1) Nyní začíná ona doba, kdy se zdálo, že kvůli nově přijatému Lutherovu evangeliu hrozí městu Chebu ne-li úplný zánik, tak úplné vyhnání a vypovězení z města a vlasti těch několika málo pravých katolíků, kteří se zde ještě nacházeli, kdyby to Bůh, který nikdy neopustil své, milostivě neodvrátil. Roku 1618 se Češi začali bouřit. Začali tím, že obsadili Pražský hrad, z něhož svrhli dvě katolická hrabata Slavatu a Martinice spolu se sekretářem Fabriciem, z výšky 27 loktů, a to z toho důvodu, že dotyční nechtěli podepsat majestátní list. S tím se nespokojili a odvážili se sami oslovit samotného následníka českého trůnu. Českým králem byl tehdy Matyáš, ale protože neměl dědice, zvolili čeští stavové i s vůlí luteránů jednomyslně za nástupce v království Ferdinanda II. arcivévodu v Rakousích, který byl také 29. června 1617 v Praze korunován arcibiskupem Joannem Loheliem (který se narodil ve Slatině na Chebsku).[1] Tuto volbu a korunovaci chtěli ještě za života císaře a krále Matyáše prohlásit za neplatnou. Za tím účelem organizovali všelijaké tajné konventy a schůze, a to i navzdory výslovnému zákazu ze strany krále a místodržitelství. Jediným účelem bylo (protože luteránské stavy se domnívaly, že prostřednictvím tzv. majestátního listu a jejich velkému množství mají nad katolíky převahu), aby si zvolili krále své víry, což drželi v největším utajení až do smrti císaře Matyáše ve Vídni 20. března 1619. Po svržení výše zmíněných pánů však ihned naverbovali vojáky, jezuity, kteří byli do království nově přivedeni, zase vyhnali a zabavili jim darované majetky. Ano, luteránské, husitské a pikartské stavy se sjednotily nejen mezi sebou, ale přidali se k nim i Slezané (kteří už za života císaře Matyáše poslali do Čech 3000 mužů), Moravané a Rakušané spolu s Bethlenem Gaborem v Uhrách. Nařídili všem městům v Čechách, a to jak katolickým, tak nekatolickým, aby se jim podřídila, což všechna města v Čechách, kromě Plzně a Budějovic, která se jim postavila na odpor, dobrovolně přijala.

2) Když luteránské české stavy a rebelové dorazili sem do Chebu, usoudili zdejší luteráni, že nyní je nejlepší příležitost uskutečnit jejich plán a katolíky z města i z Chebska zcela vyhnat. Protože město vedl luteránský purkmistr, okamžitě nařídil zasedání městské rady, svolal soud a přísežné obce a přečetl jim dopis českých rebelů. Pravověrní katolíci si však okamžitě všimli, co za tím stojí a kam celá věc směřuje, a přestože viděli, že tři luteránští purkmistři spolu se svými luteránskými příznivci z městské rady, soudu a obce o to velmi stojí, malá katolická skupinka se ze všech sil snažila odvrátit zlovolné kolegy od jejich zlých úmyslů. Proto jim co nejupřímněji a nejdojemněji navrhovali, aby od těchto plánů upustili a nedopřávali sluchu českým stavům, kteří se bouří proti svému právoplatně zvolenému a korunovanému králi, a aby se k nim ani nepřipojovali, neboť se domnívají, že každé vzbouření a rebelie by se příčily slovům Božím a všem zákonům a bylo by to trestné, a ani nebude snadné najít nějaký příklad, kdy vzpoura zůstala nepotrestána nebo měla šťastný konec, a aby sami svévolně neuvrhli svou vlast do nejprudšího nebezpečí zkázy a zániku a nepřipojili k ní spolu s celým potomstvem skvrnu a nesmazatelnou pečeť vzpoury, ale aby raději následovali chvályhodné kroky svých předků, kteří dali stranou všechny sliby jak papežovi, tak i krále Matyášovi v Uhrách (který byl proti králi Jiřímu z Poděbrad, jakožto papežem prokletém a exkomunikovaném kacíři, zvolen a korunován českými stavy za krále v Čechách), a proto se raději nechali exkomunikovat a strávili v takové exkomunikaci tři roky, plus další podmínky z toho plynoucí, než aby se odchýlili od své kdysi slíbené věrnosti, stali se králi Jiřímu z Poděbrad nevěrnými, ačkoli byli exkomunikováni, a nepřimkli se k nově vládnoucímu králi Matyáši, za kteroužto nezlomnou loajalitu je dodnes chválí potomci i ti historici, kteří jinak nejsou tomuto městu vůbec nakloněni. A to spolu s několika dalšími přinesli katolíci s největším zápalem a srdcervoucími slzami a co nejvroucněji je prosili.

3) Bylo však řečeno: Surdo canitur fabula,[2] a zde se stalo pravdou to, co se říkalo v příslovích: klepali na dveře hluchého, protože nejen tři luteránští purkmistři a jejich stoupenci se k několika katolíkům stavěli nepřátelsky na způsob pavouků (spinnenfeind)[3] (protože změna náboženství by vedla jak k nenávisti jejich jinak nejmilejších přátel a potomků, tak k opovržení zemského knížete a vrchnosti a nakonec až k pádu země či města), ale luteránský superintendant se svým kázáním se i v tomto díle maximálně angažoval a povzbuzoval mocné i malé, že je třeba poslouchat Boha více než lidi, a pak je to dílo Boží, který si za krále v Čechách zvolil jednoho z luteránů jejich víry (tehdy již bylo mezi luteránskými stavy v Praze tajně rozhodnuto o volbě falckraběte Friedricha), měli by tedy také oni vykonat svůj díl, aby se zde duchovní správa (protože tu již měl v rukou Německý dům spolu s farním kostelem) udržela spolu s luteránským náboženstvím, ale aby katolíci byli nakonec z města i ze země odstraněni. A na tomto se luteránská městská rada a přísežná obec připojily k této české rebelii a slíbili a zavázali se v ní vytrvat, k čemuž bylo ve městě i na Chebsku vše zařízeno, jak to požadovali čeští direktoři a jak je v takových případech obvyklé. (Pozn.: zde pochybuji, že bude zachován sled věcí i roky, které mají být opraveny atd.).

4) Zdálo se, že v této době je s rakouským domem konec, neboť se shromáždili kacíři z Uher, Čech, Moravy, Slezska, Lužice, ale i ti rakouští, a s vojskem vedeným hrabětem Heinrichem von Thurn přitáhli před rezidenční město Vídeň, a obléhali tam přítomného krále Ferdinanda a bylo to o to nebezpečnější, že nevěrní ve Vídni sami hráli mezi nekatolickými měšťany prim. Za těchto nebezpečných okolností se Ferdinand odebral do svého kabinetu, padl na kolena před krucifixem (který je dodnes ve Vídni s největší úctou uchováván) a s největší horlivostí se modlil. Protože se mezitím nevědělo, kam král odešel, byla věnována maximální péče tomu, aby byl u dvora nalezen. Když pak byl nalezen klečící ve své komnatě před krucifixem, vstal a potěšil své lidi následujícími slovy: „Nemáme se čeho bát, brzy nám bude z nebe pomoženo.“ Vtom společnost uslyšela, jako by ke králi promluvila postava z krucifixu: „Ferdinande! Neopustím tě.“ Krátce nato se objevil generál Buquoi z Nizozemí s několika tisíci vojáky a brzy se mu poštěstilo zaklepat na kacířského nepřítele. Když se o tom dozvěděl hrabě Thurn, brzy své obléhání zrušil a poskytl tak královskému dvoru příležitost, aby své záležitosti uspořádal co nejlépe.

5) Mezitím v roce 1619 zemřel císař Matyáš a když se schylovalo k nové volbě, zjevila se Matka Boží (jak píše fr. Lamoemaini ve Vita) kurfiřtovi mohučskému a napomenula ho, aby povýšil rakouského vévodu Ferdinanda do této vysoké hodnosti (mnozí vidí, že kacíři měli jiný záměr), vše ostatní bude ku prospěchu říše. A proto byl Ferdinand také povýšen na císaře. Když se o tom Češi dozvěděli, veřejně odsoudili svého právoplatného pána a krále a někteří luteránští stavové spolu s dvaceti direktory (kteří byli největší příčinou této vzpoury) zvolili asi 60 hlasy (jak to bylo už dávno předtím dohodnuto) za českého krále kurfiřta a falckraběte Friedricha. Tuto volbu mu ihned písemně oznámil jeden z delegátů, načež se okamžitě vydal do Horní Falce do Waldsassenu, kde se kolem poloviny října sešli čeští stavové a jejich delegáti (mezi nimiž byl nejvýznamnější pan Joachim Andreas Schlick), a kromě oznámení, že je zvolen jejich králem, mu ještě jednou nabídli korunu a království, což tam ve starém refektáři kláštera přijal, ústně odpověděl na jejich podání a 10. října podle starého (styli veteri) nebo 20. října podle nového kalendáře předal vyslancům reversalie.

6) Aby však tři zdejší luteránští purkmistři se svým luteránským přívěsem nebyli poslední, vyslali odtud do Waldsassenu také své zástupce, kteří mu kromě zdůraznění své velké radosti z volby Fridricha také blahopřáli ke korunovaci a dali mu své nejpokornější doporučení, ale aby toto doporučení bylo ještě silnější, poslali také všelijaké dary vína, zvěřiny, ryb atd. v hojném množství. Následujícího dne 25. října sem přišel v 11 hodin dopoledne falckrabě Fridrich se svou manželkou, bratrem a mnoha knížaty a pány, doprovázen rotou nizozemských vojáků na koních i pěšky, s trojnásobnou palbou svých děl, jakož i salvami měšťanů na přehlídce a zvoněním zvonů, měšťané také stáli v průvodu se dvěma prapory od Volského příkopu (Ochsen-graben) ke Cramerovu domu[4] (je to Fickerův dům, nyní snad Gablerův dům, kde je arkýř), ve kterém byl ubytován. Když však sesedl, vítali ho purkmistři a syndikus, a jak to bývalo jindy s králi a královnami, když tu byli přítomní, byl jimi ve jménu luteránské republiky uctíván a obdarován dary, které všechny také milostivě přijal, avšak zároveň nabádal město spolu s ujištěním o své milosti k věrnosti a stálosti, což také co nejslavnostněji slíbili. Po poledním jídle se Fridrich okamžitě vydal na cestu a odjel odtud do Sokolova (Falckenau). Když dorazil do Prahy, byl zde 4. listopadu i se svou manželkou korunován, načež si zdejší luteráni představovali, že zde již zvítězili, a proto také velmi pronásledovali a šikanovali několik zbývajících pravověrných katolíků.

7) Aby však splnili slib daný pozdějšímu králi Fridrichovi, začali znovu verbovat vojáky, zkoušet měšťany a vodit je na [?] (auf die Cammer),[5] kde jim byli přiděleni noví důstojníci, a to luteránští, a tam byli také nuceni přísahat Fridrichovi. Měšťané se cvičili ve střelbě, a proto byla na Volský příkop (Ochsen-graben)[6] vytažena čtyři krásná děla a na Špitálském vrchu (Spitl-berge) byly postaveny dva sruby, jeden u Wieß-flecklein, druhý u Wägers-äckerlein. Také sedláci z Chebska se museli dostavit a asi 1100 se jich shromáždilo na takzvaném Hilleri, kde byl postaven stan a tři terče, do kterých museli sedláci střílet. Sto naverbovaných mušketýrů muselo na čas obsadit šance za Kynžvartem (Königswarth). A protože se vše ze strany císaře, jakož i ze Saska a Bavorska stahovalo do pole proti Čechám, ve dne veleli měšťanům pod branami města, v noci je však komandovali na městské opevnění, čímž se ukázali nejen statečnými a odvážnými, ale také poslušnými a věrnými svému budoucímu králi. A tato jejich odvaha jim vydržela až do bitvy na Bílé hoře. Než se tak však stalo, obléhali zemští stavové město Plzeň (které zůstalo věrné svému právoplatnému králi) s 12000 muži, a to bylo nakonec 22. října hrabě Mansfeldem dobyto šturmem, který trval od jedné hodiny do osmi hodin večer. Při tomto šturmu zahynulo 200 nepřátel a 100 jich bylo zraněno, ve městě jich však zůstalo asi 30 a mnoho jich bylo zraněno. A snad by bylo vše ve městě zmasakrováno, kdyby malé děti nevyšly vstříc hraběti Mansfeldovi, nepadly na kolena a nemodlily se před svými rodiči, načež ten okamžitě vydal rozkaz, aby se již nestřílelo pod tělesným a doživotním trestem, a zdejší magistrát následně poslal do Prahy 100 mušketýrů.

8) Konečně 8. listopadu roku 1620 v neděli ráno (v den, kdy se čte evangelium: Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu), došlo u Prahy na Bílé hoře (Weissenberg) k velmi prudké bitvě mezi katolíky a kacíři. Vévoda Maxmilián Bavorský s jedním zbožným karmelitánem jménem Dominicus à Jesu, který kvůli Božímu vítězství povzbuzoval katolické vojsko s obrazem Panny Marie v ruce k boji před slávou Boží a jeho panenské matky a dával rozhřešení Zdrávas královno (Salve Regina), načež katolíci získali slavné vítězství. Na 7000 jejich nepřátel bylo pobito a mnoho jich bylo zajato. Zbytek zahnali z pole a ukořistili téměř všechnu munici s mnoha děly a prapory, ale falckraběti Fridrichovi opět nařídili návrat domů a učinili ho zimním králem, protože jeho vláda už déle netrvala. Když však zdejší luteránští purkmistři se svými kazateli a dalšími luteránskými stoupenci k velkému zármutku svého srdce uslyšeli o porážce a následném útěku svého krále z Prahy a dobytí tohoto města, měli svěšená křídla a začali pískat jinak. Znovu se však mezi sebou utěšovali, když se dozvěděli, že Sasové, kteří prováděli císařskou exekuci v Lužici a ve Slezsku, slíbili všem, kteří byli ochotni poslouchat císaře a krále Ferdinanda, že budou dodržovat jejich práva, a to zejména ve svobodném luteránském náboženském vyznání. Z toto důvodu se na něj zcela tajně obrátili s prosbou o odpuštění a ochranu, aby mohli setrvat v uvedeném náboženství, načež ihned obdrželi dopis z Budyšína s datem 24. listopadu 1620, v němž jim byla slíbena nejen milost a odpuštění, ale také zachování města při všech jeho výsadách, a zejména se svobodným augsburské vyznání (Exercitio Augustinae Confessionis),[7] což je, a zejména to druhé, natolik povzbudilo, že znovu prohlásili a slíbili, že se Jeho císařskému a královskému Veličenstvu podrobí v pokorné poslušnosti. Brzy se však objevily plody tohoto stromu, které museli nevinní ochutnat spolu s viníky k jejich největší zkáze, jak se brzy dozvíme.

9) Téhož roku 1620 bylo město Cheb potvrzeno Jeho císařským královským veličenstvem ve správě zdejšího hradu za částku 15000 zlatých a spravovalo jej nepřetržitě až do roku 1650. V témže roce postavilo město nový srub (blokhaus) v Masné ulici (Fleischgasse)[8] poblíž veže (Füllthurm).[9]