8) Podle svého prvního sídla v Palestině se tento řád původně nazýval Betlémský a svůj původ měl společný s ostatními rytířskými řády od sv. Heleny. Rytíři tohoto řádu opět dosáhli mnoha vítězství nad Saracény, ale nakonec museli kvůli jejich přesile ustoupit do Akvitánie, odkud následně kolem roku 1217 přišli do Čech, na Moravu, do Slezska a Polska, začali se věnovat péči o nemocné a přijali řeholi sv. Augustina. V Praze je velmi vlídně přijal a uvítal král Otakar I. a jeho manželka Constantia.[1] Ve vsi Poříčí nedaleko Prahy postavili špitál u sv. Petra a starali se o Němce, kteří se zde zdržovali; proto se té vesnici také latinsky říkalo „Vicus Teutonicorum“ (Německá vesnice) a v Praze na Novém Městě těmto Němcům náležela farnost s vrchnostenskou jurisdikcí na místě, které se nyní nazývá Poříčí. Svatá Panna Anežka řádu sv. Františka věnovala řádu špitál na Starém Městě Pražském na mostě u Svatého Ducha, který s pomocí svého bratra Václava II, čtvrtého českého krále, založila a postavila ke cti sv. Ducha ca. v roce 1234. Také papež potvrdil, že bude tento špitál na věčné časy určen jako rezidence nejvyššímu představenému řádu a nemá podléhat nikomu jinému než papežskému stolci. Papež Inocenc IV. řádu přidal červenou hvězdu, aby je odlišil o příslušníků jiných rytířských řádů, které také nosili kříž. Proto se ji také říkalo „Stelliferi“.

9) Během několika málo let se velmi proslavili svojí dobročinností vůči chudým a nemocným a usadili se na mnoha místech Království českého, ale i v Markrabství moravském a ve Slezském vévodství a zřídili tam probošství a farnosti. Zde v Chebu se takto objevili hned po požáru. Na jejich žádost a následné nařízení krále Otakara II.[2] si postavili špitál a komendu na onom místě, kde stojí nyní od roku 1271 a které obdrželi od zdejšího města s podmínkou některých ustanovení (jako, mimo jiné, že přijímat do špitálu chudé bude město, že město ustanoví správce nadačních fondů, účty budou ověřovat a potvrzovat k tomu určení komisaři, kteří budou dohlížet na to, aby byla chudým poskytována potřebná péče, že budou předepsána určitá pravidla, podle nichž se budou špitálníci chovat atd.) Viz D. Schlecht.[3] Pancratius ve své kronice[4] uvádí, že Václav III. král český[5] požádal zdejší městskou radu, aby vybudovala tento špitál z jeho vlastních prostředků. Z důvodu nedostatečného majetku obce mu byl proto špitál předán městem, avšak za vyhrazených podmínek a následně byl v roce 1294 nově vybudovaný špitál předán zmíněným křižovníkům jako duchovním správcům. Kdo z obou napsal skutečnou pravdu, to ponechávám na posouzení tomu, kdo snad lépe prostudoval dokumenty zdejší komendy. Já se přikláním k výše zmíněnému panu Schlechtovi, který k tomu, co již výše popsal, dodává ještě tato slova: Jaké dobrodince a mecenáše se podařilo najít pro výstavbu špitálu a jak moc se občané tohoto města zasloužili o vydržování špitálu chudých, lze snadno zjistit z následujících výpisů z originálních zakládacích listin, z nichž každou uvádím na příslušném místě podle roku. Ještě více mě však v tomto názoru utvrzuje skutečnost, že jsem se nedávno sám dotazoval na zmíněné nejmilostivější komendě na rok jejich příchodu sem a dostal jsem odpověď, že to bylo roku 1271. Snad se mi podaří sehnat jména všech bývalých pánů komturů (o což také pokorně žádám), takže se brzy dozvíme skutečnou pravdu. Byly to tedy tyto dva nemalé objekty, totiž farní kostel sv. Mikuláše a špitál sv. Václava, které byly požárem a z důvodů nedostatku prostředků obce odňaty městu, byly také první, které znamenaly počátek poklesu, úbytku a negace, po nichž následovalo více podobných ztrát a odnětí. Nenásledovalo nic jiného, než že jeden podal ruku druhému, jak v této kronice uvidíme u několika dalších, avšak farní kostel spolu s patronátním právem připadl opět městu.