1) Ještě předtím, než byl Jiří z Poděbrad korunován českým králem, musel učinit právní prohlášení (juramentum), že chce podle svých sil chránit svatou katolickou církev a její svaté zvyky, že chce však vymýtit a vyhladit všechny kacíře, čímž papež a ostatní praví katolíci mínili, že chce zrušit kompaktáta a komunikovat pouze „pod jedním způsobem“ (Sub una Specie). Král však proti tomu prohlásil, že to nikdy nebyl jeho názor, protože však byl od mládí vychováván v užívání kompaktát, věděl také dobře, že ti, kdo přijímali podle kompaktát, byli uznáni papežem a koncilem za právoplatné syny katolické církve. Nechce se od víry odchýlit, ale chce u ní zůstat až do svého konce a chránit po dobrém i po zlém, jak nejlépe umí. Z toho vznikly velké neshody, které nakonec dospěly tak daleko, že papež označil krále za odpadlíka, nevěřícího a nevěrného krále, v určený den ho uvedl jako kacíře v reakci na žalobu (ad dicendam causam), a nakonec ho dokonce exkomunikoval a na jeho místo jmenoval jiného krále, totiž Matyáše Hunyadiho, krále uherského, z čehož vznikly v Čechách tak strašné války, které byly tak škodlivé pro katolické náboženství, ale zejména pro kláštery, že se s nimi husitská válka nemůže ani zdaleka srovnávat.

2) Poté, co byl tento král na Zelený čtvrtek 3. dubna 1465 v Římě papežem Pavlem II. exkomunikován, a to i přes intervenci téměř všech křesťanských potentátů, a poté, co mnohá jednání, jimž všem bránili Rokyczanovi a Conradovi husitští kněží, nevedla k ničemu, nechtěly krále bránit ani katolické stavy a města, jimž byla kompaktáta lhostejná. Většina z nich se již z náboženských důvodů přimkla k papeži a králi Matyášovi, postupně se všichni od krále Jiřího stáhli, s výjimkou Chebu a Kladska. Tato dvě místa, ač obě katolická, dodržela věrnost, kterou mu přísahala, až do samého konce, načež v roce 1468 začala krutá válka mezi králem Jiřím a českými stavy, jakož i Matyášem Korvínem neboli Hunyadim. Tato válka však neprobíhala podle přání a představ papeže, krále Matyáše a stavů, neboť téměř všichni křižáci byli u Tachova pobiti a sám král Matyáš byl tímto výpraskem se svým válečným vojskem uvězněn, takže nemohl ani ustoupit zpět na Moravu, ani postoupit do Čech kvůli královu vojsku a musel se tentokrát vymanit předstíraným narovnáním se svým tchánem, králem Jiřím. Za těchto okolností to měly také zemské stavy velmi těžké, neboť král Jiří s pomocí svých německých knížat k sobě opět přitáhl tábority a jiné kacíře, jejichž jedinou nadějí na získání bohatství z klášterů a církevních majetků byla tato válka, ve kterou se také bili jako lvi. Protože to bylo pro krále Matyáše za těchto okolností velmi těžké, viděl také, že nemůže se svým vojskem a dalšími papežskými vojáky vstoupit do Čech z Moravy, rozhodl se, že se k tomu odhodlá z jiné strany, totiž přes Cheb. Aby měl však krytá záda a bezpečné místo, kam by se mohl uchýlit, požádal papeže, aby mu město Cheb udělil. Papež si to od města Chebu okamžitě vyžádal a s ohledem na víru listy i vyslanci nařídil, aby se tak stalo. Obyvatelé Chebu však vzhledem k obětem, které v minulosti přinesli českému králi, a vzhledem k tomu, že byli Říší římskou převedeni do Království českého jako zástava, tuto žádost odmítli a nedali se k ní přimět žádnou hrozbou, načež bylo celé město papežem exkomunikováno a byla na něj uvalena klatba.

3) Chebští však raději snášeli tuto exkomunikaci i všechno další zlé, plynoucí z tohoto vyloučení a interdiktu, než aby se odchýlili od své věrnosti. Podřídili se tak králi a národu, který se vymanil z Říše římsko-německé, a v této klatbě setrvali po celé tři roky, tedy až do smrti krále Jiřího, od něhož město Cheb také obdrželo čestný titul „Civitas fidissima“, že bylo vždy jeho nejvěrnějším městem. Jaké škody a ztráty, stejně jako strádání, během těchto tří let město Cheb a Chebsko utrpěly, to je mnohem snazší si představit, než napsat. Katolický křesťan má totiž pod trestem téže klatby zapovězeno jakkoliv komunikovat se subjekty exkomunikace a interdiktu, takže je snadné uvěřit, že i sousedící země se od Chebska odvrátily, což v důsledku upadal veškerý obchod k jeho největší škodě. V českých dokumentech se dočteme, že v Plzni, v Českých Budějovicích a v dalších městech se po skončení bohoslužby a uhašení svící rozezněl jeden ze zvonů a poté byli král a jeho stoupenci prohlášeni za kacíře a prokleti.[1]

4) Po smrti krále Jiřího v roce 1471, 22. března, obdrželo město Cheb v roce 1472 od Říma znovu zrušení klatby, avšak nikoliv bez velkých nákladů. Poté začali lidé opět navštěvovat kostely ve slavnostním procesí. Když však chtěli navštívit také kostel na chebském hradě, starý most se kvůli množství lidí prolomil a zřítil, při čemž bylo mnoho lidí zraněno (jeden starý rukopis uvádí počet 70).

5) V roce 1474, na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, se zde strhl tak silný vichr, že zasáhl mnoho domů a stodol ve městě i na venkově, velké škody napáchal i v lesích a stromy v zahradách vyvrátil i s kořeny.[2]

V témže roce zde působil purkrabí (plegér) Wentzeslaus Schlick.

V roce 1477 se Chebští válečnou silou zmocnili Neüstadlu na řece Naab a zabrali ho, jak uvádějí staré dokumenty, proto, že Neüstadelští poskytli útočiště lupičům z Chebu, sami byli chyceni jako lupiči dobytka a nechtěli dát Chebu zadostiučinění. Neüstadl patřil také panu Hyntschigu Pflugovi.[3]