pak už ze závažných důvodů nedošlo. Tak tomu bylo dne 30. června po celý den s dělostřelbou, házením granátů a kamenů. O to více bylo město napadeno dalšího dne, totiž 1. července, kde naši opustili Helferovu věž (Helfer-thor)[22] a vnější hradby proti soukenickému Rahmu (duchmachers ramm),[23] a zapálili ji. Jakmile se rozednilo, začalo ze všech míst dunění kanonády, bombardování, házení granátů a kamenů, které pokračovalo nepřetržitě až do šesti hodin večer, ale bez zvláštního účinku a škod. Když tato krutá palba a střelba poněkud utichla a větší počet důstojníků bylo na svých stanovištích u večeře, začali ti vně města ze svých zákopů (aprochen) střílet mušketami na kontraskarpy (conterscarp),[24] a spodní šance na Volském příkopu (Ochsen-graben), a mezitím také střílet z kusů, z čehož obléhaní mohli snadno usoudit, že Švédové musí mít něco v úmyslu, takže potom také asi dvacet Švédů vyběhlo ze svých zákopů (approchen) a začalo se věšet na zbytky kontreskarpy dolních šancí, a občas vrhali ručními granáty do šancí. Obléhaní ale neoslavovali, ale jakmile si toho všimli, měšťané i vojáci se rytířsky bránili na všech postech, a pokračovali v nepřetržité palbě až do pozdní noci, čímž se jim podařilo dosáhnout, že se Švédové nemohli ukázat mimo zákopy (aprochen), tím méně se mimo ně pohybovat a ti, kteří již byli venku, se museli stáhnout do svých zákopů. V kontraskarpě nebylo víc než 5 mužů a na šancích 10 Colloredských s jedním praporčíkem (fendrich), který byl se svou několikačlennou posádkou docela spokojen a oni by tyto šance udrželi a nebyli by je ztratili, kdyby ho jeho pan plukovník strážmistr Kaÿserstein neodvolal a skrytou šachtu pod šancemi nenechal zároveň odstřelit. Poté, co byla tato odstřelená šachta v rohu šancí vyhozena do vzduchu a zasypala pět Švédů, kteří na ní viseli, nepřátelé se do ní hned téže noci nastěhovali, udělali tam zářez a dostali se až k obkladové zdi. Jinak byl zbytek noci na obou stranách naprosto klidný a při této děsivé palbě z děl a mušket nebylo ve městě zabito více než dva lidé a pět jich bylo zraněno. Ve dnech 2.-4. července se opět odehrávala nepřetržitá palba kanónů, granátů, ohnivých koulí a kamenů. Proto také

8) dne 4. července dorazil na Šibeniční vrch (Galgenberg) generál Wittenberg se svými vojáky, kteří se usadili na Husím vršku (Gänß-bühel)[25] a na pozemku směrem k Bodnerovu dvorci (Potners hof).[26] Obležení se naopak těžce zakopali v okolních zahradách. Dne 5. července začal Wittenberg budovat approchy na hřbitově a u vypálených domů připravovat baterii, na kterou ještě tutéž noc vynesl děla, ze kterých hned 6. července začal ostřelovat Houfnicovou věž (Haubitzer-thurn).[27] Tu také 146 střelami z kanónů prošpikoval do té míry, že se na ní už nikdo nemohl zdržovat, ale byli nuceni přejít k dřevěné baterii, postavené bezprostředně pod ní, kde na ně také brzy zaútočila děla. Stříleli různými způsoby, znovu a znovu se vraceli nahoru a museli silně pálit z hákovnic (doppelkacken) a mušket, ale konstábl[28] se už nedal přimět k použití svých děl. Toho dne kolem čtvrté hodiny večerní přišel z baterie u hřbitova[29] (zde je však třeba vědět, že starý hřbitov se zděnými cihlovými oblouky stával v té době těsně u Husího vršku,[30] ale později byl kvůli stavbě opevnění přestěhován na Horní předměstí blízko Horní brány) trubač generála polního maršála Wrangela, ke kterému byl vyslán trubač velitele (města). Ten uvedl, jak generál polní maršál připomněl panu veliteli, že už po tři týdny silně útočí na město Cheb s hlavní švédskou armádou, a že pokud chce velitel toto místo vyklidit a vzdát se ho, poskytne mu dobrou dohodu (accord), kterou má velitel sám sestavit a toto je první a poslední trubač. Poté byla se souhlasem všech přítomných důstojníků (mezi nimiž byl i pan Georg Wittmann jako kapitán, jehož mladší dcera, kterou pan Andreas Minetti, který obléhání popisoval,[31] ještě provdal) podána tato odpověď. Toto místo bylo veliteli svěřeno Jeho císařským Veličenstvem a velitel dostal od generality rozkaz, aby toto místo hájil do poslední kapky krve, kterýžto rozkaz chce pak pan velitel také splnit, může to být první nebo poslední trubač, Jeho Excelence by měla jen počkat, až bude velitel poslán pryč. Načež byla obkladová zeď (futter mauer)[32] v příkopu u dobytých valů skrz jednu vykopanou šachtu až po základ v délce 6 sáhů zaházena haldou, ze všech míst byly přineseny valové koše a ještě téže noci byla baterie nad zmíněnými valy postavena baterie a na ní položena děla. Jak tedy

9) dne 7. července začal být pokládán průlom (presche) mezi Veilovou věží a velkým obloukovým bastionem,[33] zřítila se toho dne vnější zeď opevnění až k základu, vnitřní však díky zbytkům v parkánu (zwinger) až do výše dvou mužů, takže se dalo předpokládat, že kvůli silné střelbě, házení kamenů a bomb nastane útok, to se však nestalo a veškerá střelba a vrhání nezpůsobily žádné zvláštní škody, kromě toho, že střechy byly rozbity a proděravěny. Do františkánského kláštera dopadl v tento den velký granát nebo bomba, která prorazila podlaží skrz naskrz až na zem a spadla poblíž refektáře do malé nádrže naplněné vodou, v níž se také uhasila. Mimochodem, Švédové měli velkou výhodu v tom, že zůstaly zcela otevřené kasematy v městském příkopu, které byly umístěny na hradbách, aby zabránily možnosti vystoupat z příkopu, parkánu a průlomu, nebyly obsazeny člověkem, přičemž vstup na parkán a výstup do průlomu zůstal úplně volný, osm těchto započatých průlomů se značně rozšířil a za neustálé palby kanónů, bombardování, vrhání kamenů a ohnivých koulí bylo město velmi znepokojováno baterií na Václavově hradě. Jedním výstřelem z děla odtud bylo 5 měšťanů zasaženo na pravé straně zdi parkánu, z nichž tři zůstali mrtví, ale dva zemřeli následujícího dne. Švédové potom bez jakýchkoli ztrát vylezli na parkán, lehli na sráz a využili ho ve svůj prospěch,

10) potom 9. července asi o 10. hodině dopolední někteří nepřátelé vylezli zvenčí na vyhořelou Veilovu věž a zatarasili dveře svazkem prutů (faschine),[34] a ačkoli pan velitel dal přivézt do Sölderovy zahrady[35] žoldnéřské dvě malá děla (stücklein), nechal jimi velmi nadějně střelit do těch dveří a také některé ze svázaných prutů od nich odstřelit, přesto nebylo možné je odtrhnout, a také tímto požárem způsobili velkou škodu. Tak dal jeden z nich na příkaz velitele zapálit slámu a dřevo, umístěné pod trubkami, v nichž se pod klenbou nacházely tři tuny střelného prachu, v domnění, že to bude mít okamžitý efekt, ale nějakou dobu se to zdrželo. Mezitím přišel generálův trubač se dvěma důstojníky, a to plukovníkem Braunem a podplukovníkem Wrangelem, kteří si vyžádali vyjednávaní s panem velitelem. Ten šel k Horní bráně, protože vést s nimi rozhovor přes průlom (bresche), to by nebylo nijak slavné. Byli nasměrováni, kam se vydal velitel s dalšími důstojníky, a poté, co si vzájemně salutovali, oslovil plukovník Braun velitele takto: Generál Wrangel posílá veliteli pozdravy a připomíná, jak velikou čest mu prokázal, což v této době ještě nikomu v Říši římské neprokázal, a proto doufá, že si to vezme k srdci a město mu předá. Pan velitel potom zopakoval rezoluci, kterou předtím dal trubači, že totiž nemohl a ani nechtěl porušit dispozice (ordre), které dostal od Jeho císařského Veličenstva, ještě mu chce co nejupřímněji poděkovat za poctu, které se mu dostalo a kterou by chtěl zažít i nadále. A zatímco měli oba důstojnici příležitost k další diskusi, nechal sem velitel přinést španělské víno, jakož i jiné víno. Z wittenberského tábora přišli také hromadně důstojníci, kteří se mezi jinými řečmi dávali s velkým důrazem slyšet, že císařská armáda je stále v Budějovicích, a protože se tomu nechtělo věřit, mohl velitel poslat jednoho, aby se zeptal. To pan velitel také přijal a zeptal se, zda mu dovolí, aby jednoho důstojníka poslal ke své armádě, nebo jen do Plzně. Oba švédští důstojníci to nechtěli dovolit. člověk nechá tolik a tolik: zda mu dovolí poslat důstojníka do jeho armády, nebo jen do Plzně. Byl však dán návrh, že by pan velitel mohl takovou žádost podat generálovi, a proto byli podplukovník Hart z warfnheiské kavalerie a kapitán Dettau z mersijské, jimž švédští důstojníci zapůjčili své vlastní koně, okamžitě vysláni s rozkazem, aby polního maršála buď požádali o povolení vyslat jednoho důstojníka k císařské armádě, nebo aby vydal rozkaz ke klidu zbraní do poledne dalšího dne v poledne. Místo těchto dvou městských důstojníků sestoupili do kontraskarpy dva jiní švédští vysocí důstojníci, s nimiž tam pan velitel poobědval a málem se opil, přičemž byla během této doby zakázána i střelba na všech místech, stejně jako vyjednávání. Generál polní maršál Wrangel však v žádném případě nechtěl na tento požadavek přistoupit, nýbrž požadoval kategorický výsledek do tří hodin, a proto se v zájmu dalšího postupu věci nechal podplukovník Wrangel s jedním sluhou (který však byl inženýrem, jmenoval se Schwendner a dobře pozoroval kvalitu opevnění města) zavést do města, aby se pokusil, zda by nebylo možné se shodnout na smlouvě (accord) a dospět k závěru. Během této doby se mnoho vyšších i nižších důstojníků z wittenberských vydalo ze svého stanoviště na kontraskarpu, vylezli na ni a procházeli se po ní sem a tam, ačkoli byli napomínáni velitelem a dalšími městskými důstojníky, aby se vrátili, ale nedbali na to. Mezitím se pan velitel a podplukovník Wrangel vydali do města. Švédové byli drzí, pronášeli vyzývavá slova a nakonec se nahrnuli ke kontraskarpě se svazky prutů (faschinen) a valovými koši (schantz-körben) a položili to na ni. Když to uviděl kapitán Doppel z galaského dragounského pluku, okamžitě nařídil, aby se na ně střílelo ze všech postů, což se také stalo, a jeden major a generální adjutant polního maršála byli spolu s mnoha dalšími zastřeleni. Velitel Paradeiser pak vydal rezoluci podplukovníku Wrangelovi, který v té době chodil se svým údajným sluhou po náměstí sem a tam a v přítomnosti mnoha důstojníků si vše velmi dobře prohlížel. Protože nebyla v takové maličkosti dodržena podmínka, nýbrž byla opět nepřátelsky porušena, musel se o to více obávat, že v tom hlavním bude slib dodržen ještě mnohem méně. Proto chtěl dostát svému rozkazu a bránit se do poslední kapky krve, načež byl Wrangel se svým sluhou opět poslán pryč a podplukovník Hart byl znovu vpuštěn až k večeru. Lidé ve městě však z obavy, že by mohlo dojít k útoku, drželi bedlivě stráž, ale celou noc byl klid a v 11 hodin přišel k Horní bráně opět výše zmíněný podplukovník Wrangel s žádostí, aby pro jistotu, aby se na žádné straně nic nedělo, byl na obou stranách vyložen štěrk (grißln),[36] což však velitel odmítl. Hned na začátku tohoto odstavce jsem sdělil, že někteří nepřátelé vylezli na vyhořelou Veilovu věž (Veil-thurn), nyní velitel hned na začátku vyhlášeného klidu zbraní učinil hlášení a upozornil, že vojáky na této věži je třeba odvelet, protože pod ní bude vykopaná šachta (mine), a kdyby byl v této šachtě rozdělán oheň a způsobil škodu, chtěl by z toho být omluven. Protože však tomu nechtěli věřit, hned po dvanácté hodině šachta vybuchla a všechno, co bylo nad ní, vyletělo do povětří. Našel se jeden jediný, totiž polní maršál Lagneÿ, kterého dva dragouni prohledali a našli u něho osmnáct dukátů, které si oba rozdělili, ale potom na žádost polního maršálka museli zase vydat, co si rozdělili.

11) Dne 10. července v jednu hodinu v noci se výše zmíněný gallasský dragoun opět vrátil s dopisem od Jeho císařského Veličenstva, datovaným ve Strakonicích 4. července, jehož obsah byl následující: Jeho Veličenstvo by bylo rádo pochopilo z dopisu, který pan velitel poslal generálu polnímu maršálovi Holtzapffelovi, že chce bránit město Cheb do poslední kapky krve, a proto ho chtělo ještě jednou napomenout, aby vytrval a nepřijal žádnou dohodu. Protože ho Jeho Veličenstvo nechtěl nechat bez podpory, připsalo k tomu vlastní rukou: „Dá-li Bůh, budu vám pomáhat osobně.“ Když to měšťané uslyšeli, byli veselí a k boji, takže brzy ráno tohoto dne vydali následující usnesení, že budou spolu s vojáky a s velitelem bojovat do posledního muže a bránit se, ale doufali, že je velitel přijme jako vlastní otec. V devět hodin 11. listopadu skončila stanovená doba klidu zbraní, načež se Jeho Excelence generál polní maršál Wrangel prostřednictvím plukovníka Kocha a podplukovníka Wrangela zeptal,[37] zda je tato dohoda (accord) pro velitele Paradeisera přijatelná, či nikoli. Sám velitel se snažil vyjít do kontraskarpy u Horní brány, aby s nimi promluvil, a generál polní zbrojmistr (General Feld-zeügmeister)[38] Wiettenberg sem přišel v domnění, že svou přítomností může dohodu panu plukovníkovi učinit přijatelnou, ale vše bylo marné, věc zůstala nevyřešena a velitel nařídil, aby se střílelo ze 12 děl na valech u Horní brány. Poté na ně, tak jako dříve, stříleli z děl a vrhali na ně kameny, ohnivé koule a granáty, což ve městě vyvolalo velké obavy. Právě v tuto hodinu se nad městem objevila krásná duha, která byla považována za dobré znamení. Přestože se obléhaní obávali útoku nebo nájezdu, nebylo podniknuto nic jiného, než že sem byl třikrát vyslán generálporučík Steinbock, který poprvé žádal o kapitulaci města s nabídkou dobré dohody, podruhé s výhrůžkou, že neušetří ani dítě v matčině lůně, potřetí s nabídkou klidu zbraní, na což však pokaždé dostal zamítavou odpověď, ale naposledy se sem nesměl ani přiblížit.

12) Dne 12. července posunuli děla dál na obkladovou zeď (futter mauer) u Horní brány, nad jiným dílem opevnění, které stálo těsně u ženského kláštera (kam nyní vede brána) a toto dílo bylo našimi opuštěno, načež zmíněnou bránu těžce poškodili. Toho dne bylo město napadeno kameny, ohnivými koulemi, granáty a těmi děly tak prudce, jak se to ještě nikdy předtím po dobu obléhání nestalo. Byly také odpáleny dvě šachty, výbuch jedné se odrazil bez jakéhokoliv účinku, výbuch druhé zasáhl špatný kus zdi nad vytvořenou kapsou (průnikem), což obléhané spíše rozesmálo než vyděsilo, a kromě těchto dvou šachet byla další zničena v zahradě purkmistra Söldnera. Kolem šesté hodiny večerní pak přišel mladý horník, který pracoval v této šachtě, s hlášením, že nemůže dále pracovat, protože nepřítel je příliš blízko, načež byli okamžitě přivoláni dva rejtaři se svými zbraněmi, ale sotva vstoupili dovnitř, důl byl proražen, načež oba rejtaři dali takovou palbu, že švédští horníci (minéři) museli ustoupit, a na důkaz toho jeden z rejtarů přinesl dláto a dřevo, jimiž chtěli šachtu prorazit, za což mu pan velitel velmi pěkně poděkoval. Dne 13. července byl celý den velký klid, takže se předpokládalo, že se opět spustí nějaká šachta, a pak kolem poledne udeřila jedna otáčivá petarda (angeschraubte betarden), která prorazila docela ošklivou díru ve zdi, a tato petarda se i s kusem zdi zřítila do města. Krátce nato byla zeď nad průlomem poněkud vážněji poškozena a poté byly vyhozeny do povětří dvě šachty, které zeď hodily na tři sáhy daleko přes hromadu. Spolu s tím vyletěl do povětří voják, který stál nad štítovou hlídkou a letěl vzduchem až na Weberův dům. V šachtě, která vedla hned vedle zdi, byli dva horníci, kteří chtěli vylézt, zcela zasypáni, jeden horník jen do půl těla, ale nemohl být vytažen kvůli horníkovi, který mu ležel na stehně, ale musel tam zůstat až do předání města a krátce nato také zemřel. Pak už nebylo vidět nic než oheň, kouř a prach a bylo také zaznamenáno, že v tuto hodinu byly zhrouceny i další dvě šachty pod Veilovou věží (Veil-thurn), ale neměly žádný účinek, když se tentokrát nespustil na tak strašlivý odstřel šachty žádný útok, přesto nakonec

13) následovalo 14. července poté, co byl dovnitř vrhán velký počet kamenů, ohnivých koulí a granátů a večer ve 4 hodiny palba z devíti děl z wirttenberského stanoviště na hřbitově (Gottsancker), začal vznikat další průlom (presche) pod Houfnicovou věží (Haubitzer-thurn)[39] a také byla stržena značná část vnější a vnitřní hradby. Načež ze švédské strany vyrazilo sedm pěších pluků k hornímu průlomu (obere presche) u Veilovy věže (Veil-thurn) a 800 mužů z wirttenberského pluku bylo odveleno na valy mezi Lodní bránou (Schieffethor) a hřbitovem (Gottesacker), které dragouni velmi rádi opouštějí, se výbušnými holemi (spring-stocken)[40] a ručními granáty. Ti také přešli hned do útoku, ale ti první byli přijati tak, že ti ostatní nebyli schopní úspěšně ani udeřit ani bodnout, aby uspěli, musely se dokonce pod nimi svádět ještě těžší boje, přesto však ustupovali, načež se před průlomem ohlásil trubač, který však byl odkázán k bráně, kde se také z rozkazu pana velitele objevil podplukovník Hardt a setkal se také s generálním kvartýrmajstrem,[41] který opět nabídl jménem generála polního maršála dobrou dohodu, která však nebyla přijata, a po dlouhé diskusi mu bylo sděleno, že pan velitel nechce vůbec ustoupit z rozkazu, který dostal od samotného Jeho císařského Veličenstva, ale chce se bránit do posledního muže. A přestože tato strašlivá střelba trvala už dvě hodiny, byli ve městě zabiti nanejvýše dva muži a tři byli zranění, zatímco na švédské straně zůstalo kromě mnoha raněných nejméně 350 mrtvých, mezi nimiž bylo mnoho důstojníků, a mrtví leželi na Volském příkopu (Ochsen-graben) až do pozdní noci. Dnešek byl nejprudší den za celé obléhání.

14) Dne 15. července byl naprostý klid a mír, až na to, že do města bylo vrženo několik kamenů, a proto si velitel vyžádal od měšťanů informace o tom, jaká další opatření by pro ně měl učinit. Načež každá z měšťanských čtvrtí zvlášť prohlásila, že bude bránit město spolu s vojáky a po jejich boku do poslední kapky krve a že chce bojovat, že je ochotna zůstat věrná Jeho římskému císařskému Majestátu. Vidí však, že důstojníci jsou toho názoru a že to již učinily jejich ženy, že už mají připravené i své koně a chtějí se zachránit na hradě a zanechat tak měšťanstvo ve štychu. Kdyby nyní uviděli někoho, kdo s tím začne, tak jsou rozhodnuti ho na místě zastřelit a uškrtit. Takovéto předsevzetí se veliteli velmi líbilo a neméně se těšil na to, že čekal, co učiní nepřítel, což se brzy dověděl. Dne 16. července časně ve 2 hodiny ráno pod již zaminovanou Veilovou věží (Veil-thurn) vyletěly do povětří dvě šachty a výbuchy vrhly vnitřní zeď na osm sáhů od základů na hromadu, takže byly vidět všechny zářezy a zátarasy. Protože pak na ně nepřetržitě stříleli z děl a vrháním granátů je zadržovali, byl velitel vyzván, aby svolal důstojníky a předložil jim tento nejnaléhavější stav nouze. Ti se pak jednomyslně shodli, že někoho vyšlou a vyžádají si dohodu (accord), což se také stalo, takže okamžitě vyslali trubače přes kontraskarpu u Horní brány. Švédové ho nejenže přijali a vyslechli, ale generál polní maršál poté poslal ve dvojím vyhotovení dohodu o tom, že se velitel a jemu podřízená posádka mají vzdát švédské diskreci (rozvaze), což velitel nepřijal, ale se souhlasem všech pánů důstojníků vypracoval a poslal jinou dohodu (accord), která se skládala z následujících bodů.

15) Smlouva (Accord).

1) Panu veliteli spolu se všemi vyššími i nižšími důstojníky a prostými knechty, kromě těch, kteří jsou svázáni s Korunou švédskou, se povoluje volný odchod, se všemi saky a paky, ženou, dítětem a služebnictvem, koňskými povozy, kočáry a jinými vozy, za veřejného bubnování, vlajících praporů a standart, s horní i dolní zbraní, se zapálenými doutnáky a koulemi v hlavních a budou bez prodlení jediného dne odvedeni k císařskému vojsku.

2) Pokud jsou na kavalíry, šlechtice a všechny duchovní osoby, které se ještě nacházejí ve městě, město a celé měšťanstvo vloženy nějakými požadavky na výkupné (ranzion), výpalné a odhad kovů nebo jiné takové požadavky, jak se vždy stává, nebo pod jakoukoli záminkou, musí být vždy bez překážek zachování ve svém církevním a politickém postavení (tam ecclesiastico, quam politico) a při tom chráněni. Pokud si však jeden nebo druhý urozený či neurozený, měšťan nebo sedlák nepřeje zůstat ve městě, bude mu poskytnut a povolen volný odchod se vším jeho majetkem a zbožím.

3) Tato smlouva se týká také pana rytmistra Barthla, který si zde nechá vyléčit tělesné zranění, a správce proviantu Jeho císařského Veličenstva Georga Ernsta Dumbhera, jakož i zemřelého bývalého výstrojního (zeugwarter)[42] Conraduse Todta.

Tuto dohodu generál polní maršál přijal, ale poněkud ji změnil a opět ji ve dvou vyhotoveních zaslal zpět, a to:

1) Všichni, kdo kdy sloužili Koruně švédské, zůstanou i nyní u Koruny švédské a budou jí podléhat.

2) Všichni služební koně spolu s rejtary a dragouny spolu s prapory a standartami musí rovněž zůstat vzadu, jinak by mělo být vše dodrženo podle zaslaných dohod. Protože však velitel s ostatními důstojníky nechtěl tuto smlouvu takto dodržet a požadoval předchozí body, které byly rovněž zaslány, požádal generál Wrangel o vrácení dříve rozeslané dohody, kterou již potvrdil a poslal zpět veliteli v domnění, že generál polní maršál nechá požadované body zapracovat, a pak jej pošle znovu ke vzájemnému vyřízení, ale nic nedorazilo ani ten večer, ani celou noc, ani časně ráno, takže jej pan velitel se souhlasem všech důstojníků

16) dne 17. července, poté, co Wirttenberští začali z baterie na hřbitově silně pálit z velkých děl na průlom (presche) pod Houfnicovou věží (Habitzer-thurns) a v celém táboře bili na pochod, byli vysláni trubač s panem podplukovníkem Piserem od gallasovských dragounů a panem plukovníkem strážmistrem Kaÿsersteinem, spolu s panem kapitánem Dreßlerem od colloredských pěšáků, aby zastavili včerejší smlouvu. Švédové je sice vyslehli, ale na žádost plukovníka Wrangela na kontraskarpu zastavili silné vrhání kamenů a granátů a pluky s vlajícími prapory se vydali na pochod k útoku. Ačkoli výše zmínění důstojníci z města žádali jednak o své prapory, standarty a koně, ale nakonec o dodržení včerejší smlouvy, nemohli získat ani jedno, ani druhé, pročež výše uvedení důstojníci poslali pro velitele, který se ihned dostavil a naléhavě žádal o předchozí smlouvu, že ji neodmítl proto, že by ji nechtěl přijmout, ale vrátil ji jen kvůli lepšímu objasnění, nebyl však bez ohledu na to schopen dosáhnout jiné smlouvy, než se odevzdat podle švédského uvážení, což nakonec co nejžalostněji přijal, sestoupil po žebříku a připravil se k odchodu. Načež se měšťané a vojáci museli s uplakanýma očima stáhnout ze svých stanovišť, ale průlom a Horní brána byly obsazeny Švédy a posádka jízdních a pěších se musela shromáždit svými prapory a standartami na náměstí, byla vyvedena v 10 hodin ven a rozdělena podle pluků. Po 28 dnech těžkého obléhání tak město Cheb padlo do rukou Švédů a bylo ztraceno.

Seznam výstřelů, které nepřítel vypálil na město Eger během obléhání:

výstřely z kanónů, vypálené na město                    …              9142

granáty vržené do města                                             …                253

ohnivé koule, stejně tak                                              …                562

vržené kameny                                                               …              1278

Celkem                11235

Seznamy chebských měšťanů, kteří byli při výše uvedeném obléhání zabiti nebo zraněni.

V první čtvrti.

Mrtví: Hanns Kientzl. Hanns Lindtner. 2

Zranění: Georg Güntner. Clemens Christoph. Christoph Rudert. Jeden kožešníkův tovaryš. Georg Dietz. Michäel Heüffner. Lucas Fiecker. Hanns Bolandt. Hanns Georg Leÿboldt. Frantz Heroldt. Andreas Freÿthel. Hanns Bründel krejčí. Georg Treckmuth. Hanns Merkl. 13

Ve druhé čtvrti.

Mrtví: Martin Zeither desátník. Adam Krembs. Georg Bauer. Jeden tovaryš zpracovatele mláta (Treber). 3

Zranění: Hanns Otto mladší. Hanns Georg Reindl, Nicolaus Vetterl. Christoph Meÿerl. Clemens Vetterl. Thomas Kohla. Barthl Rodt. Abrahamb Kelbel. Hanns Bauer. Thomas Schneider. Jacob Gottfriedt. Thomas Bauer. 12

Ve třetí čtvrti.

Mrtví: Adam Schreiner. Syn Hannse Krombsta. Gregor Kloth. Syn Zerklera. 4

Zranění: Lorentz Bentzl. Tovaryš Pauluse Schillera. Thomas Better. Georg Güntner. Syn Georga Schneidera. Andreas Linbeck. Martin Herbeck. Adam Gertz. 8

Ve čtvrté čtvrti.

Zranění: Valentin Herbeck. Thomas Fritz. Joachim Neübart. Wolff Christoph Haber. Hanns Meÿer. Hanns Leÿpoldt. Tovaryš Hannse Nachtraba. Andreas Brußbecker. 8

Zranění městští důstojníci: pan poručík Meÿerl. Pan poručík Thomas Reichel. Pan poručík Johann Bareither. 3

Celkem mrtvých: … 10. Zraněných: … 45.

Mrtvých a zraněných vojáků: … 86. Takže celkem: … 141 mužů.

Seznam munice, která byla během obléhání města Chebu spotřebována.

Prach                                                    … 146 centnýřů 34 ½ libry

Doutnáky (lunden)                         …   96 centnýřů 11 ½ libry

Vystřílené koule z muškety         … 275546

Koule z hákovnic                              …     9284

Kanónové koule                              …     1341

Ruční granáty                                    …       711

Velké granáty                                    …         31

Útočné nádobky[43]                          …       217

Patrony naplněné kroupami[44]    …         37

Košík kartáčů[45]                                  …         16

Olovo                                                   … 159 centnýřů

Velké smolné věnce[46]                   …     1033

Malé smolné věnce                        … 117 ½ svazků à 6 kusech

Pouta na nohy[47]                               … 1 krabice

17) A to je celý průběh událostí, které se odehrály během obléhání města Chebu. Sotva však generál polní maršál Wrangel se svými lidmi vstoupil do města, a když se ho zmocnil, okamžitě od něj požadoval 50000 tolarů výpalného, ale po mnoha prosbami a žadonění to snížil na 14000 tolarů (jak uvádí Minetti,[48] ale Pankratius uvádí 21000). V ostatním nedošlo k žádné změně a vše zůstává při starém, dokonce i u duchovních, s výjimkou toho, že jezuité museli začít svou bohoslužbu ve farním kostele o hodinu dříve, aby i luteráni mohli vykonat svou, tak se stalo 21. července, 22. července pak museli měšťané složit zbraně, v tento den také levé křídlo spolu s wirttenberskými rejtary vypochodovalo ze svého tábora, vydalo se přes vodu u Hradiště (Reichelsdorff) a utábořilo se na a za Špitálním vrchem (Spittlberg). Brzy ráno v 9 hodin popravil generál polní maršál za klášterní zahradou jeptišek mečem kvartýrmistra a na konci dne jeho tělo nechal položit na kolo, protože přepadl, vyraboval a nakonec zavraždil několik obchodníků. 24. července odvedl generál von Wirttenberg tři vojáky na Raimberg a nechal je tam popravit, protože zavraždili posla z Opavy (Troppau) ze Slezska, který měl pro něho dopisy. Pokud jde o bývalého chebského velitele Paradeisera, ten byl obviněn z několika přehmatů a omylů, za což také upadl v císařskou nemilost, a údajně zemřel jednom špitálu ve Würtzburgu den předtím, než k němu dorazila císařská milost. Další viz (hucnfgs) Minetti,[49] a Besoldus.[50]