1) Poté, co se již vícekrát zmíněný kníže Diepold v roce 1134 oženil s Mechtildou, nejjasnější princeznou bavorského vévody Jindřicha,[1] zplodil v tomto manželství jedinou dceru, která dostala při svatém křtu jméno Adelhaidis.[2] Když tato Adelhaidis dospěla, byla tak výjimečně krásná, ctnostná a moudrá, že si ji vybral za nevěstu císař Friedrich Barbarossa, jinak švábský vévoda. Svatební obřad se uskutečnil zde v Chebu v roce 1178, ale svatební ‚ulehnutí‘ (beylager) až v následujícím roce 1179 ve velkém přepychu, za přítomnosti mnoha kurfiřtů, jakož i dalších knížat, hrabat a pánů.[3] Věnem, které kníže Diepold daroval své nejjasnější princezně, bylo město Cheb a celé Chebsko, které bylo tehdy zvláštním knížetstvím, a stejně také nově vybudované opatství Waldsassen. Tímto sňatkem se tak Cheb stal z knížecího města městem císařským. Výše zmíněný císař Friedrich si však město Cheb, které mu věnem přinesla manželka, oblíbil natolik, že ho ještě v tomtéž roce 1179 povýšil na svobodné císařské město, milostivě ho prohlásil za ‚pro tali‘[4] a připojil na věčné časy ke Svaté říši římské, v rámci níž město zůstalo s užíváním všech výsad, náležejících svobodnému říšskému městu, po celých 136 let až do následujícího vložení zástavy.[5]

2) Po skončení svatebního obřadu se císař v doprovodu knížat, biskupů a hrabat vydal do nového opatství ve Waldsassenu, které nechal ve své přítomnosti vysvětit dvěma biskupy z Regensburgu a toto nově vybudované opatství (kde ještě stále žil první opat Guerwicus) bylo rovněž dáno pod ochranu říše; pod touto ochranou zůstalo po celou dobu. Bedřich,[6] syn 19. vévody a 2. krále českého Vladislava,[7] nejenže potvrdil donaci, kterou klášteru učinil jeho otec, ale v roce 1181 klášteru potvrdil donaci Mehringen. Nově vybudovanému klášteru udělil v následujícím roce 1184 papež Lucio III. následující privilegium: ‚alienus Sit à Sangvine Christi, qui affligit Monasterium Waldsassense‘ – kdo přinese utrpení klášteru Waldsassen, ten bude mít podíl na prolité krvi Ježíše Krista.

3) Již bylo výše zmíněno, že Břetislav Jindřich,[8] biskup Pražský a zároveň vévoda český užíval zde v Chebu prameny kyselky, přitom zde také roku 1196 zemřel, jeho bezduché tělo bylo odvezeno do Doxan a uloženo tam spolu s jeho zesnulou manželkou Anežkou a sestrou Gertrudou.[9] Krátce před svou smrtí (jak zmiňuje pan Schlecht)[10] tento vévoda klášter Waldsassen nejen osvobodil od cla v Čechách, ale také mu udělil daňové a berní svobody. Daroval mu také některé vesnice Mehringen a Neudorff a klášter vzal pod svoji ochranu (ačkoliv klášter už patřil Svaté říši římské a byl pod její ochranou) na základě svého privilegia z roku 1196. V témže roce také císař Philipp uzavřel tady v Chebu mír s českým králem Otakarem.[11]

4) Rovněž v tomto roce byl založen ženský klášter v Chotěšově svatým Hroznatou, pánem z Gutštejna (Guttenstein) a jeho sestrou Vojslavou (jejímž manželem byl údajně hejtman v Krakově) a v následujícím roce 1197 byla dokončena stavba tepelského kláštera, kterou Hroznata zahájil roku 1186. Vojslava je pohřbena v klášterním kostele v Chotěšově, ale Hroznata byl dlouho poté, co byly založeny a postaveny oba tak krásné kláštery, uvězněn na rytířském panství Starý Hrozňatov (Kinsberg), vzdáleném hodinu cesty od města Chebu (kým a z jakého důvodu, to mi není známo a nepodařilo se mi to najít ani v žádné kronice, kterou mám k dispozici). Musel tam jako ubohý vězeň trávit svůj život po mnoho let v bídě a utrpení, až ho konečně v blaženosti ukončil. Důvěryhodní lidé mi vyprávěli, že se údajně zjevil jednomu ze svých bývalých služebníků a jemu oznámil svoji smrt. Jeho požehnané tělo bylo poté vyzvednuto z vězení, převezeno do Teplé a pohřbeno roku 1207 (jiná kronika uvádí rok 1217) v domě Božím, který sám postavil. Tam je ctihodným duchovenstvem uctíván jako beatus neboli blahoslavený. Lze jen litovat, že ta věž, ve které tak velký přítel Boží svůj svatý život ukončil, není chována ve větší úctě. Kdo by se o tom chtěl dozvědět více, může se zeptat ve výše zmíněných klášterech.[12]

5) Je třeba zde zmínit některé pozoruhodné skutečnosti, které se v těch dobách odehrály, a to: 1) že starobylý rod knížat z Vohburgu, za nichž město Cheb zažil původně svůj rozkvět, vymřel roku 1204 s hrabětem Bertholdem z Vohburgu, jehož statky byly tehdy připojeny k Bavorsku, viz Ant. Ertl in Atlante Bavarico, pag. 185.[13] Podle Caspara Bruschia v díle Chronologia Monast. Germ., pag. 248,[14] měl zmíněný hrabě Berthold před koncem svého života, tedy v roce 1202, obdarovat klášter Waldsassen nějakými desátky. 2) V roce 1208 měl tehdejší římský císař, kurfiřti a říšská knížata zde v Chebu konat Říšský sněm. V letech 1214 a 1219 poctil město Cheb svou přítomností císař Friedrich II. Tento císař konečně porazil pohanské vojsko, které stále řádilo v Německu. V této bitvě u Regensburgu se držel pan Jindřich starší z Plavna tak velmi statečně, že ho zmíněný císař Friedrich nejen velice pochválil, ale také udělil jemu a jeho synovi Jindřichovi mladšímu z Plavna dne 10. května 1232 v Portenau ‚ad dies vitae‘ krásné privilegium ohledně Aše a Selbu s tím, že tato místa, totiž Aš a Selb, mají po jejich smrti připadnout jejich dědicům do zástavy před všemi ostatními. Diplom, vydaný v této věci, zní takto:

Fridericus Die gracia Romanorum Semper Augustus Jerusalem at Siciliae Rex.

Dilectis Sila, at Nobilibus Henricus Seniori Regni nostri Advocato et Exercitus Capitaneo, Domino de Plawen, et Juniori strenni Militis ejus filio Advocato de Plawen in perpetuum pp. Donamus etiam oppida Asch, et Selb cum omnibus eorum requisitis, NB: quatenus per amborum vitam vestram de nostro benepladito, et consensu ea possideatis, et de inceps Semper frui possitis. Et Si quando contingat vos ex hac vita decedere, per omnibus alÿs haeredibus vestris olpignorari debent. S. datum apud Portum Naonis anno ab Incarnatione Domini MCCXXXII, X May, Indictione quinta.

Je však třeba zde předem poznamenat, že tyto dva trhy, Aš a Selb, patřily vždy pod správu, město a soud v Chebu, a to jak před tímto převodem, tak i po něm, a spolu s městem Cheb byly zastaveny Koruně české, jak na příslušném místě uslyšíme.

Mimochodem, za výše zmíněného císaře Friedricha II., nebo za jeho syna Heinricha IV., zde v Chebu vzniklo, že se od sv. Martina až do postu vždy večer v sedm hodin po čtvrt hodiny zvonilo, a to takzvanými pivními zvony. Stalo se tak údajně z toho důvodu, že tu byli oba císaři po celou zimu, takže lidé, kteří neměli u dvora co dělat, měli v tu dobu odejít na předměstí, kde jich většina bydlela a brány se tak mohly uzavřít. Památka tohoto trápení by se měla připomínat. Schlecht.[15]