5) O původu a počátcích oněch templářů panuje mezi historiky jednotný názor, že vznikli v roce 1118. Jejich prvními zakladateli byli Hugo z Payns,[1] Godefroi ze Saint Omer[2] a sedm dalších, jejichž jména nejsou známa. Těchto devět osob se zcela zasvětilo službě Bohu a po způsobu svých kanonických regulí složilo u tehdejšího patriarchy Jeruzalémského obvyklé řádové sliby poslušnosti, chudoby a čistoty. Když se Balduin II.,[3] tehdejší jeruzalémský král, dozvěděl o horlivosti těchto devíti bratrů, dal jim dům poblíž Šalamounova chrámu, od něhož přijali jméno templářů neboli rytířů Chrámu. Tehdejší kanovníci Chrámu jim také přátelsky poskytli místo v blízkosti paláce, byť za určitých podmínek. V těchto svých prvních začátcích žili zcela prostě a z almužen. Když však král, patriarcha další velcí páni viděli jejich zbožný způsob života, poskytli jim některé světské statky, některé z nich jen dočasně, jiné však navždy do vlastnictví. Jejich hlavním úkolem bylo chránit cizince a poutníky před krutostí nepřátel a udržovat cesty ve Svaté zemi bezpečné před arabskými lupiči, kteří poutníkům do Jeruzaléma způsobovali veliké škody.

6) Těchto devět bratrů zůstalo po devět let ve svém společenství samo, aniž by přijali jediného člověka. Chovali se tak zbožně a statečně, že se těšili velké úctě a vážnosti všech. Když se však roku 1128 konal pod vedením papeže Honoria II.[4] v Troyes v Kampánii koncil,[5] na kterém se sešlo mnoho biskupů a prelátů, vydal se tam také Hugo s pěti svými bratry a požádal shromážděné otce o potvrzení řádu, který založil, a také o zvláštní regule, podle nichž by měli jeho bratři žít. Tento úkol byl uložen současnému opatu kláštera v Clairvaux Bernardovi;[6] ten po dlouhém odmítání regule nakonec předložil otcům koncilu ke schválení. Regule však nebyly přijaty, ale místo toho bylo přijato jen jejich krátké shrnutí. Koncil také nařídil, aby bratři tohoto řádu nosili bílý hábit a halili se do dlouhého pláště. Papež Eugenius III.[7] později nařídil, aby rytíři i jejich služební bratři nosili na kabátech červený kříž.

7) Od té doby přijímali do svých řad nové členy a během několika let se jejich počet rozrostl natolik, že, jak píše arcibiskup Wilhelm z Tyru,[8] byl v jeho době v Jeruzalémě konvent templářů, v němž bylo přes 300 rytířů, a počet služebných bratří tento počet dalece převyšoval. Matthaeus Parisiensis[9] píše ve své Historii, že templáři měli v jeho době v celém křesťanském světě přes 9.000 klášterů a rezidencí nepočítaně. Hübner[10] ve svém Lexiconu na str. 828, že za krátkou dobu obsadili přes 40.000 klášterů, z nichž utržili přes 2 mil. zlatých ročně. Vedli v té době zbožný a bohabojný život a také mnoho vykonali pro všeobecné křesťanství, takže rozmnožili své bohatství tak nesmírně, že v celém křesťanském světě nebylo téměř místa, kde by neměli své majetky a nebylo dokonce ani žádného krále na celém světě, který by je v bohatství předčil. Právě toto bohatství bylo příčinou mnoha špatností a počátkem jejich zkázy. Dokud neměli tak veliké majetky, tak žili zbožně a všichni si jich vážili, ale jakmile začali bohatnout, vypověděli poslušnost jeruzalémskému patriarchovi, jemuž vděčili za svůj počátek a první statky. Zmocnili se statků církví, zničili starobylá práva a vlastnictví těchto majetků, čímž na sebe přivolali nenávist a nepřátelství mnoha velkých pánů.

8) Jejich pýcha a domýšlivost stále více narůstaly, takže se zdálo, že samotná nadutost těch nejvíce domýšlivých dvořanů prorůstá do templářských klášterů. Svědectví toho se dočteme v životopise sv. Felixe: Jednou pokáral anglického krále Richarda I. za mnohé velké neřesti, které děly na jeho dvoře a mimo jiné hovořil takto: Vaše Veličenstvo má u svého dvora tři děvky, které celý jeho dvůr kazí a pokud je od svého dvora neodstraní, čím déle to bude trvat, tím horší a horší to u dvora bude. Když však chtěl král vědět, co jsou ty tři děvky zač – odpověděl mu: „První je pýcha, druhá je chtíč a třetí je lakota“. Na to mu král odpověděl: „Ty tři děvky už nejsou u dvora, protože jsem je už dávno provdal; pýchu templářům a ty dvě další na dvě jiná místa“. A právě tato pýcha způsobila, že v jejich řádu upadla zbožnost a bohabojnost a povstaly nejrůznější neřesti, a to potom, co křesťanství ocenilo veškeré úsilí a námahu, kterou tito rytíři pro společnou spásu vykonali. Když zdolali všechny, věděli příliš dobře, že byli odměněni více než bohatě, z čehož přišla hojnost do klášterů, kterou následoval chtíč. Začali žít úplně jinak než jejich předchůdci, jejich svatost se změnila v bezbožnost, vzdali se pomoci, kterou dříve poskytovali Svaté zemi a své bohatství využili k budování rozličných měst, hradů a pevností, začali ovládat celé kraje a země, znepokojovali své sousedy a namísto svaté války, kterou vedli dříve proti nevěřícím a proti nepřátelům křesťanství, začali bojovat proti křesťanským knížatům a brali jim jejich zemi. Dokonce často podněcovali Saracény a nevěřící ke vpádům do křesťanských zemí, takže křesťanská knížata byla nucena si volat templáře na pomoc, za což jim pak musela draze zaplatit. A co je ještě horší, dokonce pomáhali nevěřícím znovu bojovat proti křesťanství, čímž uplatňovali největší tyranii mezi ubohými křesťany.

9) Pozoruhodná je faleš, kterou způsobili roku 1212 císaři Friedrichovi II.[11] a nevýslovná je škoda, která z ní vznikla celému křesťanstvu. Zmíněný císař podle svatého úradku táhl do Svaté země, aby tam dosáhl výhody a mohl opět šťastně bojovat s nevěřícími. Svůj záměr prozradil několika templářům a radil se s nimi, jakým způsobem by mohl v tichosti zaútočit na egyptského sultána. Sotva se však věrolomní templáři dozvěděli o císařově plánu, někteří z nich se ve velké tajnosti vydali za zmíněným sultánem a nejenže mu císařův plán vyzradili, ale dokonce mu poskytli znalosti a prostředky, jak císaře tajně přepadnout a zajmout. Císař, ačkoliv to byl Saracén a pohan, byl tak znechucen zradou a proradností těchto templářů, že ihned tuto zradu odhalil a informoval císaře, že mu zmínění templáři nejen vše prozradili, ale dokonce mu sami navrhli, jak by ho (císaře) mohl tajně přepadnout a zajmout. Tato sultánova upřímnost se císaři natolik zalíbila, že s ním uzavřel pevné spojenectví. Templáři si naopak touto svojí neloajalitou vůči císaři získali největší nepřízeň, nenávist a hněv a po odhalení této zrady byli proklínáni všemi, a to zejména proto, že veškeré výdaje, které křesťanstvo na tuto obtížnou cestu vynaložilo, byly marné a zbytečné.

10) Přesto přese všechno se však nikdo nemohl do ničeho pustit, protože se jich králové a knížata templářů báli pro jejich velké bohatství a moc, a to kromě jiného také z tohoto důvodu: Mezi nimi a katolickými knížaty v Antiochii vznikl spor, načež templáři okamžitě vybavili mnoho vojsk a po celé tři roky vedli urputné boje na moři i na souši. Byli by ve válce pokračovali i déle, kdyby tento spor nerozhodl velmistr špitálu v Jeruzalémě. Svým velikým bohatstvím provokovali. Skupovali stále další a další majetky a snažili se pod svou kontrolu získat zem i lidi, tak jako potom koupili od anglického krále Richarda I. ostrov Kypr za 35.000 marek, ten však dlouho nevlastnili. Co nemohli koupit, protože to nebylo na prodej, toho se zmocnili loupeží a násilím a uchvátili to pro sebe. Nešetřili ani křesťany, ani pohany a zacházeli krutě s jedněmi i druhými.

11) Spravedlivý Bůh tomu už nemohl déle přihlížet, míra jejich hříchů se naplnila a tak Bůh nechal jejich tajné hříchy odhalit a zjevit následujícím způsobem: Jeden převor řádu v provincii Tolosa, v klášteru Manthacon, který se jmenoval Montefalcone, se dopustil něčeho velmi špatného, za což byl velmistrem řádu odsouzen jako kacíř a bezectný hříšník k doživotnímu vězení. Stejně tak byl jiný templář jménem Nofe Bey z Florencie za prokázané zločiny vykázán a odsouzen k přísnému trestu. Oba tito hříšníci velmi trpěli, bez naděje na vykoupení, a proto se z nenávisti k řádu, a aby mohli dosáhnout vykoupení, rozhodli odhalit mnoho tajemných věcí templářů, které byly dosud skryty. Každý den je přicházel navštívit žalářník a tomu řekli, ať je přivedou ke králi, že mu zjeví zázračné věci, které se týkají spásy křesťanstva. To se hned doneslo králi Filipovi Sličnému,[12] načež král nařídil některým svým ministrům, aby je podrobili výslechu a jejich výpovědi mu donesli. Ti dva vězňové vyprávěli ministrům o řádu tak šokující věci, že si je nikdo nedokázal ani představit, ba ani král tomu nemohl uvěřit. Kvůli indiskrétnosti a částečně také proto, že šlo o velmi důležité věci, proto nařídil, aby byla všechna jejich svědectví řádně zaznamenána. Když vše podrobně vyslechl, poslal vyslance k papeži Klementovi V., který byl tehdy v Lionu a nechal mu vysvětlit vše, co zmínění vězni o tomto řádu dosvědčili. Toto první obvinění bylo vzneseno roku 1306. Papež byl tímto obviněním velmi zděšen a nemohl se dát přesvědčit o tom, že je obvinění pravdivé, a tak v desátém roce svého papežského úřadu napsal králi dopis, ve kterém mu sdělil, že nemůže uvěřit, že tato falešná obvinění, vznesená oběma vězni vůči řádu, jsou pravdivá. Papež se v tomto názoru ještě více utvrdil, protože templáři, kteří se dozvěděli o vznesených obviněních, mu napsali, že jsou připraveni podstoupit ten nejpřísnější trest, pokud by se prokázalo, že věci proti jejich řádu jsou pravdivé. Papež však ve svém dopise dodal, že je rozhodnut přijmout další zprávu o těchto záležitostech, a proto by mu měl král poctivě oznámit vše, co se v této věci v budoucnu dozví.

12) Mezitím se král obával toho, kdyby se tyto řeči rozšířily a templáři se o nich dozvěděli, byl by narušen klid v jeho království a v celé zemi by došlo ke všeobecnému povstání, a to zejména proto, že templářský řád byl ve Francii velmi mocný a krále se nebál. Aby tomu král zabránil, radil se s nejvýznamnějšími rádci své říše, kteří potom jednomyslně rozhodli, aby byli všichni templáři v království okamžitě zatčeni a uvězněni. Aby však toto rozhodnutí zůstalo v tajnosti a templáři se o něm nedozvěděli, napsal všem úředníkům těch míst, v nichž měli templáři své kláštery, dopis s následujícím obsahem:

Přikazujeme tímto a nařizujeme, abys pod ztrátou naší královské milosti neotevřel přílohu tohoto dopisu dříve, než v den N. a nedal také nikomu vědět o této příloze. Jakmile nastane stanovený den, otevři přílohu a učiň vše, co ti v ní přikazujeme, pod ztrátou tvé služby a konfiskací veškerého tvého majetku. Filip král.

V příloze dopisu však byla tato slova:

Pod ztrátou naší královské milosti ti přikazujeme, abys ještě dnes tajně shromáždil všechny lidi svého úřadu a následující noci s veliteli přepadl klášter templářů, všechny a jednoho každého se zbraní v rukou zajal a přivedl k nám sem do Paříže. Filip.

Jako první byli vysláni ti poslové, kteří museli jít daleko a ti, kteří zůstali blízko, byli vysláni o něco později, ale bylo to zařízeno tak, že se dopisy téměř do hodiny dostali ke svým adresátům v celém království a byly jimi otevřeny. Ve stanovený den se král osobně s mnoha svými rádci vydal do kláštera templářů v Paříži a předvolal si velmistra i s jeho šlechtici a laickými bratry, aby se k němu dostavili, jako by jim chtěl něco důležitého sdělit. Jakmile se všichni shromáždili před králem, řekl jim, ať se dobrovolně nechají zajmout, avšak kdyby odmítli, tak použije násilí. Pak nechal napochodovat své vojáky, kteří byli ozbrojení ukryti za klášterem, ti pak všechny zajali a odvedli do určených vězení. Poté, co se král zmocnil kláštera, vzal všechny jeho poklady do úschovy, podrobně prohledal všechny jejich dopisy a zmocnil se veškerého majetku kláštera. Stejně jako jednal s templáři samotný král v Paříži, tak si stejným způsobem počínali jeho úředníci v celém království a všichni templáři v celé Francii byli během jediné hodiny v utajení pochytáni a zavřeni do určených žalářů.

13) Jakmile proběhlo toto uvěznění, chtěl král pokračovat v započatém díle a vyslechnout vězně, ale zřejmě si uvědomil nějaké skrupule, a proto se optal nejvýznamnějších teologů, co má v této věci dále dělat a podniknout. Teologická fakulta mu odpověděla velmi stručně, že moc světské autority, zejména v duchovních záležitostech, se nevztahuje na osoby, které složily tři řádové sliby v náboženství křesťanské katolické církve, nýbrž takové řádové osoby, které se zasnoubily Bohu, podléhají přímo duchovnímu soudu. Je prokázáno, že řád templářů byl schválen církví, takže i oni mají být považováni za pravé duchovní řádu. Neudělal proto dobře, když templáře zajal vlastní mocí bez souhlasu církevních autorit, ani když se zmocnil jejich majetku, nýbrž je povinen ho bezpečně uchovat a umístit tam, kde bylo dáno templářům.

14) Po této odpovědi se král zdržel dalšího jednání proti templářům, napsal papeži a sdělil mu, co v této věci udělal a pro to tak udělal. Když se papež z tohoto dopisu dozvěděl, jak celá záležitost probíhala, odepsal králi a velmi ostře ho pokáral za jeho tak troufalý podnik a také mu co nejdůrazněji zakázal, aby s templáři cokoliv podnikal. Napsal mu, že mu pošle dva kardinály, kterým má celou záležitost přenechat. V této bule, neboli papežském listu, který byl plný papežovy nelibosti, nařídil papež všem arcibiskupům, biskupům, všem prelátům a inkvizitorům celé Francie, aby zastavili své kroky proti templářům, neboť chtěl být sám soudcem v této důležité věci. Toto rázné papežovo jednání krále velmi zabolelo, ale aby před celým světem ukázal, že v této věci nehledal svoji vlastní důstojnost nebo prospěch, nýbrž pouze úctu Boží a církve, tak nejenže odevzdal všechny vězně oběma kardinálům, které k němu papež poslal, ale také jim vydal veškerý zabavený majetek a dva nejvýznamnější templáře poslal do Poitiers, kde tehdy papež pobýval, aby z jejich úst sám slyšel, jak spravedlivě v této věci postupoval. Papež je vyslechl a kromě nich ještě dalších 72 templářů, jaká byla povaha jejich řádu a jakým způsobem v něm žili. Načež se templáři otevřeně přiznali a dosvědčili takové neřesti, které se v jejich řádu tehdy rozmohly, že se jim papež i všichni přítomní kardinálové podivili. Vše, co jim řekli, bylo však ihned za přítomnosti čtyř kardinálů zaznamenáno notářem a znovu jim to pak bylo přečteno s otázkou, zda je pravda všechno, co zde řekli, což opět slavnostně potvrdili.

15) Toto dobrovolné přiznání templářů přimělo papeže, aby změnil své předchozí rozhodnutí a králi i církevním autoritám ve Francii znovu udělil jejich dřívější moc. Proto vydal další bulu a v ní nařídil ordinářům, aby ve svých biskupstvích opět s veškerou pečlivostí vystupovali proti templářům, ale aby opět nic nečinili vůči velmistrovi, protože tento postup si sám vyhradil pro sebe. Zároveň nařídil, aby všichni templáři, kteří byli dosud uvězněni, byli vydáni do rukou jeho nuncia, jemuž v této věci udělil veškerou pravomoc. Král tento příkaz okamžitě splnil. Když však nuncius viděl, kolik templářů bylo zatčeno, ihned napsal papeži, že vůbec nechápe, jak by se dalo tolik zajatců bezpečně odvést z Francie, a že by bylo vhodné je ponechat v království  a nařídit královským vojákům, aby je drželi pod kontrolou papeže a krále, dokud se celá záležitost nevyřeší. Tato rada se papeži zalíbila, a proto o to požádal krále, avšak s tím dodatkem, aby se neujímal statků oněch templářů, ale aby zatím jmenoval věrné úředníky, kteří by zmíněné statky spravovali a podávali přesné zprávy o jejich příjmech. Král papeži ihned odepsal, že je s tímto dekretem zcela srozuměn, že sám pro sebe nežádá ani to nejmenší z těchto statků a že nad nimi ihned jmenuje kromě papežských úředníků také šest svých úředníků, kterým co nejpřísněji nařídí co nejvěrnější správu těchto statků.

16) Když byla záležitost mezi papežem a králem vyřízena, papež jmenoval několik osob, které se měly účastnit vyšetřování a procesu proti templářům, kromě kardinálů k tomu určených, a to: dva kanovníky, dva bratry dominikány a dva mnišské bratry řádu sv. Františka, kterým otcovsky svěřil tuto citlivou záležitost a za tím účelem jim udělil veškerou papežskou autoritu a plnou moc. Také král nařídil některým pánům, aby věrně pomáhali těmto papežským komisařům, bezpečně přivedli uvězněné templáře k výslechu a zúčastnili se jejich výslechu. Jmenovaní komisaři a inkvizitoři neztráceli žádný čas, ale ihned zasedli na určeném místě, nechali si je postupně předvést a každého zvlášť vyslýchali podle bodů, předepsaných papežem. Zasedali přitom mnoho dní po sobě a během té doby vyslechli 140 templářů z pařížského kláštera, kteří se svorně přiznali k ohavným a hanebným neřestem, které bych tu mohl zmínit, ale z jiných důvodů považuji za mnohem vhodnější o nich pomlčet. Viz atus de his Speculum Austriacum, Lib. 3, c. 1 ex quo haec desumpta et abbreviata sunt. Co se s nimi po vyšetřování ještě stalo, jak byli potrestáni a jak byl řád v celém světe vymýcen, o tom se můžeš dozvědět od jiných autorů, zejména od Janne Heringio de apel. ad judic. Dei,[13] který také cituje všechny autory, kteří o tomto řádu psali. Někteří z nich také chtějí tvrdit, že se templáři vůbec neprovinili neřestmi, z nichž byli obviněni, což nechávám na nich, aby to dokázali, protože nepochybuji o tom, že papež Klement V.[14] v této nanejvýš důležité věci postupoval podle práva a spravedlivě, neučinil to také sám od sebe, nýbrž kvůli této věci svolal koncil, a to koncem roku 1311 ve Vienne[15] ve Francii. Koncilu se sám zúčastnil jako předsedající a kromě něj tam bylo zároveň také mnoho kardinálů, dva patriarchové, totiž alexandrijský a antiochijský, 300 biskupů, král Filip Sličný se svými třemi syny, kteří se později všichni stali králi ve Francii. Byl tam také Eduard II., král anglický,[16] s Jakubem II., králem aragonským,[17] u něhož byl na žádost zmíněného krále Filipa řád templářů, který vzkvétal po 184 let, vyhlazen a zničen na celém světě pro jejich přiznané neřesti. Sed haec per parenthesin, Claudatus. Nyní se však vrátím do našeho města Chebu.