1) Raškové (Ratzen) jsou v Uhrách známým národem. Jsou to původem Řekové a obývají zvláštní provincii na tureckém území nad řeckým Bělehradem (Weissenburg), která se nazývá Raška (Rascia).[1] Jinak jsou roztroušeni po celém tureckém území. Mnoho je jich i v Uhrách, ale k uherskému národu chovají zvláštní nenávist, neboť se považují za mnohem statečnější a ušlechtilejší než Uhrové, což jim pak dává nemalý důvod k nepřátelství. Nicméně vůči Turkům jsou ještě nepřátelštější kvůli svému náboženství (jsou to řečtí křesťané). Přestože jsou pod tureckou nadvládou, volí si vůdce, kterému říkají despota, a zůstávají u těch rodin, které ještě pocházejí ze starých řeckých pastevců.

2) Když po bitvě u Salenkamen[2] císařská vojska znovu vystrašila všechny Turky, usoudili Raškové (Ratzen), že je nyní ta nejlepší příležitost Turky jednou provždy vyhladit. Jejich vznešený náčelník, který si říkal hrabě Georg Branković Illyrský, zvolený despota Rašský (Comes Georgius à Brancowic Illiriae, ac Rasciancorum Misis electus Despos),[3] se tedy vydal do Vídně a odhalil císaři své záměry, totiž že v Turecku bylo jeho národa tolik set tisíc mužů, kteří chovali stejnou vůli jako zášť proti turecké vládě, a právě z tohoto důvodu se mezi sebou již dohodli, když se měl císařský generálporučík měl vrátit do pole, že by se k jeho budoucímu tažení připojilo 30 000 nejstatečnějších Rašků (Ratzen), a čím dále by pak postupoval na turecké území, tím větší armády Rašků by potkával, s nimiž by pro něj bylo docela snadné skoncovat s tureckou říší a císaři nasadit na hlavu orientální korunu. Vídeňský dvůr se nad tímto návrhem zaradoval, a aby si udržel despotu v dobrém zdání, udělil mu diplom a jmenoval ho říšským knížetem, takže se očekávalo zahájení budoucího tažení. Protože však šlo o záležitost, o níž se nesmělo příliš mluvit, zapomnělo se o ní dát na vědomí dokonce říci princi Ludvíkovi Bádenskému, tehdejšímu generálporučíkovi. Po zahájení tažení, když zmíněný princ pozoroval Turky se svou armádou, se mu představil nový rašský kníže a ukázal mu, že 30 000 rašských vojáků bude brzy připraveno se k němu připojit, a pokud se mu podaří Turky zatlačit, připojí se k němu během tohoto tažení několik set tisíc. Kníže byl tím vyděšenější, čím více uváděl vojáků, jejichž věrností si nebyl jistý, a protože nebyl příliš silný, mohlo mu jen těchto 30 000 mužů způsobit nenapravitelnou škodu, kdyby se jim bez obezřetnosti svěřil. Protože však Raškové byly až příliš blízko něho, a tudíž nemohl s těmito mocnými pomocníky nic dělat, simuloval velkou radost z despotova příchodu, ale pak řekl, že protože je tu momentálně nepotřebuje, měl by zatím odejít do Haislerova sboru a tam vyčkat dalších rozkazů. Když tam dorazil, kníže už vydal rozkaz, aby ho jako despotu zatkli a poslali do Vídně. Svůj úkol také spravedlivě splnili, protože císařská armáda byla příliš slabá na to, aby se dostala mezi tak mocné vojáky, kteří by v případě, že by nebyli věrní, mohli hrát nebezpečnou roli. A tak musel tento nešťastný despota zůstat státním vězněm, protože bylo třeba se ho obávat, kdyby byl opět propuštěn. Protože však Raškové nebyly úplně na hlavu, tak se tvrdilo, že nebyl příliš věrný a podezřele si dopisoval s nepřítelem. Aby došlo k rozptýlení rašských velitelů, dostal každý z nich ujištění, že mu císař udělí zamýšlenou milost namísto zmíněného Brankoviče. Nešťastnému princi však bylo přiznáno asi 1000 říšských tolarů na jeho roční vydržování, které však sekretář snížil na 1000 zlatých kvůli jím odmítnutým 100 speciálním dukátům. Nakonec byl tento despota v roce 1703 přeložen z vídeňského vězení do Chebu, a to kvůli povstání Rašků. Potud je to výňatek z Dějin nejslavnějšího císaře Leopolda I. od nakladatelství Fritsch v Lipsku. Viz Minetti v Sua Chron.,[4] který v popisu tohoto despoty pokračuje:

3) Výše zmíněný hrabě (Comes) Georgius à Brancowic byl velice vážen a ctěn ve všech místech, kudy projížděl z Vídně do Chebu, zvláště v Praze u mnoha velkých pánů a neméně v Chebu u hrabat a knížat, kteří zde byli v lázních (sauerbrunnen chur). Ti ho často zvali ke stolu a prokazovali mu i jiné přízně, obzvláště pan markrabě bayreuthský. Říká se, že i moskevský car a polský král žádali císaře[5] o jeho propuštění, které by mu po uzavření míru v Uhrách císař také poskytl, kdyby před tím v roce 1711 nezemřel.[6] Když sem přijel jako státní vězeň, byl nejprve ubytován v domě konzula Reichla,[7] ale odtud opět odešel a byl ubytován u pana Georga Andrease Minettiho,[8] kde zůstal až do konce svého života, který nastal 19. prosince 1711. Po smrti byl vyveden na Svatý Kříž a tam byl pohřben u hřbitovní zdi na neposvěceném místě pod kapkami ze střechy kostela (protože nebyl schismatický Řek[9]), ale jeho kosti byly potom znovu vykopány jeho souvěrci a bojovníky, kteří zde byli, a byly odtud odvezeny pryč.[10] Město platilo za jeho ubytování 30 zlatých ročně.

4) Dále Minetti vypráví, že tento despota měl být velmi učený princ, který mluvil docela jemnou latinou a po celou dobu svého věznění si nechával růst vousy, které mu narostly až ke kolenům; myl si je 1-2x týdně a doma je nosil v sametové taštičce na vlasy (Pozn: ta musela být velká). Když však vyšel nebo se vyvezl ven, taštičku otevřel ji a plnovous nechal vlát. Tento plnovous na něm jako na despotovi vypadal půvabně, v jeho despotickém oblečení a ústroji, v červeném nebo fialovém dlouhém plášti se žlutými střapci atd. Tehdejší chebský velitel císařské pevnosti pan Lapagechk, který byl v té době v Chebu, byl tomuto despotovi zpočátku velmi nakloněn, ale později z nepochopení nebo falešného podezření, že Branković pohrdl velitelovým pozváním ke stolu, začal být velmi přísný a vzdorovitý. Tak tomu však nebylo, protože princ na vyjížďce do Dolnic (Tölitz) omdlel kvůli zkaženému vzduchu a onemocněl. Tento velitel však dlouho nevydžel a krátce nato se rozkmotřil s chebskými pány, byl předvolán (citiret) do Vídně, tam sesazen a už se nikdy nevrátil, ačkoli se velmi vážně dožadoval návratu do Chebu, aby tu mohl utratit své peníze a v klidu zemřít, ale smrt mu v tom zabránila a místo svého odpočinku našel ve Vídni.

5) Způsob života tohoto despoty v Chebu byl velmi omezený. Většinu času trávil doma, zčásti četbou různých latinských knih, zčásti formulováním žádostí do Vídně, v nichž prohlašoval svou nevinu, žádal o vyslechnutí a vyšetření svého případu s tím, že pokud by byl shledán vinným, žádal spravedlnost, ale v případě, že by byl nevinný, své propuštění. Kdyby však byly obavy, že se chce po svém propuštění kvůli spáchanému zločinu vzbouřit a kvůli tomu musí zůstat ve vazbě, měl by alespoň jako princ dostávat lepší stravu a ubytování než jen za 1000 zlatých, ba nežádal by od Jeho císařského Veličenstva vůbec žádné zajištění, jen kdyby mu mohlo být přiznáno jeho dědictví. Na všechny své prosby však nedostal žádnou nebo jen malou odpověď a musel se s tímto zacházením spokojit až do konce svého života. V Bělehradě nebo nedaleko od něj, v jeho dřívějším sídle, prý zakopal poklad, který se nikomu nepodařilo objevit, když byl pryč. Celý dvůr tohoto despoty se skládal z pěti osob, z nichž první byl jeho vzdálený příbuzný (vetter) nebo nevlastní syn, druhý Joannes Renner, sekretář, třetí byl Raška Michäel, čtvrtý kuchař a pátá domácí služka, oba z Chebu. Sekretář Renner se po smrti despoty vrátil do Vídně a odtud odjel do Uher, kde se měl po uzavření míru s Turky velmi dobře uplatnit jako tlumočník různých jazyků. Joanni Branković, vzdálený příbuzný a nevlastní syn, si také pomohl a údajně získal hodnost plukovníka, díky protekci vysokého panstva ve Vídni. Rašský sluha Michäel se v Chebu oženil s dcerou jednoho kancelisty Vitera, stal se katolíkem a brzy poté zemřel. Viz Minetti[11] atd.