1) Již výše bylo uvedeno, že kolem roku 1494 byl klášter dominikánů v Chebu na generální kapitule ve Ferraře odňat saské provincii a začleněn do české provincie. Protože to však pány z města i místní konventuály[1] velmi znepokojilo a rozhořčilo, měl Joachimus Turrianus, tehdejší generál tohoto svatého řádu, ještě v témže roce včlenění (inkorporaci) zrušit a přičlenil tento klášter k saské provincii, kde zůstal až do roku 1604, kdy však byl poté, co byla tato provincie téměř zcela zaplevelena luteránskými kacíři, a sjednocena s německou provincií, tento klášter začleněn do této provincie, protože byl od saské provincie příliš vzdálen, ale byl mnohem blíže k provincii české. I když Hermannus Vilhenius, tehdejší převor chebského kláštera, byl velmi nakloněn, a chtěl násilím dosáhnout toho, aby byl k německé provincii (Provinciae Germaniae) připojen i konvent v Chebu, nemohl toho však dosáhnout svými pohnutkami, které byly rovněž prezentovány tak přesvědčivě, ale musel se řídit příkazem, který mu vydal císař Rudolf II. s datem 17. března 1607, zejména však proto, že generální kapitulář, jmenovaný v Římě v roce 1608, opět jednomyslně potvrzuje tuto již rozhodnutou inkorporaci, z čehož vyplývá i akt poslušnosti a podřízenosti (Actum obedientiae et Submissionis) daný z 29. srpna 1608 v klášteře v Plzni k rukám provinciála pátera Hyacinta Tuscÿ. V témže roce 1608 se postupně znovu usadili ve svém klášteře a konventu duchovní řádu, opět zavedli arcibratrstvo svatého růžence, čímž přivedli mnoho duší od luteránského bludu k jediné pravé a spasitelské víře a v letech 1629 a 1630 v čase reformace zajišťovali po určitou dobu nejen zdejší městskou farnost, ale také mnoho farností na venkově, a tím se zasloužili o to, že jim byla přenechána správa farnosti Pomezí (Mühlbach) a Skalná (Wildstein). Schlecht.[2]

2) Mezi zdejšími luteránskými městskými a venkovskými pastory bylo již jmenováno mnoho arcijáhenů,[3] spolujáhenů a podjáhenů, ale protože ne všichni mohou být kompletní, uvedu je zde pod samostatným číslem v pořadí, v jakém následovali jeden za druhým, a našel jsem je v M.S. veteri Paroch. Egr.,[4] z kteréhož díla jsem vyjmenoval všechny výše zmíněné zdejší komtury, členy řádu německých rytířů, správce, superintendenty ve městě a faráře na venkově, a ze dvou posledně jmenovaných uvedu ještě některé.

Arcijáheni (archi-diaconi).

Prvním luteránským arcijáhenem byl zde Andreas Jonas Morgenstern, bývalý kaplan v Eckersbergu. Přivedl ho sem 28. ledna 1565 Willhelm von Holdungshaußen, představil ho městské radě a obci, a protože se všem líbil, byl potvrzen jako kaplan a magistrem Hieronymem jmenován jako první tzv. církevní reformátor (De). Jeho zajištění z Německého domu pozůstávalo ze 120 zlatých, 8 fůr žita a volného dřeva, jeho byt byl ve Firmareÿ,[5] kde předtím bydlely řádové sestry, a poté bylo přestavěno na farní dům, jak již bylo zmíněno výše. Tento Jonas Morgenstern byl pak roku 1571 kvůli povýšení magistra Joannise Habermanna na farářem v Sokolově (Falkenau) povolán jako kazatel do Chamb ve Falci a 19. neděli po sv. Trojici se zde rozloučil. Zde měl každou neděli výuku dětí ve 12 hodin, kázal při nešporách a vykládal epištoly, v týdnu ale v úterý. Následoval Clemens Raschius, farář z Hazlova (Haßlau), kterého v roce 1571 jmenoval sem do města Heinrich Dangel, zdejší komtur, a městská rada ho potvrdila jako kaplana. Svého úřadu se ujal v roce 1572 a obdržel zajištění stejné jako předchozí. Když však v roce 1578 vyvolal pod panem Codomanem spor o osobu Krista výkladem výroku Act. 3 „Kristus musí být vzat na nebe“ (oportet Christum Caelo capi), a dlouho poté co odešel jako Codoman, 25. neděli po sv. Trojici roku 1580 ve výkladu k evangeliu Matouše 24 „Kristus je tam i zde“ a „Kristus po pravici Boží“ (localem Christum ad Dexteram Die), mu byla ctihodnou městskou radou zakázána kazatelna a byl zbaven služby.

Po nich přišel Abraham Brusch, Cheban, který byl spolujáhnem ve městě a farářem v Třebeni (Trebendorf), ale 25. listopadu roku 1580 byl panem Casparem von Hatzfeld, komturem ve Zwätzenu a Christopfem von Dacharoth, komturem ve Winsheimbu jmenován městským kaplanem a 15. března potvrzen váženou městskou radou. A protože v té době nebyl žádný superintendent, dostal příkaz starat se o kostel, měl na začátku staré zajištění, ale Hanns von Gleichen stanovil 12 sáhů dřeva a namísto 10 zlatých na ubytování jen 7 zlatých. Zde arcijáhni skončily a v M. S. V. už další nenacházím. Nyní následují

Spolujáheni (con-diaconi) neboli pomocníci.

3) Prvním z nich byl Clemens Raschius Stollbergensis, který byl 18. ledna roku 1566 přijat administrátorem Hannsem Heinrichem Thieselem za spolujáhena ve městě. Jeho povinností bylo: 1) konat páteční kázání, 2) měl se spolu s arcijáhnem ve městě týden po týdnu zúčastnit čtení, křtu, návštěv nemocných, vyslechnutí zpovědí a dalších bohoslužeb, 3) o nedělích a svátcích měl vyjíždět na filiálku do Nebanic, konat tam bohoslužby a tuto farní službu zajišťovat sám, jakož i sám užívat nehody (accidentia); ostatně z Německého domu dostával 50 chebských zlatých (guldenů), ale 20 zlatých z farnosti Nebanice z pátečního kázání, spolu s bezplatným noclehem a nezbytným dřevem. Brzy poté však došlo k tažení do Uher, kam odjel s Hannsem Heinrichem Thiesselem jako polní kazatel, takže nesloužil déle než půl roku.

Následoval ho Johannes Gösing, student z Lipska, a ještě téhož roku, 20. srpna, mu napsal magistr Joannes Pacceus (Baceus) a jmenoval ho spolujáhenem ve městě a farářem v Nebanicích s platem, jako měl předchozí.

Abraham Brusch Egranus byl přijat jako 3. spolujáhen pod superintendentem magistrem Joannem Hagiem a bylo mu nařízeno kázat v pátek a účastnit se kázání ve městě. Magistr Hagius však zaznamenal, že mnohonásobné střídání pastorů by nebylo dobré a že je tu nejvíce zapotřebí spolujáhena, který má sloužit městu a jeho vesnicím, aby mohl v neděli opět přijít na vyučování dětí a nešpory. To však v Nebanicích nebylo snadné, a tak spojil páteční kázání a spolujáhenství (condiaconum) v Chebu s farností v Třebeni (Trebendorff), za což měl plat 50 a kvůli zmíněnému pátečnímu kázání 20 zlatých, spolu s noclehem zdarma a dřevem.

Po nich byl v roce 1581 přijat Christophorus Fuehrer, farář v Nebanicích (Nebanitz), jako spolujáhen (condiaconum) města a páteční kazatel a stal se také farářem v Třebeni (Trebendorff).

Poté, co byl předchozí kaplan ubytován, byl superintendentem Paulem Preschnerem obeslán magistr Valentinus Faber z Drážďan, tehdejší kaplan v Diepoldswaldu, a jmenován kaplanem a pátečním kazatelem ve městě a farářem v Třebeni (Trebendorf). K předchozímu platu přidával Německý dům další 4 fůry ročně a k tomu zdarma nocleh a dřevo.

Po nich přišel Sebastianus Peÿlschmiedt, Cheban, který předtím zastupoval faráře na hoře sv. Anny (St. Annaberg), ale 4. září roku 1584 zde byl přijat jako spolujáhen a farář v Třebeni (Trebendorf). Ponechal si svůj dosavadní plat v penězích, ale 4 fůry žita, které měl ten předchozí, se opět rozdělily, spolujáhen dostal 2 fůry, 1 fůru farář v Lomanech a 1 fůru farář v Nebanicích.

Protože byl tento také dále povýšen, povýšil komtur Hanns von Gleichen kantora ve škole Daniela Bethulia, svého kmotra, na spolujáhena a faráře v Třebeni (Drebendorf) v roce 1591 na den svaté Markéty, obdržel starý plat v penězích spolu s 10 sáhy dřeva a bezplatným ubytováním, ale čtyři fůry žita byly zase všem třem odečteny.

Magistr Nicolaus Cranigfeld z Drážďan, dříve farář v Lomanech (Lohma), vystřídal Betulia ve spolujáhenství a na faře v Třebeni (Trebendorff) v roce 1601 s dřívějším platem, ale v roce 1603 během půstu odtud odešel do Freÿbergu. Jeho nástupcem se stal magistr Adamus Brüschenk z Kemnatu, kterého povýšil magistr Georgÿ Renner v roce 1603 na den svaté Marie Magdaleny a potom zde byl podjáhenem (subdiakonus), a to je poslední, kterého jsem v záznamech našel.

Podjáheni (subdiaconi), neboli pomocníci pomocníků.

4) Již výše bylo uvedeno, že po zavedení luteránství zde o nedělích a svátcích sloužil luteránskou bohoslužbu ve farním kostele pouze superintendent a arcijáhen. Protože však doktor Polando mezitím zjistil, že služba zpívat je obtížná, a také arcijáhenovi Abrahamu Bruschovi bylo trapné, aby zpíval sám, požádali oba ctihodnou městskou radu o terciáře, kteréžto žádosti táž rada 16. července 1591 vyhověla. Doktor Polandus pak napsal doktoru Georgovi Myliovi do Jeny, který sem ihned poslal Nicolaa Granichfelda z Drážďan, který zastupoval svého starého otce a faráře ve Starých Drážďanech a pak byl přijat na svátek svatého Michala v roce 1591 za terciáře a podjáhena. Jeho povinností bylo, být k ruce superintendentovi a zastupovat arcijáhna při výuce dětí a při všech ostatních úkonech, které mu byly nařízeny při kázání nebo jiných službách. Jako plat dostával od ctihodné městské rady 40 zlatých, 6 sáhů dřeva a 6 zlatých na nocleh.

Po Erhardovi následoval Granitzfeld a po něm Satemhius (nebo Schemt), o němž již byly podány zprávy na str. 395 a 396 výše. Po jeho smrti 16. července 1593 jmenovala vážená městská rada podjáhenem Joannese Kleemaÿera, Chebana a učitele v Miechelsbergu, a poté, co byl poslán k vysvěcení v Jeně, nastoupil na sv. Jakuba do svého úřadu.

Po Kleemaÿerovi jmenovali magistr Johannes Hoffstetter a zdejší vážený městská rada podjáhenem Joannese Goldnera, syna faráře v Münchenreüthu, tehdy studenta v Jeně.

V roce 1599 ho nahradil Abraham Brusch, Cheban, syn arcijáhena. V roce 1601 ho magistr Georgio Renner navrhl za subdiakona a 8. června byl váženou městskou radou písemně jmenován, byl poslán do Jeny ke svěcení a svého úřadu se ujal na svátek sv. Jana Křtitele.

Po Bruschiově odchodu byl na doporučení superintendenta magistra Rennera jmenován městskou radou podjáhenem magistr Adamus Brüeschenck z Kemnatu z Falce, který se také 13. prosince 1602 ujal úřadu. Podjáhen si však svůj úřad dlouho neudržel, protože ho v roce 1603 ve středu po svátku sv. Jakuba opět vystřídal Nicolaus Franck, Cheban, nyní však exulant a farář v Astha ve Štýrsku. Po nich, opět v roce 1604, byl zde superintendentem a ctihodnou městskou radu Cheban Clemens Besold (je to ten, z jehož psané kroniky jsem mnoho vyčetl)[6] vyslán do Jeny a tam vysvěcen na podjáhena. Do úřadu zde nastoupil na sv. Martina. Jeho plat byl pro něj vylepšen závětí Clemense Holldörffera, v níž odkázal kostelu a školám 5000 zlatých, z nichž mělo být kaplanovi ročně vypláceno 30 zlatých, a celý plat (salarium) činil 70 zlatých. Nakonec se sem před koncem roku přestěhoval. Nakonec se odtud odstěhoval do Plavna. Po něm následoval Wolffgang Fleischmann, Cheban, který byl tehdy stipendista městského písaře. V roce 1611 sem byl jako podjáhen povolán z Wittenbergu, ale nakonec se odstěhoval do Vysoké (Maÿersgrün) pod pány von Zettwitz v Kynžvartu (Königswarth). Egigius Brandner, stipendista z Chebu, zde byl v roce 1617 jmenován podjáhenem a poslán na kněžské svěcení do Udalrici. Svůj úřad vykonával až do katolické reformace, ale když byl tento úřad zrušen, protože už nebylo potřeba pomocníkova pomocníka, přestěhoval se v roce 1628 do Artzbergu na ubytovnu (herberg).

5) Nyní, když kaplani skončili, musím se zmínit o několika luteránských venkovských pastorech. Po Andreasi Tragerovi, bývalém řádovém mistru v Německém domě (Teütschen haus) a pozdějším faráři v Pomezí (Mühlbach), který však musel být kvůli svému stáří od roku 1606 zastoupen Chebanem Bernardem Michelem a zemřel v neděli Septuagesimae[7] roku 1610 v 80. roce svého věku, byl superintendentem Georgem Rennerem a delegáty městské rady Nicolaus Franck, Cheban, jmenován farářem v Pomezí (Mühlbach) o neděli Laetare[8] téhož roku. Brzy však došlo ke sporům mezi farářem a farníky o to, jaké příspěvky se mají dávat za kázání v kostele nebo na svatbě, za křest dítěte nebo za službu u lůžka nemocného, a tak se do toho vložila ctihodná městská rada a vydala řádné poplatkové nařízení. Tento farář zemřel ve vyhnanství u svého syna, který byl učitelem v Libé (Liebenstein). Byl pohřben v Hohnbergu v Bayreutsku v roce 1630.

Poté, co byl výše zmíněný Nicolaus Franck povýšen na faráře v Pomezí (Mühlbach), stal se v roce 1610 v neděli Quasimodo Geniti[9] farářem v Nebanicích (Nebanitz) výše zmíněný Bernardus Michel, bývalý zástupce v Pomezí (Mühlbach), a v následujícím roce 1611 byl opět jmenován farářem v Lomanech na 2. neděli po sv. Trojici a v Nebanicích ho 4. neděli po sv. Trojici vystřídal Daniel Betulius, který předtím zastupoval svého otce v Kopanině (Frauenreüth).

V témže roce 1611 byla 4. února zdejší radou udělena farnost Kopanina (Frauenreüth) magistru Joannimu Goldnerovi, který zde byl instalován městskou radou a superintendentem v neděli Judica.[10] V úterý po neděli Quasimodo Geniti[11] uzavřel purkmistr Adam Kramer smlouvu mezi odcházející vdovou a přistěhovaným magistrem Goldnerem v největší neprospěch posledně jmenovaného.

Jáheny (diakoni) v Kopanině (Frauenreüth) byli: 1. Daniel Bitterlin. 2. Quirinus Pannacius, kterému městská rada udělila dovolenou. 3. Joannes Türck ex Schola Curiensi. 4 Michäel Caringius pod Wipachery. 4 Joannes Keilheü, Cheban a bývalý učitel v Kynžvartu (Königswarth). 5 Stephanus Eberlein, který však byl na farářovu stížnost na Jakuba roku 1618 propuštěn.

6) Nyní přejděme k některým zvláštnostem, které se staly zde v Chebu v této době. Tak jsem našel v Chron. P. Sergÿ et Besoldi,[12] že 17. února 1611 zde dala ctěná městská rada na žádost českých stavů naverbovat vojáky, protože pasovské vojsko, které vpadlo do Rakouska, ale odtud se stáhlo do Čech, vyplenilo Budějovice, Strakonice a další místa a způsobilo velké škody. Tito nově naverbovaní vojáci museli být placeni měšťany a údajně jich bylo 100, nebo jak píše Besold, 125, kteří byli dne 22. prosince posláni do Prahy na pomoc českým stavům. Začala se tu také provádět dobrá opatření se zbraněmi a municí na městském opevnění a dalších místech ve městě. Hned 19. prosince byly na Horní bránu umístěny dva moždíře (mörßer) a dvě velká děla, dne 20. prosince tzv. užovka (feldschlange)[13] na věž Lodní brány (Scheffthurn), 22. prosince bylo měšťanstvo vyvedeno na městské opevnění a jedné každé rotě bylo určeno její stanoviště. Dne 25. prosince se začal stavět srub (block-haus), který vedl od Lodní brány (Schiefthor) na parkán (zwinger) a čtyři prapory měšťanů byly odvedeny na dvorské louky Hradiště (Reichersdörff) a tam se shromáždily, přičemž otevřená zůstala pouze jediná brána, ale zbylé dvě byly zavřené.

7) Nyní opět přicházejí někteří luteránští venkovští faráři, první Caspar Reinl, Cheban, byl v roce 1613 kolem svátku sv. Havla jmenován farářem v Nebanicích a první adventní neděli tam byl instalován, následně v roce 1617 promoval v Jeně na magistra. Ve Skalné (Wildstein), po smrti Petriho Steinmüllera, na žádost von Trauttenbergů byl 20. neděli po sv. Trojici magistrem Georgem Rennerem za přítomnosti zdejší městské rady ustanoven farářem Daniel Betulius. Tak skončili luteránští vesničtí pastoři. V tomto roce byl za kostelem postaven dům pro chebského faráře.[14]

8) V roce 1617 slavili luteráni nejen zde v Chebu, ale také ve všech místech, kde se nacházeli, zejména však v Sasku, své jubileum, a to z toho důvodu, že Luther začal svou herezi v roce 1517 a že nyní trvá již celé století. Katolíci v tom roce také slavili na příkaz římského papeže Pavla V. jubilejní rok, ale úplně jinak, katolíci ho slavili s nejrůznějšími pobožnostmi a pokáním, aby usmířili Boha Nejvyššího (který křesťanství hrozil mnoha neštěstími). Naproti tomu luteráni slavili své jubileum křikem, tancem (in jubilo, et tripudio), bankety a všemožnými přepychovými radovánkami (jak to odkazují Brieti ve své Chronice a Adamus Contzen ve svém Luteránském jubilejním roce). U příležitosti tohoto luteránského jubilea nechal saský kurfiřt Joannes Georgius razit čtyřhrannou zlatou a stříbrnou minci s následujícím nápisem: Lutheranum Saeculum 1617 první luteránské století. Katolíci naproti tomu nechali vyrýt dva měďáky, z nichž jeden zobrazoval slunce a druhý měsíc; na tom, který zobrazoval slunce, byl tento nápis: Mille, et Sexcentis micat invariabilis annis, což znamenalo, že katolická církev a víra, stejně jako jasné slunce, již existuje a žije neotřesena a nezměněna po tisíc šest set let. Viz R. P. Antonius Kraus ve svém Historickém příspěvku k druhému luteránskému jubilejnímu roku.

9) Téhož roku byla taková drahota, že se fůra žita prodávala za 16 zlatých, také za 18 zlatých, a ještě dráž, oves se prodával za 10 zlatých, a stále ho nebylo k mání. Konečně se ctihodná městská rada slitovala nad chudobou svých měšťanů a sedláků, otevřela sýpky (getraÿd-böden), staré žito, které mohlo být přes 160 let staré, prodala za 6 zlatých, což pro chudé bylo ještě přijatelné. V témže roce byl na Božím poli, kde byl předtím židovský hřbitov, postaven (nebo jak říká páter Sergius,[15] pouze obnoven) kostel, a dne 5. října, 24. neděli po sv. Trojici, ho tehdejší superintendent magistr Georgio Renner potvrdil procesím, které vedl z města do domu smutku (a kostel dostal jméno Nejsvětější Trojice). V tomto luteránském průvodu šel vpředu zmíněný superintendent, za ním mládež, následovaná celou městskou radou a soudem, a nával místního lidu byl tak velký, že se do tohoto kostela již nedalo dostat. Tento kostel byl jediným útočištěm pro několik ještě tvrdohlavých luteránů, když bylo luteránství vymýceno, jak uslyšíme na příslušném místě. Protože se město stalo opět zcela katolickým, nepodařilo se mi zjistit, kde se nacházel, avšak je prokázáno, že již nestojí.[16]