1) Ačkoli, jak je všem známo, ve válkách, které vedlo Jeho císařské římské Veličenstvo, náš nejmilostivější pán, již 37. rokem ve Svaté říši římské, jakož i v dědičných královstvích a zemích patřících ke Svaté říši římské, bojovalo mnoho statečných hrdinů a rytířů, kteří usilovali o čest a slávu. Rytířsky bojovali za Jeho císařské Veličenstvo a svrchovanost Římské říše, za zachování záchrany a prosperity milované vlasti, a tak svými statečnými a hrdinskými činy prokázali Bohu a nejvyšší hlavě římskému císaři, kterého před ně Bůh postavil, svou nejpokornější a nejposlušnější oddanost, a dali je poznat světu, prolili před ním svou vznešenou krev pro svou věčnou slávu a chválu a tím získali a zanechali svým knížecím, hraběcím, panským a rytířským rodům dědictví věčného a nesmrtelného jména. Našlo se však mezi nimi i několik velkých machiavelistických monster, která se po vzoru špatných způsobů a povahy svého učitele nechala svést do takové míry jen z popudu ctižádosti, o jaké nebylo mezi lidmi nikdy předtím slýcháno, že se od nepaměti oddávali nejrůznějším podlým a nejnebezpečnějším tajným machinacím a partikulím, aby se co nejvíce proslavili, po dobrém či po zlém, a nešetřili své nejmilostivější ani nejušlechtilejší krve. Tak se stalo opět navzdory všemu lidskému rozumu a myšlení, a rovněž navzdory nejmilostivějšímu důvěře Jeho císařského Veličenstva, s bývalým generalissimem Albrechtem Wentzlem Eusebiem von Valdštejn (Wallensten),[1] jinak obvykle zvaným Frýdlantský (Friedländer),[2] kterého Jeho císařské Veličenstvo, jakož i s přispěním spiklenců, obdařilo tolika velkými císařskými milostmi, jakož i všechny a každého obdařil je různými panstvími a hrabstvími, knížectvími a zeměmi, a to tak velkoryse, že sotva kdy nějaký věrný důstojník obdržel tak velké milosti. Nicméně přes to všechno zloba a pomsta, arogance a prázdná naděje jak hlavy, tak i jejích věčně zapomenutých přívrženců, si zatím předsevzala, že se nechali zlákat a měli by si podřídit Jeho císařské Veličenstvo s Jeho vlastní císařskou vahou a válečnou mocí, i žezlo, království a země, a dokonce i zničit (něco podobného nenajdeme v dějinách chvályhodné a pokojně vládnoucí dynastie rakouské po celá staletí, kdyby ji Nejvyšší Bůh zázračně nechránil), což si nejen dovolovali, ale nyní se snažili i uskutečnit.

2) Nyní, když podivným zásahem Božím bylo zázračně odhaleno ďábelské spiknutí von Wallensteina neboli Friedländera a více než Catilinská konspirace, a bylo tedy postupováno s tímto hlavním zrádcem a jeho nevděčnými přívrženci, velícími plukovníky a veliteli v Chebu měrou vrchovatou a moudře, podle jejich úřadů a povinností a přiměřeně s vědomím, jak bude tato věc dále vysvětlena na příslušném místě, podle všech přiměřených práv. V takových zločinech zrady, vražd, urážek a poškozování majestátu je však třeba respektovat i zákony Svaté říše římské, protože ty nebyly vyžadovány tam, kde by tyto zločiny nebylo snadné postavit před soud, nebo by jinak kvůli prodlení bylo ohroženo obecné blaho. Pokud však samotná exekuce nevyžaduje nějaký jiný proces nebo rozsudek, není ani v tomto případě dovoleno provádět exekuci proti veřejnému nepříteli země (publicum hostem Patriae), ale zejména to není dovoleno přísežným válečným plukovníkům a velitelům. V případě všech těchto osob si však Jeho císařské Veličenstvo muselo od té doby vyslechnout, že tito zrádci a spiklenci byli narychlo popraveni, že se ke všem uším donesly různé křivé a nepravdivé řeči a že se v otevřeném tisku objevily dokonce i zakázané básně, jako by hlava tohoto spiknutí spolu s jeho stoupenci měla být tak rychlou popravou svržena, a dokonce že na něm byl spáchán násilný čin, že se mu stala velká křivda a že se neprojevuje žádná neúcta k Jeho císařskému Veličenstvu a jeho domu, aby je obvinil z nepřípustné drzosti. Z tohoto důvodu a také proto, aby každý, ať už vysoce postavený či níže postavený, poznal skutečné a pravé příčiny horlivého zločinu zrady a poškozování majestátu (in flagrantissimo perduellionis, proditionis, et laesae Majestatis crimine), bylo s těmito spiklenci zahájeno takové řízení, a bylo nařízeno, aby byl celý průběh událostí pravdivě prozkoumán z věrohodných a reprodukovatelných dokumentů, a také ve věci samé. Dokumenty mají být v plném rozsahu vyňaty z písemných a ústních prohlášení zúčastněných stran, jakož i z dopisů, které se nacházejí u jejich kompliců, a mají být dány ve veřejnou známost, aby se o nich všichni dozvěděli, jakož i pro výkon spravedlnosti Jeho císařským Veličenstvem, aby se každý mohl o sebe postarat a uměl se chránit před zlovolnými a škodlivými řečmi a před zakázanými básněmi a spisy.

3) Tak jako se takové machinace nemusí realizovat rychle a v jeden okamžik, ale většinou jsou promyšleny a bývají připravovány dlouho dopředu, tak je tomu i v případě zmíněného Frýdlanta (Friedländer), který byl těhotný touto vysoce nebezpečnou zradou po mnoho let. Když bývalý švédský král Gustav Adolf nepřátelsky napadl Jeho římský císařský majestát, Svatou říši římskou a jemu věrné kurfiřty, byl před svým tažením informován některými svými příznivci při poradách, které se konaly, o nebezpečí svého podniku, ale zejména o císařské moci, a zároveň o vzkvétajícím zbrojení na všech místech (což v té době bylo v celém Pomořansku, Meklenburku, Holštýnsku a většině baltských námořních přístavů), jako by tyto informace byly získány na základě věrohodného svědectví knížecí osoby a nejrůznějších tajných dohod a tajných jednání bývalého císařského generála a frýdlantského polního velitele, že tedy nejenže nemusel cestovat, ale mohl se spoléhat na veškerou podporu a pomoc, takže dokud to nepodnikl a nevpadl na říšskou půdu, následný efekt ukázal, že Frýdlant nejenže zanechal pomořanské ostrovy a námořní přístavy velmi špatně zajištěné, ale také sám opustil místa ve Švábsku (ačkoli se objevily jisté zprávy o připravenosti výše zmíněného švédského krále a o vyhlášení války), pročež se stalo, že nejen Rujána a Hiddenské ostrovy byly okamžitě ztraceny bez jakéhokoli odporu, ale také že se švédský král brzy zmocnil pevnostního města Štětína v Pomořanech a dalších významných bez jakéhokoli odporu. Poté, co byl na důraznou žádost kurfiřtů Frýdlant odvolán z funkce generála na kurfiřtském sněmu v Řezně, ihned vznesl zlovolná a krutá obvinění do rukou Jeho císařského Veličenstva a rakouskému domu, stejně jako si několik kurfiřtů a knížat z pomsty hned dopisovali s proskribovaným starým Heinrichem Matheserem v Berlíně, který si říkal hrabě z Thuenu, a vyčerpali jeho služby a zásluhy do krajnosti. Císařskému Veličenstvu a jeho domu vyjádřil největší nevděk, že se jemu, von Thuenovi, v několika směrech přihodilo příliš mnoho a že byl přinucen udělat vše, k čemu se zavázal, a ještě s tím dodatkem, že tento potupný útok jeho generála byl jen pro dobro švédského krále, neboť mu při této příležitosti mohl prokázat své služby, za které dlouho trpěl, a konečně také tímto způsobem navrhl von Thuenovi, který pak mohl být pod ním pilně využit se samotným králem, aby se vzbouřil, aby mu byl k ruce a pomohl mu v jeho projektu, pokud mu král bude chtít dát 15000 mužů, tj. 10000 pěších a 5000 jízdních, kromě značného množství dělostřelectva a munice a generála dělostřelectva a von Thuena povýšit na generálporučíka, mohl by sám jmenovat ostatní vysoké důstojníky a postavit 15000 mužů, aby mohl dobýt Čechy a Moravu, a pak obléhat samotného císaře ve Vídni, ale král by měl na druhé straně Frýdlantovi slíbit, že titul meklenburského vévody mu zůstane po celý život a že nebude nic umenšeno na jeho právech v Čechách a na tom, co by mohl v budoucnu dobýt, a že bude mít moc a právo s ním nakládat, což všechno král Frýdlantovi nejen dostatečně přislíbil, ale také slíbil, že nedopustí, aby byl ve všech svých možnostech zmenšen, aby se stal dokonce králem. A protože vypukla bitva u Lipska, král se s ohledem na císařské dědičné země zvedl do říše, saské vojsko však šlo proti Horní Lužici, a velel veškerému dělostřelectvu od Štětína k Odře, veškeré vojsko jízdní i pěší rozdělil mezi určité pluky a velitele, a když bylo vše připraveno, Frýdlant si přál, aby tehdejší saský polní maršál Arnheimb jel k císařské armádě a oddělil je, aby pak mohl přijmout zběhlé vojáky do svých služeb. Na Moravě mělo být kvůli této imatrikulaci naverbováno dalších 10000 mužů, protože patenty a seřadiště už byly rozdány. Když však Arnhem nechtěl věřit svému štěstí, ale obrátil se k Čechám, aby se tam usadil na zimu a jeho vojáci si odpočinuli, povolal ho sám Frýdlant listem do Prahy, kam by jinak nepřijel, a tím si zajistil, že bude moci vládnout městu bez ztráty jediného muže, jak se později stalo.

4) Poté Kaunicz sjednal schůzku na trčkovském hradě, čtyři míle od Prahy, pod záminkou smíru s Arnhemem, a že zmíněný starý Thuen bude moci Švédy přesvědčit, aby tak učinili, ale ve skutečnosti byl dohodnut výše zmíněný nátlak, který měl uveden v život, protože Frýdlant byl tehdy stále toho názoru, že Arnhem se má setkat s císařskými, kteří tehdy leželi v Lünburgu, a všemožně přesvědčit císařského polního maršála von Tieffenbacha k takovému míru, aby svá vojska, která měl pod sebou, přesunul do zimních kvartýrů a rozdělil je, což kdyby dodržel, nepřítel by se na něj ihned nečekaně vrhl, mohl by vše snadno rozdělit a zároveň také obsadit kvartýry a pokračovat dál. Když tam však Arnhem přišel a čtyři hodiny s ním o samotě hovořil, přesvědčil ho o zcela jiném záměru a o tom, že by měl všemi způsoby usilovat o to, aby se Frýdlant opět podřídil armádě Jeho císařského Veličenstva, protože pak by měl nejlepší příležitost nejen k pomstě, ale také by s větší jistotou rozmnožil své jmění, protože švédskému králi se nedá věřit, kteroužto radou se Frýdlant také řídil a náhle se na vzdal švédské korespondence pod záminkou, že ji zanedbal a že jeho úmysl byl odhalen jako podezřelý. Brzy poté mu byl opět svěřen generálský post s většími pravomocemi, než měl předtím, protože se ho jinak nechtěl ujmout.

5) Co pak Frýdlant přinesl v císařských dědičných zemích pro svou značnou armádu, opatřenou všemožnými potřebami a zásobami, byť s nemalou zátěží pro Jeho císařské Veličenstvo dědičné království a země, to je každému dostatečně známo, stejně jako to, jak bylo totéž následně všude řízeno a využíváno, takže si nyní každý uvědomuje Frýdlantův zlovolný záměr a také ne bezdůvodně tuší, že tato silná tažení a další válečné přípravy byly určeny výhradně k milosrdnému vyhlazení a odzbrojení rakouského arci-domu, ale že byly určeny potřebným katolickým stavům jako marná naděje a nakonec po dlouhém čekání jako osvědčený důvod k zoufalství. Zpočátku, v roce 1632, kdy hrabě Thilli sám udeřil na švédského maršála Horna v Bamberku, vytáhl švédský král s celou svou mocí z Frankfurtu nad Mohanem proti Bamberku, ale protože se Thilli domníval, že se mu nevyrovná, stáhl se do Bavorska. Král ho následoval, aby ho přinutil k bitvě. Protože se Thilli cítil příliš slabý, napsal několikrát žádost o výpomoc Fridrichovi, kterou mu Fridrich slíbil spolu s nabídkou učiněnou na začátku, že již fakticky velí 5000 vojákům. Potom se však přihodilo to nejmenší, a to velmi špatně, a došlo to tak daleko, že se z toho dalo vytěžit jen málo nebo nic, pročež byl Thilli králem poražen, sám byl zraněn a nakonec se musel vzdát svého heroického ducha. Po bitvě na Lechu v Bavorsku král dobyl také Augsburg, Mnichov a další významné pevnosti a zašel tak daleko, že obléhal i Ingolstadt, a dokonce přitáhl proti Řeznu v domnění, že se zmocní i tohoto města, a tak se Jeho kurfiřtská Jasnost musela vrátit v naději na stále očekávaný úspěch, aby se s ním mohl o to snadněji spojit. Nakonec však byl tento úspěch zcela odmítnut a navíc byl hrabě z Aldringenu[3] požádán, aby se s odcházejícím císařským vojskem vrátil do Čech pod záminkou, že chce předtím zničit saskou armádu a pak vejít do říše, nebo alespoň donutit švédského krále k návratu do Saska. Nestalo se však nic jiného, než že se okamžitě pustil do další diskuse se saským polním maršálem Arnheimbem a začal a pokračoval v marných tahanicích. Mezitím udržel pohromadě vojsko, z nímž mohl vzhledem k těm traktátům snadno získat slušnou část a znovu oblehl Prahu, a ačkoli tam měl možnost odvést všechny vojáky, ležící před nepřítelem, přesto dovolil, aby nepřítel přistoupil k jedné korteži[4] Jeho císařského Veličenstva, a to k největší škodě, jak ukazuje výsledek. Ačkoli tedy bylo již předem dohodnuto, že odtáhne beze zbraní a své saky-paky nebude brát, on sám měl poté zvláštní milost vzít nejen to všechno, ale i to, co bylo sebráno měšťanstvu a městům, a také církevní poklady jejich duchovních, bez ohledu na lamentování měšťanů. Odmítl dokonce přijmout vojáky, kteří předtím sloužili na císařské straně, i když oni sami byli ochotni se vrátit, což by nepříteli nijak neztížilo situaci, protože ve Svaté říši římské bylo v důsledku toho stejně vše ztraceno.

6) Když takto strávil celé jaro a větší část léta v Čechách, opustil nakonec zcela bez varování Sasy u Litoměřic, i když měl mnohokrát příležitost porazit je na hlavu a vydal se v červenci do říše v červenci, nejprve na spojení, které se uskutečnilo s Jeho kurfiřtskou Výsostí v Bavorsku, tento výsledek brzy po spojení sil (conjunctionis viribus) měl vyjít nepříteli vstříc, a aby bylo nutné udeřit, protože císařská armáda tehdy čítala přes 40000 mužů, efektivně nejlepších vojáků, jaké si člověk mohl přát, ale Frýdlant si to při tak dobré příležitosti okamžitě rozmyslel, a vyjádřil názor, že by se měl postavit nepříteli s celou touto silou, čímž by mohl být obklíčen a jeho jezdectvo v krátké době zničeno kvůli nedostatku krmiva (fourage). Přesto mu bylo naznačeno, že není nutné držet mnoho vojska proti slabší králově armádě na této straně, protože tím ztratí čas, příležitost i vojáky a mezitím bude nepřítel tlačit v Alsasku a na dalších místech, že i při takové zastávce bude na druhé straně pro tak silný počet vojáků stejně obtížné dostat se s proviantem a krmivem, a tak tam, kde se předpokládá, že bude nepřítel unaven, dojde k opotřebení nejlepších našich vojáků. Přesto na svém názoru trval a po následujících 11 týdnů s armádou klidně ležel, což vedlo k tomu, že armáda byla citelně oslabena o mnoho tisíc mužů, avšak nepřítel měl čas a prostor, aby přivedl své lidi ze všech stran, shromáždil je, sjednotil je a posílil, čemuž se dalo dobře, ba velmi snadno zabránit, a mnohokrát jim podle názoru všech důstojníků a generálů zasadit krutou ránu.

7) Nepříteli bylo mezitím umožněno, aby se tváří v tvář této armádě posílil, jak jen mohl a chtěl, neboť nakonec sám zaútočil na náš tábor, ale byl božími okolnostmi s velkými ztrátami zahnán a musel se ve velkém zmatku a nepořádku odebrat na ústup. Ačkoli všichni důstojníci považovali za dobré využít této příležitosti a přivodit nepříteli zmatek, a také všichni zajatci vypověděli, že nepřítel mohl být poražen na hlavu, přesto se nestalo vůbec nic. Zda se tak stalo kvůli zradě a zlovolného úmyslu, nebo z takových důvodů, aby mohl být Frýdlant očištěn à solo, protože někteří mohli být toho názoru, že kvůli nedostatku zásob by nebylo vhodné nepřítele pronásledovat, ponechám, pokud jde o tento příběh, na příslušné místo. Když se pak král ubytoval ve Fürthu a bylo vidět, že jeho jezdectvo má velký nedostatek, a také že následně začal před nepřátelskou armádou velmi energicky ustupovat, naskytla se mu tehdy nejkrásnější příležitost, aby se ho zmocnil, ale této příležitosti nevyužil, ačkoli se sám Frýdlant předtím často nechával slyšet, že která část Norimberka ztratila prvního pěšáka, byla ztracena. Po nich král vytáhl na Windsheim, ale císařská armáda se obrátila ke Koburgu, načež král ustoupil z Windsheimu zpět do Bavorska a získal Rýn. Přesto se Frýdlant domníval, že by se Jeho kurfiřtská Jasnost měla vydat s ním do Míšně, čímž by se král mohl o to snadněji a bez odporu zmocnit země a celého Dunaje, a dokonce by mohl vkročit do země během tehdy probíhajícího selského povstání. Protože však Jeho kurfiřtská Jasnost nechtěla opustit svou zemi a svůj lid a současně měl přijet polní maršál, pan hrabě z Pappenheimu, s 12000 muži z Dolního Saska, bylo dohodnuto, že pan hrabě z Aldringenu pojede do Bavorska se svým podřízeným vojskem vedle Jeho kurfiřtské Jasnosti, ale pan hrabě z Pappenheimu bude na Frýdlantovi závislý. Když se rozdělili a lid dorazil do Falce, dostal hrabě Aldring rozkaz, aby s císařskými nepřekračoval Dunaj, ale zůstal na jeho druhé straně, a kvůli Bürkenfeldovi, kterého král zanechal se sborem v Bavorsku, se nedalo nic dělat, proto dostal hrabě z Aldringenu další rozkaz, protože Frýdlant nyní ujišťoval hraběte z Pappenheimu, že Jeho kurfiřtská Jasnost využije hraběte z Aldringenu také podle svého nejlepšího přání. Sotva se však Jeho kurfiřtská Jasnost poradila s hrabětem z Altringenu v Neüstadtu, jak má být vojsko shromážděno a odvedeno k nepříteli, přišel další rozkaz, jímž byl hrabě z Altringenu a císařští odveleni k Chebu, kde se co nejdříve oddělil a u Ingolstadtu překročil Dunaj. Brzy poté se situace opět změnila a hrabě von Altringen byl opět nasměrován k Jeho kurfiřtské Jasnosti, která pak nechala své vojáky znovu projít do Neuburgu, spojil se s Jeho kurfiřtskou Jasností a poté se vydal k Rýnu, ale ještě předtím zaútočil na Donauwerth, protože to bylo dříve považováno za dobré a bylo to tak dohodnuto.

8) Když se švédský král zcela zbavil Frýdlanta, který se s hlavní armádou vydal do Míšně a myslel si, že tam nyní v klidu přezimuje, král ho brzy následoval v plné síle a ubytoval se v Naumburku. Frýdlant by sice měl dobrou příležitost zaútočit na nepřítele sám s lidmi z Pappenheimu a Gallachu a po jejich boku, nicméně Frýdlant se domníval, že nepřítel bude muset následovat jeho příkladu a podobně se u něj zastavit, aby, jelikož byl nepřítel nejblíže, mohl zaútočit na hraběte, nechal hraběte Pappenheimba (kterého si nedávno předvolal a s velkými nepříjemnostmi pro vojáky a nemenším nebezpečím pro poddané ho nechal přivést) odejít, načež král, který si z Frýdlantovy slabosti dělal legraci, opovrhl jeho armádou, táhl zjevně do Lützenu, a protože Frýdlant nenařídil některé informace, chránil si krk (jak se alespoň doufalo), že by celá císařská armáda mohla být králem napadena a poražena na hlavu. Přestože se tam Frýdlant udržel a díky statečnosti císařské armády (která se nevyrovnala té nepřátelské) se Švédové s velkými ztrátami i svého krále vzdali pole, Frýdlant toho nevyužil, ale vzdal se pole sám a přes nepřítelem dělostřelectvo, které nepřítel získal, nechal ve štychu a dal se zcela nečekaně na útěk. Celé břemeno jejich zimovišť opět padlo na Království české a další země Jeho Veličenstva, o čemž si myslel, že se musí smířit s tím, že nepřátelská armáda je po bitvě příliš silná na jeho vlastní armádu a že se musí obávat, že mu nepřítel někde odřízne průchod do Čech, což je však ponecháno na uvážení soudných vojáků, kteří se této bitvy sami zúčastnili.

9) Nyní, když se, jak již bylo řečeno, přiblížili k Rainu na řece Lechu,[5] provedli approchy,[6] zřídili baterie, postavili mosty a učinili všechna potřebná opatření, jimiž by mohli tuto pevnost v blízké budoucnosti dobýt, buď porazit, nebo odtud vyhnat nepřítele, a také dát prostor tehdy nanejvýš důležitému Alsasku a významným místům v něm ležícím, jako Penfeld, a další. Po bitvě u Lützenu přišel od Frýdlanta posel s listem pana hraběte Gallasch[7] s rozkazem, aby se hrabě Altringen s císařskými okamžitě vrátil do Čech, a to bez sebemenšího odkladu, takže v tu dobu započaté obléhání Rainu muselo být potupně zrušeno a vojska stažena, neboť Frýdlant to v té době nepotřeboval, protože nepřítel nejenže již opustil bojiště po zmíněné bitvě u Lützenu, ale ještě téhož večera se k  Frýdlantovi mohl připojit generál strážmistr (General Wachtmeister) Reinach s 5000 muži čerstvého vojska a brzy poté i hrabě Gallasch, který byl tehdy s jednotkou v Chemnitz. Protože se také přesunul do následujícího zimoviště v Čechách a neměl tentokrát v úmyslu nepřítele dále zkoušet, měl o to menší potřebu, ba dokonce vůbec žádnou, vzhledem k tak velkému počtu Altringských vojsk, protože pak dlouho ležel v okolí Chebu bez jakéhokoli vojska.

10) Když se v roce 1633 opět vydal do Prahy v souvislosti s postavením nové armády a z toho důvodu opět držel všechno vojsko pohromadě, spojil se s Hornem a Pannierem a vyrazil s hrabětem z Altringenu (kterému jedinému za jeho osobu s tím málem lidí, které hrabě Montecuculi přivedl ze Švábska, bylo dovoleno zůstat u Jeho kurfiřtské Jasnosti v Bavorsku). Z toho důvodu, ačkoli se mu připisují střídavé úspěchy, a zejména proto, že Frýdlant nyní plně využil Pappenheimského vojska, přesto poslal jen několik velmi slabých pluků a nechal se výslovně slyšet, že tak činí, takže Jeho kurfiřtská Jasnost už nebude mít k dispozici správný korpus, ale zůstane mu jen velení, protože pak bude mít hrabě z Altringenu a jeho podřízení vždy tak svázané ruce, že nebude moci dělat nic. Mezitím vévoda Bernard Výmarský shromáždil ve Francích také nové těleso, čemuž se dalo snadno zabránit a hned na začátku ho rozdělit, a s ním se vydal do Bavorska k Hornovi, a tak hraběte z Altringenu se vším zahnal na Iseře. Poté sice opět vyslal několik pluků, ale dal výslovný rozkaz nepodnikat žádné akce proti nepříteli, ale pouze přejít do defenzívy, aby do čtrnácti dnů mohl udeřit nebo pronásledovat nepřítele ve Slezsku. Místo toho měl být nepřítel zahnán, ačkoli tam táhl s nejlepší armádou, ale nedošlo k ničemu jinému než k dlouhotrvajícímu klidnému ležení u Schweinitz, k jednomu za druhým, a k opakovaně marným mírovým jednáním po celé léto, mezi nimiž, ačkoli byl různými způsoby žádán, aby nechal venku volné ruce panu hraběti z Altringenu, aby se nepříteli mohlo nějak čelit. Nechtěl tu však sejít z cesty, a tak k němu na konci dne sám Jeho císařský majestát poslal kvůli tomu plukovníka St-Juliana, jehož prostřednictvím odpověděl Jeho císařskému majestátu, že již poslal hraběte z Altringenu k Jeho kurfiřtské Jasnosti, ale hned na druhý den, poté, co se od něj pan plukovník St-Julian odtrhl, nechal mu pan hrabě z Altringenu prostřednictvím pana hraběte Gallacha napsat něco jiného a nechal ho zbrzdit, a také ho předtím nechal ústně informovat polním maršálkem poručíkem von Schaffenbergem, že má dodržovat jeho nařízení, pak by mu na oplátku neodpustil, když už mu římský císař odpustil. Jeho císařskému Veličenstvu také sdělilo prostřednictvím dvorního válečného rady pana hrabě Šlika, že von Altringen již má veškerou moc, kterou Jeho císařské Veličenstvo Jeho kurfiřtské Jasnosti slibuje. Přesto mu udělil zcela jiná a protichůdná nařízení, a tím nerespektoval slovo Jeho císařského Veličenstva, ba nechal se slyšel, že kdyby byl zmíněný prezident zůstal jen o několik hodin déle, že by ho byl dal rozsekat na kusy, pročež bylo celé dílo zařízeno tak, že jednotka ležela na jednom místě, když mohla na jiných místech něco udělat proti nepříteli. Svázal mu ruce tak, aby nemohl nic udělat, ale vždycky měl u sebe nejvíce vojska. Proti Jeho císařskému Veličenstvu si znepřátelili pouze Sasy a uzavřeli smlouvy, jimiž sami Sasové, stejně jako nepřátelé všech ostatních míst, kteří by v takovém případě museli nutně vystřídat Sasy, byli odsunuti a bylo jim ponecháno volné pole působnosti, aby mohli na jiných stranách podnikat své velkolepé výpady a zmocnit se toho či onoho místa, na němž měli zájem. V důsledku toho byly především Bavorsko a Falc zdlouhavým klidným ležením po celé léto opět do krajnosti zničené, mnohé pevnosti, mnohá důležitá města Aichstädt, Pappenheim a Liechtenau, jakož i město Neümark (které se předtím bránilo králi a jeho mnohem větší síle) byly ztraceny nedostatkem nasazení, zakázaným Frýdlantem. Za tímto účelem také nepřítel v Alsasku obsazoval jedno místo za druhým, zaútočil na Breÿsach, dokonce se vydal k Lindau a Costnitz a zmocnil se celého švábského kraje. Protože tedy neexistoval jiný prostředek, bylo třeba pokusit se s rizikem dobýt Hammeln, ale hrabě z Graußfeldu byl poražen, což mohlo ještě poskytnout čas k útěku, a nepřítel v Dolním Sasku mohl být odlákán, jen kdyby se podařilo zařídit nějakou diverzi ve Francích, na jejímž konci by byl Holka další na řadě, když stejně tak musel ležet téměř celé léto nečinně u Chebu, a pak by se ještě mohl z Franků v každém případě včas obrátit na místo, kde by to nutnost vyžadovala.

11) Když nepřítel oblehl a dobyl Neümarck, spojil Holka své síly s hrabětem z Altringenu ve Falci, a protože nepřítel s velkým zmatkem ustoupil, oba shledali, že je dobré a praktické město opět získat zpět. Pan Holka se však omluvil tím, že se kvůli Frýdlantovu rozkazu nesmí na českých hranicích zdržet déle, než by mohl ve třech dnech pochodovat tam a zpátky, neboť pak také brzy od věci odstoupil. Když nyní vévoda z Ferie přitáhl z Itálie k Jeho Jasnosti panu kardinálu Infantovi se španělským vojskem, navzdory všem Frýdlatovým předpokladům a intencím (těsně předtím poslal velitele Deodatiho do Milána, aby jakýmikoliv způsoby zařídil, aby nenechal vytáhnout vojsko, nebo kdyby to nemohl přijmout, aby proti tomu co nejdůrazněji protestoval s přetvářkou, že v Německu, které už má v rukou, žádní nepřátele nejsou), Jeho císařské Veličenstvo dalo panu hraběti Altringenovi rozkaz, aby se svým vojskem, k němuž Jeho kurfiřtská Jasnost přidala také téměř celou jízdu a několik pěších pluků a dělostřelectvo, vyrazil proti němu a spojil se, a pak osvobodil Kostnici a obsadil Preysach, což se také stalo. Mezitím bylo obnaženo Bavorsko a řeka Dunaj, takže nepřítel okamžitě podnikl silnou diverzní akci, když se vydal z Donauwerthu do Řezna bez jakéhokoli odporu. Nyní Jeho kurfiřtská Jasnost požádala listem o dostatečnou pomoc, kterou předtím tak důrazně odkládala, a požádala o jen 3000 pěších a 2000 jízdních. Samo Jeho císařské Veličenstvo mu také psalo a čtyřmi vyslanými kurýry žádala Frýdlanta, aby kvůli úspěchu vyslal hraběte Gallasche, ale navzdory úspěšnému výsledku ve Slezsku po porušených smlouvách, kde by takový úspěch byl v dostatečném časovém předstihu, nemohl vůbec ničeho dosáhnout, když se odvolával na to, že nemůže čekat úspěch po von Altringenovi, který, jak mu bylo již dříve připomenuto, nemohl přijít v pravý čas a sám byl v té době více než příliš omezován nepřítelem. A to i přesto, že hrabě Gallasch konečně oznámil, že mu bude dovoleno vyrazit s 12000 muži pěšími i jízdními, a že k tomu připojil i konkrétní list, a že proto chce svůj pochod posunout co nejdále. Ale nic z toho nebylo, protože hrabě Gallasch byl nenasytný, takže pro nedostatek nejnutnějších úspěchu padlo Řezno, Straubing, Chamb a další místa, dokonce téměř celý les (Šumava), do rukou nepřítele. Nakonec na rozkaz Jeho císařského Veličenstva, několikrát opakovaný, aby se dostavil osobně, ujišťoval, že udeří na nepřítele, kdekoli ho najde, což se mu podařilo až po 14 dnech, kdy dorazil k bavorským hranicím u Fürthu, odkud dal obsadit Chamb, všichni vysocí důstojníci byli toho názoru, že kdyby se na takové místo zaútočilo silou, protože nebylo opevněné, posádka složená zčásti z vojáků by se musela brzy vzdát, nebo by místo musel nepřítel zničit. Kdyby se pak nepřítel odvážil nasadit vojáky, měl by možnost na něho udeřit, jak se pak později ukázalo, že von Weÿmar již obsadil Chamb a Straubingen za Dunajem k zamýšlené pomoci, že Frýdlantovi padl do rukou, ale že opět nechtěl čekat na všechny válečné odborníky, ale místo toho se vydal z Furthu ve vší rychlosti zpět do Čech a do Plzně, aniž by očekával nějakou odpověď, nebo rozkaz Jeho císařského Veličenstva, aby Arnhem zaútočil na Slezsko, a zda přikázal hraběti Strozzovi, aby se vydal na české hranice proti Bavorsku s 24 jízdními setninami, se kterým by se mohl přinejmenším bránit, dokud nepřijdou další, které se však, ačkoli byli často žádáni, se dosud nepodařilo získat. Potom

12) ačkoli Frýdlant sám napsal a také nechal napsat hraběti Gallaschovi, že dal Strozzovi rozkaz, aby se spojil s lidmi Jeho kurfiřtské Jasnosti, dal mu tento rozkaz tajně a Strozz nesměl pod trestem smrti překročit české hranice, až potom, když už byl Frýdlant sám nad Plzní, s úmyslem zařídit si zimní kvartýr znovu v Bavorsku, jak jasně a konkrétně ukázaly pořízené seznamy zimních kvartýrů. Ačkoli měl pan polní maršál hrabě von Altringen rozkaz zůstat s armádou nahoře v Preÿßgau, zůstat tam až do konce a přesunout zimní kvartýr, pokud to bude možné, do Markrabství a do Würtenbergu, Frýdlant přesto vydal zcela jiné rozkazy, a nařídil mu, aby Würtenberg ušetřil, protože Armada se tam nemůže udržet bez ohledu na Würtenberg, takže musí znovu táhnout dolů proti Švábsku, což Frýdlant dále podporuje. Tím, že hraběti von Altringen řekl, že má postupovat po jedné straně proti nepříteli, chtěl, aby Frýdlant přešel na druhou stranu nepřítele, aby ho mohl obklíčit, ale než hrabě z Altringenu přitáhl, byl už Frýdlant zpátky v Čechách. Z toho navíc vyplynulo, že altringenská a španělská armáda se kvůli dlouhým nutným přesunům a silným pohybům dostaly do velmi špatného stavu, takže jen ze Španělů zahynulo několik tisíc mužů. Nehledě na to, že samo Jeho císařské Veličenstvo považovalo za nanejvýš nutné, aby se Výmarští bez dalšího odkladu postavili na vážný odpor, a proto vydalo Frýdlantovi odměřený rozkaz, aby neprodleně táhl na Výmar, nehledě na to, že ten také hlasitě deklaroval svůj úmysl tak učinit, že to byla jen prozatímní vůle, přesto to Frýdlant ani v nejmenším nedodržel, ale spíše si počínal přesně opačně, když lidi bez vědomí Jeho Veličenstva, bez dispozic a nařízení, které Jeho Veličenstvo očekávalo, nahnal do kvartýrů a rozdělil je v zemích podle vlastní osobní autority (propria authoritate). Když se také dozvěděl, že Jeho císařské Veličenstvo dalo svému tajnému radovi hraběti von Trauttmannsdorff příkaz, aby s ním o tom promluvil, aby si to vyjasnil a ukázal, jak se to má udělat, nechal okamžitě všechna děla tam, kde byla a přesunul pluky. Stejně tak, když se mezitím naskytla příležitost zahnat a porazit nepřítele na Dunaji výhradně s pomocí pluků, které dorazily do země nad řekou Enß, a z tohoto důvodu dalo Jeho císařské Veličenstvo veliteli týchž pluků, baronu de Suÿs,[8] také jasné pokyny prostřednictvím listů a rozkazů, a dispozice veliteli těch pluků baronu den Suÿsovi, aby s nimi postupoval proti nepříteli a aby se v tom nenechal nikým omezovat ani uvádět v omyl, neboť za tímto účelem již dorazil do Pasova. Přesto k němu Frýdlant okamžitě vyslal dva kurýry s příkazem, aby se baron de Suÿs neprodleně vrátil do zimního sídla, a zároveň nařídil, aby před něj položili jeho hlavu, pokud by nevyhověl císařovu a jeho rozkazu a jednal po svém. A tak byla i tato příležitost promarněna, ale Frýdlant de Suÿsovi následně znovu napsal, jak ho těší, že dodržuje svá vlastní nařízení víc než císařova, a nezdráhá se mu to dát najevo. Mírová jednání, která ve Slezsku probíhala po celé léto, byla pozastavena a nepřítel dostal mnoho příležitostí zemřít na infekce a hladem, což ho téměř zničilo, možnost udeřit na jeho armádu (což Frýdlant nikdy neudělal, ačkoli to Jeho císařské Veličenstvo častými dopisy mnohokrát vyžadovalo), se mu vymkla z rukou, to je nyní všeobecně známo. Je třeba také poznamenat, že předtím dopisy ani ústními žádostmi neusiloval a nežádal o nic jiného, než aby mu Dvůr nepovolil žádné pozastavení války (suspensionem armorum), ale v rozporu s tím sám neudělal nic jiného, než že realizoval jedno příměří za druhým, a to nejen bez císařského souhlasu, ale vše také bez jeho vědomí. Bez ohledu na to, že některé body míru nebyly nikdy dohodnuty, po celou dobu pouze hledal spojení jejich zbraní a takto postupoval, jak se mu zlíbilo, a pod záminkou a z titulu míru uskutečňoval a upevňoval své zlé špatné záměry, vyhnat všechny cizí národy z území říše, ale především odstranit Španěly a Lotrinčany a jakoukoli jinou pomoc, kterou Jeho císařské Veličenstvo může mít, ať už po dobrém, nebo po zlém, a s takového cíle dosáhnout spojenými silami (conjunctis viribus).

13) Poté, co Jeho císařské Veličenstvo vyslalo své přední komisaře i do Slezska, mu o navrhované smlouvě vlastně nic nesděloval, protože pak už to jen sdělovala generalita samotnému Jeho císařskému Veličenstvu, a že se zamýšlenou akcí nebylo učiněno nic jiného než střetnutí jejich dvou armád bez jakýchkoli dalších závazných podmínek, a že to bylo oznámeno jen na celé čtyři měsíce, na základě kteréžto simulované mírové smlouvy pak vydal nespočet pasů a repasů, jimiž se do císařské armády dostávali téměř jenom lidé od nepřítele, kterýmžto jednáním se pak do císařského tábora dostal těch  armád nebezpečný mor, což padlo na mnoho císařských vojáků a slavnou armádu nemalou měrou oslabilo. A přestože smlouvy nakonec padly a on byl poslán zpět do Lužice a do Marky, pokračoval ve svých krocích, a to dokonce až do takového konce, že hlavní rebel, ale stále jeho starý nejdůvěrnější důvěrník, starý von Thurn, který byl zajat ve Steünau, protože vyjednával své záležitosti se Švédy, beztoho viděl, že spojení nelze dosáhnou. Choval se k němu dobře a často ho vozil ve svém kočáře (kde s ním nepochybně vše probíral a diskutoval), ale také ho opouštěl s úctou.

14) Mezitím začalo Jeho císařské Veličenstvo z některých důvodů, o nichž se nyní zmíníme (o tajné korespondenci se Švédskem, jakož i o návrzích učiněných Kanitzem s Arnhemem, se Jeho císařské Veličenstvo za života Frýdlanta nedozvědělo ani to nejmenší), bedlivě sledovat jeho počínání. Zejména však kvůli nevyzpytatelným zimním kvartýrům, které měl znovu zřizovat v Čechách a ostatních dědičných zemích, jakož i kvůli ústupu s vojáky v dunajské úžině v případě naléhavého nebezpečí. Frýdlant mezitím povolal dvorního válečného radu Jeho císařského Veličenstva Gerarda von Gurstenberg k sobě do zimoviště, neboť brzy poté napsal Jeho císařskému Veličenstvu o svých důvodech a pohnutkách k návratu do Čech. Jeho císařské Veličenstvo k němu tedy vyslalo zmíněného lorda von Gurstenberga s konkrétními instrukcemi a nechalo si od něj sdělit, jak obtížné to bylo s takovým zimním ubytováním v dědičných zemích, jak se nechali přimět k tomu, aby se na Frýdlantovo odlišné a teprve nedávno poskytnuté ujištění, že by mohli být tohoto břemene zbaveni, kdyby ho přiměli, aby o to hlouběji sáhl do pytle (tj. dal víc peněz). Potom, protože by to mohlo vyvolat všelijaké úvahy, když by se jim nyní opět dostalo toho ujištění a císařského slova, jako by sami mysleli na jiné prostředky, jak uživit vojáky při výrazném oslabení nepřítele, proti vydechnutí této země a možná ušetřit peníze v nejhorším případě, pomyslel si, kromě toho však v případě, že by chtěl trvat na svém záměru obsadit dědičné pozemky kvartýry, aby v zájmu ubytování nevydával žádná nařízení ve více výše uvedených dědičných zemích dříve, než o svém záměru jasně a podrobně informuje Jeho císařské Veličenstvo, aby se věci projednaly podle potřeby a vše se provedlo v náležitém pořádku a v tomto případě Jeho císařské Veličenstvo jasně potvrdí jeho zájmy, protože on, stejně jako arci-dům je zodpovědný a nevznikla by tak velká škoda, neboť by nepřátelé útočili vojsky ze všech stran a měla by utrpět stejná ztráta, jako kdyby dědičné země byly tímto způsobem zničeny.

15) Když mu Frýdlant nyní toto všechno předložil, byl mu kromě toho předán další dopis, bez ohledu na jeho naznačené pohnutky, kvůli návratu do Čech (který vysvětlil jinou diverzí, jež se odehrála v Braniborské marce, a hrozící vpádem Knipphausena[9] do Čech), v níž se má armáda obrátit k Pasovu a k nepříteli, zahnat ho zpět a pronásledovat, stejně jako pro Jeho Jasnost pana kardinála Infanta, aby bylo 6000 španělských jízdních odvedeno do Nizozemí. To však Jeho císařské Veličenstvo zatajilo na vlastní pokyn a když se mu to hodilo. To si vzal za příčinu a příležitost, aby se vytasil se svou dlouho dopředu stiženou zlou vůlí a zamýšlenými machiavelistickými útoky, a protože měl největší zájem na armádě a na získání svých předem schválených velitelů, z toho důvodu nemohl své zákeřné útoky uskutečnit. Proto se snažil získat na svou stranu ještě několik dalších, a to především těch nejvýznamnějších, nad rámec těch, které již učinil na sobě závislými, a to všemi možnými prostředky. Mimo jiné odhalil své záměry za tímto účelem především hraběti Piccolominimu:[10] protože se na císařském dvoře s vojáky zachází nevděčně a tyransky, že jen on sám má být zruinován bez jakéhokoli pomyšlení na odměnu a že je také pro svou osobu všelijak umravňován, ale že mu také musí hrozit propuštění. Aby nemusel trpět nějakým dalším poklesem své cti a pověsti, byl rozhodnut hledat záchranu a úspěch předem, k čemuž chtěl spojit síly s nejvýznačnějšími oddíly vybranými z celého zdejšího cvičiště s nepřítelem, a tak vést válku s rakouskými dědičnými zeměmi jako celkem po tak dlouhou dobu, dokud je, stejně jako samotné Jeho císařské Veličenstvo, nepřevede do své moci a autority a zcela nevyhladí a nezlikviduje celý rakouský rod nejen v německých zemích, ale i všude tam, kam sahala jeho moc, monarchie a panství. Potom, aby se mu zmíněný Piccolomini také zavázal, nabídl a slíbil mu různé hodnosti, dokonce i vznešená panství. Přestože mu hrabě Piccolomini oponoval a dal mu najevo, že se jedná o velmi obtížné a dalekosáhlé dílo, které by Španělsku a na dalších místech nemělo být podceněno, a že nebude tak snadné přemoci císařskou moc a moc rakouského domu. A tak stále tvrdošíjně setrvával ve svých plánech s marným předstíráním, že v důležitých věcech je obtížný jen začátek a první naděje, že v případě takových návrhů, které se zakládají jen na dobrých podnicích, je třeba prvním nebezpečím a obtížím věnovat malou pozornost a že jeho záležitosti nyní dospěly tak daleko, že se bude muset svěřit štěstí. Pak by byl pro povýšení svého stavu a postavení, když by měl v ruce tak žádoucí příležitost, jak naznačovala znamení, která se objevovala v horoskopu, a tak je k tomu odhodlán, že by nemohl jinak, dokonce by sám zkusil štěstí s tisíci koňmi a vztáhl by ruce všude, kam by ho štěstěna sama vedla a kde by mu to dovolila. Jakou odvahu a lví srdce mu dodali jeho astrologové, kteří ho přesvědčili, že před ním nebe hraje jako housle a že samy planety jsou připraveny ho posadit na královský trůn.

16) Ale aby měl také náklonnost u občanského vojska (miliz) a aby si tím více upevnil autoritu u ostatních, pověřil Adama Erdmanna Trčku[11] generálem kavalerie (jízdy) a v různých dobách mu také podřídil různé pluky, neboť tehdy velel pěti plukům kyrysníků,[12] dvěma pěším a jednomu pluku dragounů,[13] na které Frýdlant spoléhal nejvíce a na kterých stavěl celou svou naději v této své vzpouře. A byl natolik pohlcen nenasytnou ctižádostí a z ní pramenícími zlými úmysly, že si ani nepřipouštěl, že by ho napadla jakákoli myšlenka na pochybný výsledek celé záležitosti, ba dokonce byl tak oddán této slepé chamtivosti, že se dokonce povýšil na celou Evropu. Synovci Jeho papežské svatosti připsal ve své představě Království neapolské, ale vévodovi savojskému také královský titul Montserat, velkovévodovi florentskému týž královský titul Rem publicum Lucensem se všemi námořními přístavy a statky, které jim podle statu Senensi Španělé vyhradili, a tímto způsobem rozdělil i další panství a statky, které byly pod španělskou tyranií (jak ji nazval), ale to byla jen záminka, která měl přilákat i další pány. Stále však byl na pochybách, jaký status má mít Milán (Maÿland), jak s ním naložit, a zvažoval, zda ho má poskytnout savojskému vévodovi, nebo Benátkám. Pokud by ho poskytl jednomu nebo druhému, musel by se obávat, že by se pro jednoho nebo druhého mohlo být příliš. Jako odměnu za Montserat přidělil mantovskému vévodovi Cremonu. Chtěl to zároveň zařídit tak, aby v určitou dobu, až budou Španělé z celé Itálie naráz vyhnáni, nezbylo nic, co by se mohlo vzepřít, při čemž si marně myslel na tak vysoké koruny a mocnáře, a jejich nezměrnou ctižádost, jako by se takoví vládci nechali přesvědčit a přemluvit k budování tak vysoce důležitých změn a k jejich usměrňování v díle na základě šťastného výsledku, který se od zrádce vůbec nedal očekávat. Protože mu bylo namítnuto, že jeho záměr by byl na škodu katolickému náboženství, následkem čehož, protože většina armády je mu oddána, nechtějí v tomto Frýdlantovi zatížit své svědomí, načež on musí katolické náboženství udržovat v míru a v dobré vůli, ihned odpověděl, že je odhodlán navrátit katolíkům církevní statky, které drželi luteráni a další nekatolíci, a vzít je zpět od špatných vlastníků. Poté uvažoval o tom, že Burgundsko a Lucembursko přenechá francouzskému králi, ale tak, že opět obsadí místa, která obsadil v Alsasku, zatímco ostatní nizozemské provincie se dostanou do svobodného postavení a zůstanou v něm. Aby se mohl spojit i s králi a panovníky, kteří mu byli nejblíže, chtěl na svou stranu přivést královskou moc v Polsku a postoupit jim značnou část Slezska, ale protože s tím nechtěli souhlasit, znovu podnítil kalvinisty a vzbudil takový rozkol a snažil se ho vyvolat, že se nyní museli obávat jakékoliv pomoci z jeho strany.

17) Pokud jde o vojenské velitele, navrhl svého švagra Adama Erdmanna Trčku odměnit lénem Markrabství moravského, generálporučíka hraběte von Gallasch vévodstvími Głogów (Glogau) a Zaháň (Sagan) spolu se všemi zeměmi vévodství Eggenberg a polního maršála hraběte von Colloredo vévodstvím Gorice (Görz), Již dal rozkaz hraběti Piccolominimu, aby obsadil hrabství Glaz se všemi pozemky hraběte Schlawady a zmocnil se jich, protože jeho kompanie se nacházejí v zimovištích. Stejně tak již nařídil, aby všichni ministři a úředníci v Glogauském a Saganském kraji byli přiděleni hraběti Gallaschovi, který v té době velel ve Slezsku, a aby všechny příjmy byly předány do jeho rukou. Tímto způsobem slíbil odměnit i všechny ostatní hejtmany a velitele z dědičných zemí a věrné vládce a ministry Jeho císařského Veličenstva. V té době, kdy se zabýval těmito myšlenkami a plány, požádalo Jeho císařské Veličenstvo vévoda Frantz Sasko-Lauenburský o nové mírové smlouvy a dosáhl tohoto výsledku, že znovu se zabývat mírovými smlouvami není proti vůli Jeho císařského Veličenstva a že z tohoto důvodu může Jeho kurfiřtská Jasnost Saská buď klidně poslat své delegáty na císařský dvůr k samotnému Jeho císařskému Veličenstvu, nebo s polním velitelem (fel-hauptmann) cestovat do Prahy. Když se to dozvěděl, okamžitě vyjednával v Drážďanech, stejně jako se Švédy (protože nikdy předtím neměl pravomoc takovou mírovou smlouvu iniciovat) – s urážením a odsouzením Jeho císařského Veličenstva, aby s ním nejednali, se záminkou, že jsou příliš zbožní, že jim vládnou jezuité a Španělé a že to, co říkají, že nechtějí a nemohou udělat, že by to proto měli řešit s ním, a to tím spíše, že měl v rukou moc a zbraně a byl rozhodnutý uzavřít s nimi takový mír, jaký by se jim líbil. Nehledal v tom však nic jiného, než jak by mohl pod zdáním míru přivést do Plzně nejvýznamnější velitele nepřátel Jeho císařského Veličenstva, aby jim mohl odhalit své nekalé úmysly, úplné spojení obou vojsk proti Jeho císařskému Veličenstvu a následně to uskutečnit, což by mu přisoudilo úplné a naprosté rozhodování o válce a míru (arbitrium pacis, et belli). V této době pak na základě zdánlivých mírových smluv přijeli různí emigranti z Českého království za nejrůznějších partikulárních okolností, jako například vévoda Frantz Albrecht Sasko-Lauenburský (jemuž saský generálporučík Arnheim poslal pas a repas).

18) Jeho císařské Veličenstvo nařídilo, že Jeho kurfiřtská Jasnost v Bavorsku má pomáhat vojskům, ubytovaným zčásti v Rakousku nad Enží, zčásti také někteří z Čech, a pak také 6000 koní, vyžádaných od Španělů Jeho Jasností kardinálem infantem, což vzbudilo ve Frýdlantovi všelijaké obavy, a vložil všechny síly do toho, aby byl zbaven všech svých sil a aby pak mohl být tím snadněji zbaven velení, aby sebe a svůj majetek ještě více pojistil, a to pod záminkou nepřátelského vpádu. Své pluky, přeložené do zimovišť, povolal zase zpět a 11. ledna 1634 povolal do Plzně své plukovníky a velitele, aniž by o tom Jeho císařské Veličenstvo předem vědělo, nechal rozšířit fámy, jako by chtěl rezignovat na post generála a sám odejít do ústraní, a to jen proto, aby ho potom generalita a důstojníci, mohli znovu žádat, aby zůstal a on tak získal tak důvod a příležitost se na ně spolehnout, že při něm zůstanou. A protože někteří z nich tam přišli už před ohlášeným dnem a ostatní důvěryhodní lidé, kterým už práci svěřil, byli už také přítomni, nastrčil Ihla[14] a Trčku,[15] aby projednali a vyjednali, co by mu ostatní velitelé mohli v určený den navrhnout a pod jakou záminkou by mohli být podle jeho vůle a záměru, aby si mohl být zcela jist celou armádou, do níž vkládal veškeré své naděje. Nemálo se o tom speciálně jednalo s některými nejvýznamnějšími veliteli, na kterých nejvíce záleželo. Nejdůležitější přitom bylo, aby je poštval proti Jeho císařskému Veličenstvu a naproti tomu je učinil závislými na něm, na Frýdlantovi. Záleželo ale zejména na panu hraběti Iholanim, kterému bylo předloženo, že Jeho Veličenstvo nařídilo hraběti Pálfimu podniknout nové tažení do Uher tak, že bude velet veškerému lehkému jezdectvu,[16] a také Chorvatům, a tím bude Iholani zbaven dosavadního velení. Proto si v žádném případě nepřeje, aby to Frýdlant dělal, a proto už mluvil s pánem z Gurstenbergu a také napsal samotnému Jeho císařskému Veličenstvu, že pokud má být hrabě Iholani zbaven svého velení, nechce, aby Frýdland nadále zůstával, a aby to ještě více zdůraznil, byly mu předloženy dopisy, které měl kurýr přivézt ještě téže noci. Protože ve skutečnosti v tom nebylo ani to nejmenší, bylo mu nabídnut také majetek za 100 000 tolarů a z tohoto důvodu to postoupil kancléři Elzenovi, neboť ten nařídil konfiskaci, ale protože žádný z konfiskovaných nebyl k dispozici, nabídl mu Trčka jeden vlastní majetek, který si mohl zakoupit podle vlastního uvážení.

19) Když se v určený den, 11. ledna, sešli v Plzni velitelé a plukovníci, předal jim nejprve prostřednictvím Ihla ve svém kvartýru Questenbergovy instrukce a také výše zmíněný císařský list, a pak, že si Španělé vyžádali 6000 koní od Jeho Jasnosti pana kardinála infanta, pak úplně obrátil a se zvláštním seznamem navrhl, aby se poradili, zda by bylo možné zřídit zimoviště mimo dědičné země. Dále, aby se v tomto zimním období město Regensburg dalo zase do pořádku a poté, pokud je to možné a vhodné, aby 6000 jízdních opustilo armádu. Protože to nejdůležitější hlasování, které by rád uzavřel, bylo již předem jasné a podle něho byl také formulován návrh, tím snadněji se dospělo k závěru, že ani jedno, ale ani druhé není proveditelné a že tyto záležitosti povedou pouze ke zkáze armády, což Ihlo ihned oznámil Frýdlantovi. Když se opět vrátil, využil příležitosti, aby veřejně přednesl svou rezignaci, která se zdála být zamýšlená, a s obzvláště zlomyslným vystupováním znovu popudil velitele proti Jeho císařskému Veličenstvu tímto ingress-ratis servire nefas est (je zločinem nastoupit a sloužit). Velitelé a plukovníci by si z takových narážek, které mu generálové činí, měli vzít příklad, že mu císařský dvůr nařídil nemožné věci, a pokud se ihned nepostaví na odpor, pokusí se ho pronásledovat, jak to s ním již udělali Španělé, kteří se o to poté, co nyní na svou stranu získali císařské radní a ministry, snaží ze všech sil, jak mohou příště přivést krále do pole, vést ho podle své libosti, ale přivést pod sebe úplnou dispozici všech zbraní, čímž nemají na mysli nic jiného, než aby v těchto zemích potvrdili pravé základy své monarchie, zrušili německou svobodu a učinili ze Svaté říše římské opět dědičné staré výsady Španělů. Aby pak Jeho císařské Veličenstvo uskutečnilo své záměry a plány a oklamalo Frýdlanta, nařídilo pod falešnou záminkou poslat větší část armády do Bavorska, a to navzdory současné tuhé zimě, a protože je dobře známo, jak tvrdě a zle se ten kurfiřt chová k vojákům. Že právě za tímto účelem bylo také žádáno, aby 6000 koní pro Jeho Jasnost kardinála infanta z Milána bylo dopraveno tak daleko do Nizozemí. V císařských dědičných zemích se tak už nedalo získat ani olovo, ani peníze, císař by byl jen předmětem loupeže jezuitů, kteří by svým obvyklým podvodem pod záminkou náboženství promrhali všechny získané peníze. Také císařští radové a ministři by mysleli jen na to, aby se prostřednictvím absolutistické říše uplatnili, a byli by k tomu plni chtíče a všech zlých choutek, protože by pak čerpali všechny příspěvky ze zemí, které byly vojákům přiděleny, a tak by využili potu ubohých vojáků pro svou marnivost, ale nyní dokonce hledají prostředky a příležitosti, jak jim zlomit vaz. V zimě je známo, že tam, kam vojáci přijedou a požádají o ubytování, je nikdo nechce. Chovají se k nim, jako by to byli Turci, Tataři nebo dokonce ďáblové, takže nemají kde doufat, a i když se jim mnoho věcí slibuje, splní se jen málo nebo vůbec nic.

20) Frýdlant že to všechno mezitím dobře věděl, a proto byla jeho čest a pověst, kterou si získal 28 lety válečné služby, velmi ohrožena a on už nemohl dodržet svůj slib vojákům, který jim mnohokrát dal, protože také ze strany císařského dvora nebyl dodržen, také s těmito konfiskacemi různých statků, které byly dříve uděleny, aby se tak odměnil za své statečné služby prokázané poctivým vojákům, bylo disponováno jinými způsoby, a tak se rozhodl rezignovat a s armádou se vyrovnat už s ohledem na své zdraví, než mu bude znovu spíláno (jak se mu to již jednou nespravedlivě stalo), a bude sesazen, ale chtěl to předem předložit velitelům a plukovníkům, aby si vyslechl jejich mínění a loajální názory na věc. K tomu ihned přidal následující úvahy, že by si měli velitelé dobře rozmyslet, jaké nebezpečí a škoda by jim hrozily z vévodova odchodu, protože pluky a kompanie si se souhlasem Frýdlanta postavili většinou z vlastních kapes. Nejenže by tedy nedostali nic za své služby, ale neměli ani naději, že by se jim dostalo nějaké odměny za služby, které tak věrně prokázali. Nezbývalo by jim nic jiného, než že budou jako vojenští důstojníci brzy sesazeni. Nejlepší radou by proto bylo, požádat generála, aby s veškerou pílí pokračoval ve funkci generála, načež se okamžitě ozval všeobecný pokřik, aby vévoda nebyl odvolán, ale aby byl raději požádán, aby u nich nadále zůstal, načež s ním okamžitě jednala delegace, která se také brzy dala do díla. Zatímco však Frýdland setrvával na svém dřívějším názoru a stále chtěl, aby se ho ptali dál, delegáti to však znovu přinesli, byli k němu posláni podruhé, načež on pak prohlásil, že tedy zůstane dál s armádou a uvidí, jaké zajištění a jaký plat pro ně mezitím obstará. Když spolu s ostatními delegáty přednesl toto usnesení a někteří delegáti odjeli, podřídil se ostatním. Protože se Frýdlant na jejich důraznou žádost a prosbu rozhodl zůstat nadále u armády kvůli velitelům a pro jejich dobro, bude jeho žádosti vyhověno, a bylo by tedy také rozumné, aby se i oni zavázali vůči němu. Poté byla předložena a přečtena forma tohoto závazku a smlouvy (kterou předtím vypracoval a dal na papír Neümann a která byla také přijata dne 12. ledna), která obsahovala následující:

21) Jak se tedy Frýdlant kvůli různým nechutnostem, jichž se mu dostalo, nejtěžším křivdám, jichž se mu dostalo, nebezpečným machinacím, jimž byl vystaven, jakož i kvůli tomu, že odmítl držet armádu na uzdě, rozhodl složit zbraně a zříci se jich, ale na žádost velitelů, prostřednictvím Ihla a dalších čtyř velitelů, stáhl své důvody k rezignaci do té míry, že se rozhodl ještě nějakou dobu zůstat s armádou a neopustit je a armádu bez výslovného vědomí a vůle velitelů. Na druhé straně se společně, a každý zvlášť, co nejrozhodněji slibují a zavazují se, že se ho budou poctivě a věrně držet, že se od něj nijak neodloučí, ani se nenechají oddělit, ale že budou dělat vše, co je pro jejich vlastní zachování a zachování armády, až do krajnosti, a kromě toho za něj dát vše, co je jejich, až do poslední kapky krve. Jakož pak oni, kdyby jeden nebo druhý z nich jednal v rozporu s ním, budou společně a nerozdílně stíhat dotyčné jako bezectné a zrádné a mstít se na jejich majetku a věcech, na těle i na životě. Na začátku však byla v dohodě výslovně uvedena tato klauzule, že pokud dovolí, aby Frýdlant zůstal v císařských službách, aby byl využíván k dalšímu plnění těchto služeb. To vše se však pilně provádělo hned dopoledne před jídlem, aby se tím získal čas a aby se pak mohli všichni velitelé zdržet u banketu, který se k tomu účelu připravil, a během této doby se pak přepsal dříve přečtený závěr, ale vynechala se předestřená podstatná klauzule (clausula substantialis) a po ukončení tabule, protože většina už byla ovlivněna vínem, byla smlouva předložena k podpisu. Hned na začátku se však objevila jistá nechuť, která byla utlumena zčásti slibem Ihla (který omlouval tuto chybu tak, že na jejich císařské služby bude pamatováno hned na začátku a že nebude třeba mnoho slov) a zčásti také drzostí a opovážlivostí Trčky, který označil ty, kdo by nechtěli držet s Frýdlantem, za křivopřísežné podvodníky, ba ještě horší. Potom, protože věrní velitelé viděli, že už není čas ani místo na další řeči a diskuse a na odmítnutí (vše se dělo se zbraní v ruce a vytasenými dýkami), podepsali výše zmíněné usnesení Ihlo a Trčka, jakož i ostatní jejich generální velitelé a ostatní důstojníci.

22) Poté, co se Friedland dozvěděl o tomto odpírání a odmítání, svolal příštího rána všechny velitele znovu k sobě a strohým proslovem jim přednesl důvody svého rozhodnutí odstoupit od armády, stejně jako vše, co Ihlo navrhl předchozího dne, ale s daleko větším zápalem, a ještě opakoval, ale hlavně dodal, že to, co žádá dvůr, totiž kvůli Jeho Jasnosti kardinálu Infantovi, je taková věc, kterou kdyby žádal školák, byl by za to hoden trestu vypráskáním. A přestože se den předtím podvolil jejich žádosti a prosbě, aby s nimi zůstal déle, měl by nyní větší důvod než kdykoli předtím, aby setrval na svém prvním předsevzetí, protože slyšel, že byly nějaké potíže při podepsání toho, co si on sám přál pro své bezpečí. Poté se velitelé rozešli a znovu se sešli v předpokoji kanceláře, kde jednali o tom, co je třeba v této záležitosti udělat. Závěr zněl, aby byl znovu požádán, načež znovu vstoupili, znovu ho žádali a prosili, aby to, co se stalo předešlého dne, nebral tak nanejvýš nemilostivě, že se to stalo několika lidem, a přitom byli nyní všichni rozhodnutí schválit a ratifikovat zmíněný závěr. Poté bylo přineseno, podepsáno a rozděleno několik opisů (protože v prvním z nich, dílem kvůli hodně vypitému vínu, dílem kvůli tomu, že se nedala přečíst ani rozpoznat jména mnohých) tak, aby jeden opis zůstal u nejstaršího velitele pěšáků, druhý u nejstaršího jezdectva a třetí u Chorvatů. Protože však mnozí z velitelů altringinské armády, stejně jako sborů, které se ještě nacházely ve Slezsku, nebyli přítomni, jeden exemplář byl předán von Schaffenbergovi, který byl téhož dne pověřen generálním velením jezdectva (kavalerie) a altringinského vojska v Rakousku a Hannsu Ulrichu Schaffgotschovi, rovněž generálovi jezdectva, jemuž bylo předáno kompletní velení ve Slezsku, s příkazem, aby táž armáda a vojsko rovněž mohli personalizovat tento závěr a podepsat jej.

23) Ačkoli se v tomto závěru zlomyslně objevuje zpráva o mnoha nechutnostech a způsobených křivdách obecně, neopodstatněná a jasná protihra, známá celému světu a je známo vojsku, jakou přízní, milostí, svobodou, povýšením a důstojností, jakou se jen tak někomu nedostalo, ať už byl jakéhokoli postavení, byl Frýdlant Jeho císařským Veličenstvem poctěn. O tom, jaké značné sumy peněz mu byly odevzdány na vydržování armády a kolik si jinak z těchto příspěvků sám vzal, vědí dědičné země a celá římská říše, a tak se udělalo jen málo pro to, aby se zvýšili poplatky (kontribuce) nebo aby se odvrátily konfiskace, které byly jednou vyneseny, že císařská komora by nemohla od Frýdlanta odvést ani to nejmenší halíř, ani ho použít jinde, i kdyby chtěla, protože jen on měl v rukou prostředky k provedení, nemluvě o tom, že jen jediný císařský ministr mohl mít nápad upustit od takových konfiskací a kontribucí bez Frýdlantova souhlasu. Protože to všechno by nebylo nic jiného než falešně vymyšlené věci, k maximálnímu rozkladu a urážce Jeho císařského Veličenstva, určené pouze a jedině k tomu, aby od něho odtrhly nejvěrnější generály, velitele a důstojníky a na druhé straně aby je učinili závislými na Frýdlantovi a využili je i celou armádu k jeho vlastním zlým úmyslům, spojit se se všemi veřejnými nepřáteli Jeho císařského Veličenstva pod záminkou mírových smluv, zmocnit se dědičného království a zemí, jakož i všech věrných rádců a služebných statků pod záminkou nutného vydržování a dluhů, a tak vyhnat Jeho císařské Veličenstvo ze země a od jeho lidu. Ukořistit pro sebe korunu a žezlo nepovolaným způsobem a vyhladit celý jeho rod.

24) Když se nyní domníval, že dosáhl svého záměru s plukovníky a dalšími důstojníky, ale nejvýznamnější kapitáni jako generálporučík hrabě Gallasch, pan polní maršál hrabě von Altdringer, stejně jako pan polní maršál hrabě Coloredo, na nichž všech měl největší zájem, nebyli přítomni, a proto požadoval, aby se také oni dostavili do Plzně, nebo aby v takovém případě zmocnili své osoby, aby mohli co nejlépe jednat o jeho záležitostech a uvést v život již vydané rozkazy. Pak dal generálům kavalerie, von Schaffenbergovi s velením altdringiské armády v Rakousku pod Ennsem, schaffgotschenské ve Slezsku se stejným generálním velením, aby disponovali vojskem, které se mělo zapojit a aby udržovali vše v dobré pohotovosti. Hraběte Piccolominiho však poslal do země nad Ennsem s rozkazem především obsadit všechny průchody a místa proti Salcburku, aby z Itálie nemohla přijít žádná další pomoc, protože všechna ostatní místa, odkud by Jeho císařské Veličenstvo mohlo přijmout nějaké vojáky na pomoc, již byla obsazena nepřítelem, stejně tak, až přijde čas, aby toto spojenectví otevřeně šířil, aby pana hraběte z Altdringenu všemi prostředky vzal přes hlavu, zároveň aby od něj odvrátil všechny vojáky, a kde to bude možné, aby na svou stranu přivedl i Španěly, nebo, pokud toho nedosáhne, aby je otevřeně napadl, a za tím účelem, a aby hrabě Piccolomini mohl vše snadněji provést, mu slíbil, že bude vždy velet tak velkému počtu lidí, kolik jich bude třeba, protože Schaffenberg by se pak měl utkat s vojáky v Dolních Rakousích. Kromě toho udělil hraběti Piccolominimu výhradní pravomoc propustit každého velitele, který se Frýdlantovi bude zdát podezřelý, a předat velení i pluky jiným. Dále mu nařídil, aby podle svých dobrých úvah obsadil Pasov, Linec a Crembs, a tak udržel místa ležící na Dunaji v bezpečí, a aby se obrátil se vší silou obrátil proti Jeho císařskému Veličenstvu, zaútočil na něho a pronásledoval obsazenou Vídeň na všech místech a končinách.

25) Generál Schaffgotsch měl ve Slezsku také rozkaz zbavit se ve stejnou dobu stejných lidí a také se zmocnit všech měst, jako jsou Opava (Troppau), Glaz, Neuss, Lehnice (Liegnitz), spolu s dělostřelectvem v Groß Glogau, udržovat všechny lidi v pohotovosti, připravených na pochod, na který mělo komando vyrazit, ale také se dobře postarat o nová uherská tažení (Frýdlant už v Plzni věděl, že jsou tehdy silně v akci), a kdyby něco přišlo z Uher nebo Moravy, aby na to zaútočili a udeřili, ale zejména byl tento rozkaz vydán všem výše uvedeným generálům a důstojníkům, aby nejen co nejpečlivěji plnili za sebe všechny tyto rozkazy, ale aby také nařídili svým podřízeným generálům a důstojníkům, aby nereflektovali na žádné nařízení zaslané císařským dvorem. Mezitím Frýdlant hodlal císařský dvůr krmit všelijakými lžemi, a zejména pod rouškou dalších mírových smluv s dobrou nadějí (což také prozradil tím, že nabízel svoji hlavu, kdyby se to šťastně nevyvíjelo). Jak by potom císařská rada k němu znovu poslat pro takové mírové smlouvy. Kromě toho také žádal, aby mu bylo vyplaceno 400 tisíc rýnských jako splátka z dluhu, a výslovně také žádal, aby byli vojáci vyplaceni v plné výši a on sám dostal zaplaceno za meklenburské vévodství, které přijal jako zálohu na výdaje, které v této válce vynaložil, a byl jím také vybaven, aby (dobře věda, že takovou věc nelze provést v krátkém čase) získal čas k ještě většímu posílení svého zamýšleného názoru, aby mohl celé dílo s nepřítelem dokončit. Pak na jaře, až by nastal čas vyrazit do pole, by otevřeně vyrazil se svými velkými útoky a pronásledoval Jeho císařské Veličenstvo s Jeho nejjasnějším Rakouským domem. Zhruba v té době se stalo, že mu jeden z jeho korespondentů z Lince oznámil, že Jeho císařské Veličenstvo v zemi nad Ennsem jmenovalo komisaři Jeho knížecí Milost vídeňského komořího pana hraběte Revenhüllera a pana hraběte z Lichtenštejna (Pancratz říká Losenstein), který se sice tváří, že se účastní tamního sněmu, ale ve skutečnosti by měl vést korespondenci s bavorským knížetem a španělským vojskem a jejich prostřednictvím vyjednávat s Pasovem, Lincem a dalšími místy na Dunaji, a také se všeobecně proslýchá, že další na řadě budou samotná uherská a česká královská veličenstva. Ačkoli to všechno byly jen plané zvěsti a chabé domněnky, přesto z vážného podezření a zraněného svědomí okamžitě vydal rozkaz, aby zmíněné komisaře, a vlastně i samotné Jeho císařské Veličenstvo, vzal do vazby, jakmile tam dorazí, a to tak, jak k tomu bude příležitost a budou třeba jeho služby. Aby se tedy postupovalo stejně, jako když mezitím Antonius Schlieff, který byl vyslán do Drážďan k saským kurfiřtům pro jejich mírovou smlouvu, přijel na návrh Kinského opět do Plzně, a když nejprve bránil Kinskému v jeho výkonu, klidně mu sdělil, že se věc v jeho nepřítomnosti značně změnila, a nyní jsou termíny úplně jinak, že Frýdlant již vydal další rezoluci, že celá císařská armáda je nyní v jeho rukou, že čeká jen na příjezd Arnhema, s nímž chce uzavřít mír podle svého přání, že císař pak tento mír potvrdí nebo nepotvrdí a že císař, když nebude chtít uzavřený mír potvrdit, bude vypovězen ze země a od svého lidu. A když mu závěrem řekl, že saské kurfiřtství míru tak snadno neuvěří ani mu nebude věřit a Jeho Veličenstvo sesadí, znovu vybuchl. Řekl, že se o tom kurfiřtské Sasko včas dozví, jinak bude muset svobodu říše pečlivěji zvážit; že se nakonec Frýdlant spojí s Francií a Švédskem a nebude už potom po kurfiřtském Sasku nic moc chtít.

26) Frýdlant měl i některé generály (v něž vkládal veškerou svou důvěru), zejména generálporučíka hraběte Gallasche a generála polního maršála hraběte Piccolominiho, kteří ho od tohoto jeho podlého plánu a více než barbarské tyranie nedokázali odvrátit, ačkoli mu v mnohém odpustili, a připravili mu vše pro vysoké pocty a výsady, v nichž se nachází, a za velkou odměnu, která téměř vždy přichází k těm, kdo jsou svému pánu drazí a stávají se zlými jak přátelům, tak nepřátelům, aby se sám ještě nevydal do rukou těch, v jejichž věrnost nemá důvěru. Dále by měl zvážit, jak silně je na tom zainteresován svou ctí a pověstí a jak vysokými závazky se zavázal Jeho císařskému Veličenstvu. Ačkoli se tedy zpočátku mezi sebou různě radili a uvažovali, jak by se tomuto zlu dalo zabránit a jak by se mu dalo předejít, zvažovali mezi sebou velké nebezpečí, do kterého by se v důsledku toho mohli dostat jak oni sami, tak celá armáda a obecně všichni. Zároveň však nepovažovali za vhodné s tak důležitými záležitostmi vyrukovat narychlo předem, neboť si byli dobře vědomi vysokého kreditu, který si Frýdlant v očích Jeho císařského Veličenstva získal a který navzdory mnoha domněnkám a soudům o jeho činech nebylo možné tak snadno přičíst na vrub nevděčnosti. Nakonec, aby z delšího prodlení nevzniklo ještě větší nebezpečí a aby lék proti tak velkému zlu nebyl znovu připraven, rozhodli se vše v co největší tichosti přednést celou věc Jeho císařskému Veličenstvu a podrobně ho o tom informovat, což také učinili. Když se Jeho císařské Veličenstvo z různých stran, jimiž byla fakta o Frýdlantovi jednomyslně sdělena, dozvědělo o Frýdlantově plánu a nemohlo již pochybovat o pravdivosti informací a vyjádřilo při různých tajných poradách největší nebezpečí pro svou vznešenou osobu a celý svůj rod, pro celou pospolitost a pro ztrátu, která by je čekala, a zkázu království a zemí, které jim patřily. Usnesl se na tom a rozhodl se nařídit různým nejvýznamnějším válečným velitelům, aby ho ve všech podstatných ohledech a všemi prostředky vydali a aby byl Frýdlant, stejně jako jeho nejvýznamnější příznivci Ihlo a Trčka, vzati do vazby a převezeni na bezpečná místa, kde by mohl být Frýdlant vyslechnut a kde se může hájit – v případě odvety by se měli zmocnit jeho osoby živé nebo mrtvé a zařídit to tak, aby byla uchráněna integrita Jeho císařského Veličenstva, zvykové právo, stejně jako konstituce říše, císařský úřad a jeho dům před zmanipulovanou zkázou. Aby to však v armádě a zemích neprobudilo nové pohnutky, poslal generálporučíkovi Gallaschovi, stejně jako všem velícím generálům, plukovníkům, generálporučíkům a všem ostatním vyšším i nižším důstojníkům otevřený patent z 24. ledna, v němž jim oznamuje změnu, provedenou u generála polního maršála Frýdlanta z nejdůležitějších důvodů a osvobozují je od všech závazků císařskou mocí, jimiž byli vázáni k řečenému Frýdlantovi jako generálové, na druhé straně jim nařídil, aby do té doby, dokud nebude tento post generála opět obsazen, každý z armády prokazoval veškerou náležitou úctu a poslušnost generálporučíku Gallaschovi, a to bez jakýchkoli námitek, pokud se chtějí vyvarovat těžké císařské nemilosti a trestům podle zákona. Ačkoli se také dozvěděl, že někteří vojenští plukovníci a důstojníci na schůzce konané 11. ledna v Plzni zašli o něco dál a uzavřeli více, než jim podle zákona náleží, zjistil také, že jim byla předložena jiná a výhodnější smlouva, než by tomu mělo být v případě vojska tak vysoce vázaného na Jeho Veličenstvo, a proto milostivě prohlásil, že prověří vše, co se stalo, a že z této milosti vyloučí kromě generála ještě další dvě osoby, kteří se nechali před ostatními využít jako vůdci vzpoury, čímž ujistil všechny vyšší i nižší velitele a ostatní vojáky, že stejně jako předtím veřejně projevil císařskou milost a vděčnost všem, kteří mu věrně sloužili, bude k nim milostivě nakloněn i v budoucnu a pokud to bude možné a dostupné, nesmí jim nic chybět, aby jeho věrná válečná armáda byla hojně zásobována všemi potřebami proviantu a dalšího živobytí.

27) Z různých podstatných a důležitých důvodů (například proto, že celá armáda byla ve velkém nebezpečí a nebylo známo, kam se má ten či onen důstojník vydat, dále že věrní velitelé dosud neměli určité místo, kde by se mohli shromažďovat nebo kam by se mohli v případě potřeby uchýlit, a proto se věrní velitelé nechtěli sejít hned) však nechtěl toto usnesení Jeho císařského Veličenstva ihned provést a zveřejnit. Proto, a aby generálporučík Gallasch měl více času a příležitostí, a také aby mohl čas od času vyřídit vše potřebné s vojskem a přivést k sobě několik velitelů, přesvědčil Frýdlanta, aby nařídil schůzi všech velitelů na 9. února, protože na předchozím sněmu byla rezoluce vypracována v jeho nepřítomnosti, byla podepsána s velkým zmatkem a také s jistou neochotou a proto na tom nelze mnoho stavět, pokud nebude znovu ratifikována v jeho přítomnosti a v plném počtu. Při tomto novém sněmu hodlal Frýdlant obnovit důstojníky a veškerou soldatesku v armádě i u dvora, a proto chtěl, aby bylo řádně oznámeno, co má být u každého pluku ještě obnoveno, zejména z doby, kdy opět velel armádě, aby pak mohl být poslán do Vídně, a požadovat spravedlivou odměnu, která podle jeho představ nemohla následovat tak brzy, a právě proto se domníval, že mu to poskytne příležitost a důvod, aby znovu vzbudil veřejné rozhořčení mezi vojáky Jeho císařského Veličenstva a tím více je přiměl k odpadnutí. Rovněž krajně přeháněl, že mu byly Jeho císařským Veličenstvem odňaty také zemské kontribuce a konfiskace a že byly rozděleny mezi dvorské úředníky a císařské radní (které označil za ministry zbytečných myšlenek), proto je odhodlán nechat velitele a plukovníky skutečně dosadit na pozice svých nejvýznamnějších královských radů u vídeňského dvora, aby si je tím oblíbil a připoutal k sobě, a tím stabilizoval své zamýšlené návrhy. Když však hrabě z Altdringenu nepřijel do Plzně kvůli nebezpečí, kterému mohl zabránit, ale stále se všelijak vymlouval, a hrabě Gallasch předpokládal, že by Frýdlant mohl z této nepřítomnosti něco vytušit, uvedl proto důvod (který mu sám Frýdlant sdělil), jak mu přikázal, aby ho odvezl k hrabatům z Altdringenu a přivezl ho do Plzně jako svého švagra, k čemuž mu půjčil svůj kočár), a tak odjel z Plzně a vydal se na cestu do Frauenbergu, aby se zároveň setkal s pány hrabaty z Altdringenu. Když tam dorazil, hovořil nejprve s donem Baltazarem de Marades a poté s hrabětem z Altdringenu v sousední vesnici a vzájemně se radili. Poté se snažil zajistit, aby co největší část vojska pod jeho velením obsadila Budějovice a Tábor před Jeho císařským Veličenstvem a na základě obdržených patentů tu a tam vydal nařízení (v nichž všechny plukovníky zbavil poslušnosti, kterou byli dosud vázáni vůči Frýdlantovi). Dokonce se vydal do Lince, kde dal všechno do pořádku, zajistil Pasov a další místa a plukovníky podezřelých pluků si držel kolem sebe a u sebe, dokud nedostal rozkaz poslat je do Vídně, aby se tam očistili.

28) Protože se nedostavil nejen hrabě z Altdringenu, ale ani hrabě Gallasch, snažil se hrabě Piccolomini, který již kvůli nově ohlášenému dni opět přijel do Plzně, zjistit důvod a příležitost, a kvůli tomu poslal dopis Frýdlantovi, že se hrabě von Altdringen nyní vrací ke svým zlým způsobům a začíná být špatně naladěn, takže se lze obávat, že by mohl být hrabě Gallasch po smrti, protože ani on nepřijde. Frýdlant mu proto prostřednictvím Trčky nařídil, aby se ihned vydal do Lince a shromáždil tam všechny vojáky do svých služeb. Na to také odjel z Plzně s Frýdlantovými vojáky a dorazil do Lince k hraběti Gallaschovi, který mu ihned přikázal, aby ho s 3000 jezdci a Berdanským [?] plukem odvelel zase do Plzně. Dorazil s ním ve spěchu do Frauenbergu, zároveň baron Suÿs obdržel od generála Gallasche rozkaz, aby se neprodleně obrátil na Prahu, stáhl tam umístěné pluky a samotné město zajistil před Jeho císařským Veličenstvem. Mezitím se kvůli nepřítomnosti tří hrabat z Altdringenu, Gallasche a Piccolominiho objevil španělský rezident doktor Augustinus Navarra, stejně jako plukovník Deccati, který nechal své vojsko ležet proti nepříteli, tajně projel Plzní, shromáždil svůj pluk z ubikací a vydal se na pochod bez rozkazu Frýdlanta, s nímž se poté hrabě Piccolomini již setkal u vojska v pohotovosti v okolí Horaschowitz, Mezitím, jak říkám, z těchto a jiných příčin Frýdlant vypozoroval, že se jeho machinace staly podezřelými a že se proti němu muselo zase něco spiknout, a okamžitě vydal rozkaz, aby se neřídili ani generálporučíky hrabaty Gallaschem, Piccolominim a Altdringenem, ani donem Baltazarem, ani žádnými jinými rozkazy, ale jen jeho rozkazy, Ihla a Trčky. Ihned také poslal do nejbližších měst Budějovic a Tábora, aby je i vojáky v nich (kam však již dorazily rozkazy Jeho císařského Veličenstva) přivedl do bezpečí a aby všechny pluky co nejrychleji přivedl do Prahy (pod dojmem, že se nepřítel chystá na České království vytáhnout a vpadnout dovnitř), kde se mělo nejpozději 22. února shromáždit veškeré vojsko, kam chtěl také sám přijet, aby předstoupil před Jeho císařské Veličenstvo, pokud by zde bylo, požadoval zaplacení, zjistil, jaké útoky provedl, a sdělil mu svůj názor. Kdyby se tak ale nestalo, protože on sám o tom už pochyboval, zatímco si všiml, že se před ním objevil generálporučík hrabě Gallasch, který už před Jeho císařským Veličenstvem všechno vyřídil, byl ochoten odjet do Žitavy, kde se díky svým blízkým pozemkům a vesnicím a díky Arnhemovi, který byl po ruce, cítil bezpečněji, neboť se tehdy spoléhal i na vojsko ve Slezsku v naději, že už bude mít všechno pohromadě pro své záměry. V noci dne 18. února poslal sasko-lauenburský vévoda Frantz Albrecht vévodovi Bernardovi Výmarskému do Řezna Frýndantský pas s kopií smlouvy, uzavřené s vojáky 12. ledna, aby mohl okamžitě přitáhnout ke hranicím Čech a spojit je s Frýdlantovými vojsky a aby mohl na stejné místo pod vidinou míru vyslat i Švédy. Výmar však takové legaci nechtěl věřit, protože se domníval, že byl vévoda Frantz Albrecht oklamán samotným Frýdlantem, protože si nedokázal představit, že by se celá armáda a tolik poctivých kavalírů mohlo stát tak velmi nevěrnými svému pánovi, pročež ho opět pokáral Frýdlantovým vlastním výrokem, že těm, kdo nevěří v Boha, by neměl nikdo věřit. Ve stejný den, kdy vévoda Albrecht odjel z Plzně, byl do Frankfurtu do švédské kanceláře Ochsenstieren, k tam pobývajícímu francouzskému velvyslanci Monsienu Trequierovi, přivezen český šlechtic Václav Rabenhaupt, s dopisy od Kinského a s frýdlantským pasem před zmíněného Trequiera. V listu byl požádán, aby buď přijel do Prahy osobně, nebo aby poslal svého zástupce. Tak byl také 19. února Antonino Schlieff odeslán k Schäffgotovi do Slezska s dopisem panu polnímu maršálovi hraběti Coloredovi spolu s otevřeným patentem, že vojska v Braniborské marce, a markrabství Lužice mají být pod záminkou občerstvení a oddychu odvedeni do zimního tábora ve Slezsku, mají být podřízeni naprosté dispozici Schaffgotta a mají poslouchat pouze jeho rozkazy. Kromě toho měl také jeden skrytý list od Frýdlanta Schaffgotovi, v němž odhalil svůj záměr zde a k němuž vévoda Frantz Albrecht před svým odjezdem z Plzně dal také pas a tři zapečetěné rozkazy do Slezska velitelům, ležících ve Vratislavi (Breßlau), Prügg a Opolí (Oppeln), v nichž jim dával rozkazy zároveň s generálem kavalerie Schaffgotschem, kterému bylo svěřeno absolutní velení ve Slezsku, aby korespondovali v případě jakýchkoli mimořádných událostí, zejména pokud by se někdo chtěl postavit proti Schaffgotschovým rozkazům a jeho mírové smlouvě, nebo cokoli jiného by mu měli svobodně sdělit, a pokud to bude možné bez újmy na službě jejich pánům, aby mu pomohli. S tím vším byl však Schlieff na cestě do Prahy zadržen a vzat do vazby.

29) I když se toto vše stalo a bylo potvrzeno, přesto nechal Frýdlant předvolat zmíněné důstojníky a velitele na druhou schůzi (která se nyní konala až 20. února), tedy ty z nich, kteří byli ještě přítomni v Plzni a nechal je osobně přednést to, že věděli, že si vzpomenou, jak a jakou formu předtím na jejich žádost a prosbu reagoval, někteří viděli nechutnosti, kterým byl podroben a znovu ho zaměstnali machinacemi, a kvůli jeho zamýšlené rezignaci ho prosili, aby s nimi a s Armádou zůstal déle, také je napomínal a nabádal, aby požadovali rekruty a armády za své a chystali se k dílu, což jim byl povinen opět uhradit z příchozích kontribucí a konfiskací. Nyní došlo ke změně v tom, že hrabě z Altdringenu se odtáhl se svými vojáky z Říše do Rakouska, takže odtamtud už nelze doufat v žádný další příspěvek, a totéž se děje se Štýrskými. Nechtěl však zůstat u svého slibu, a tak je nechal projednat s polním maršálem Ihlou, jaké prostředky by se měly použít, aby v tomto případě každý z nich mohl získat zpět to své. Povolal sem také hraběte von Altdringenu, který však právě přijel do Frauenbergu a pro svou nemoc se omlouvá, že nemůže cestovat dál, a ačkoli poslal i pro hraběte Gallasche, ten je zatím také nepřítomen, z důvodů, které nezná, ale doufá, že ještě přijedou. Pokud jde o druhou věc, také slyší řeči, že major Deodati odjel se svým plukem, ale není známo kam. Někteří ho navíc podezřívali, že závěr, k němuž nedávno dospěl, byl míněn tak, jako by chtěl znovu začít něco pro Výsost Jeho císařského Veličenstva a katolické náboženství, ale že je na to už příliš starý. Vídeňský dvůr si přeje mnoho věcí, které Říše římská nemůže schválit, ani s nimi nemůže souhlasit, a proto je ochoten se s prostým lidem smířit jen pro dobro věci, a to tak, aby o tom také věděli. Polní maršál Ihlo jim předloží mírové body a také bude požadovat, aby se kdykoli někteří plukovníci zúčastnili mírových jednání, ale kromě toho doufá, že s ním budou vždy držet při sobě, stejně jako se nechal přesvědčit, aby s nimi zůstal, a to na základě jejich důrazné prosby, že každému z nich poskytne své contento (spokojenost), aby od nich nebyl ve stáří zneuctěn a odvržen a aby se mu snad nedostalo špatné odměny od nich neméně než od dvora. Na základě toho předložil 20. února podle úředních dokumentů další formulář závazku přítomných pánů a nechal jej od nich vyhotovit, a v tomto závazku němž byl zaznamenán tento protest. Že jim několikrát přišlo na mysl, respektive si pomysleli, že by si nedovolili ani to nejmenší, aby se znovu dotkli Jeho císařského Veličenstva, Jeho Výsosti a katolického náboženství (k němuž se hlásili nejvyšší důstojníci), natož aby to sami provedli. Poté se museli znovu sjednotit tak, že chtěli zůstat s ním a spolu až do poslední kapky krve, bez odmlouvání a uhýbání, a splnit jeho rozkazy. Pokud by tedy byl přiveden k odpadlictví pro neplacení vojsku nebo pro mír, odmítnutý Jeho císařským Veličenstvem (neboť na těchto základech tehdy založil svou vzpouru), měl být výklad tohoto protestu ponechán na něm a jeho přívržencích, o čemž mělo či nemělo rozhodnout opět Jeho císařské Veličenstvo, Jeho Výsost, a opět náboženství, že tedy tento druhý revers nepovažoval Frýdlant za nic jiného, než aby předchozí závěr poněkud glosoval, kterážto glosa jen budila ještě větší podezření těch, kteří mu rozuměli, že vůbec neodpovídá jeho vnitřnímu záměru, protože vůbec nechtěl ponechat v předchozí abligaci a verbalizaci tutéž klauzuli, v níž byly vyhrazeny služby Jeho císařskému Veličenstvu a rakouskému domu, jak bylo uvedeno výše. Premisy prvního i druhého podpisu, stejně jako ústní smlouvy, které se konaly během reversů a byly doplněny nejvyšším znevažováním Jeho císařského Veličenstva a různými pomluvami, nemohly obsahovat nějaké souvětí, odpovídající službě Jeho císařskému Veličenstvu, nýbrž mohly obsahovat kontradikci mystického odpadlictví a veřejné vzpoury. Ani Jeho císařské Veličenstvo, ani veřejnost by takový obraz vojáků nepotřebovali, protože bez něj by armáda nevěděla, jak se má chovat v souladu se svými povinnostmi a závazky. Armádě by se totiž jevilo, že by bylo velkou a těžkou křivdou, kdyby byla nevinně podezřívána z nějakého porušení věrnosti, a že by z tohoto důvodu musela přijmout nové obvinění.

30) Když to všechno v Plzni proběhlo, různí velitelé se ihned rozjeli do Prahy, mezi nimiž byl Trčka jedním z prvních, kteří se vydali dál do Rokycan. Když tam dorazil, našel dopisy, v nichž se o něm psalo, že baron de Suÿs již prohlásil, že vojsko, ležící kolem Prahy nedostane podle závěru Jeho císařského Veličenstva, učiněného dekretem z 18. února ipso iure nic, Frýdlanta vydírá a prohlašuje, že ten je křivopřísežným rebelem, což vše tam již bylo veřejně publikováno, a že už také Litoměřice stojí oddaně při Jeho císařském Veličenstvu. Odtud se okamžitě vrátil do Plzně a vše sdělil Frýdlantovi, který byl tváří v tvář takovému zmatku a nepředvídané změně nucen upustit od svého předchozího návrhu jet do Prahy a místo toho si vybral město Cheb, kteréžto město bylo obsazeno Trčkovým plukem, složeným z cizinců, na něž doufal spoléhat na radu Trčky jako velitele tohoto pluku, protože ten neměl v říši u Jeho císařského Veličenstva co ztratit, kromě cti, poctivosti a splnění povinnosti vůči Jeho císařskému Veličenstvu. Poté ihned rozeslal všem plukovním ordonancím, aby se neprodleně obrátily na Cheb, kam se sám vydal 22. února (poté, co předtím nařídil město Plzeň Bernardu Hammerlovi, nadporučíku u starého saského pluku, a nechal mu prostřednictvím Ihla vydat rozkaz, aby: 1) stáhl celý svůj pluk k sobě do Plzně, 2) neposlouchal nikoho jiného než rozkazy Frýdlanta nebo Ihla a 3) tak moc, jak je mu drahá jeho čest a život, se staral o maximální obranu místa a o jeho zachování, pokud by bylo napadeno). Jako uprchlík, pouze s dvorem, s některými svými příznivci a s vévodou Juliem Heinrichem zu Sachsen Lauenburg, stejně s kompanií Trčky, dragouny plukovníka Puttlera[17] a 200 mušketýry rovněž z pluku výše uvedeného vévody, vyrazil ve svém konvoji z Plzně a dorazil téhož večera do Stříbra (Müeß). Odtud dal Ihlo hned vědět těm příznivcům, kteří leželi v zemi nad Ennß a kteří byli podle jeho názoru věrní Frýdlantovi, a zároveň oznámil, že kdyby se tyto pluky neodvážily projít Čechami do Chebu, že se již dohodli s výmarským vévodou Bernardem, že pokud budou chtít proplout proti proudu Dunaje, bude jim také poskytnut pas, kdyby ale v těch místech chtěl s pomocí sedláků provést nějako diverzi, bude to zařízeno podle jeho uvážení. Protože však v tomto zmatku a nouzi muselo celé dělostřelectvo s veškerou municí a výstrojí zůstat v Plzni, poslal ihned generála velitele čety (General Zeügmeister) von Spaara, který se k němu vrátil i s vévodou Juliem Heinrichem z pražské cesty, aby je přivezl s ordonancemi zpět. Generálporučík Gallasch však již předtím učinil opatření, aby z Plzně do Prahy odvezl všechny koně, takže důstojníci a personál patřící k dělostřelectvu, zejména podplukovník (Obriste Lieutenant) Veit Kzebig (Hřebík?), se již tajně dohodli, že žádné další věci už nepřivezou. Poté ihned dorazil plukovník Danigni s několika pluky, plukovník Deocati s dalšími a nakonec i hrabě Piccolomini, kteří se města spolu s dělostřelectvem, municí a zbylými věcmi zmocnili. Ještě před odjezdem z Plzně však 18. února písemným rozkazem povolal do Plzně podplukovníka (Obrist Lieutenant) Gordona[18] z Chebu, a protože si nebyl jistý vojskem v Lužici, kterým velel plukovník von Gloz, dal podplukovníkovi Gordonovi s mnoha komplimenty pluk (který ležel v Žitavě) zemřelého plukovníka Böheimba, s rozkazem, aby tam okamžitě odjel a velel tam všem těm plukům, které tam již jsou nebo tam přišly. Když však  Gordon dne 22. února přijel opět do Chebu, v domnění, že tam rezignuje, a okamžitě odjede do Žitavy, obdržel 23. února v noci tři různé rozkazy, aby neopouštěl Cheb, ale zůstal tam, velel a nepodílel se na žádném rozkazu, ať je od koho chce, ale jen od něj, tj. od Frýdlanta, od generála maršála Ihla, nebo od Trčky. dále měl také poslat plukovníka strážmistra (Obrist Wachtmeister) Lessleho,[19] aby se s Frýdlantem setkal mezi Stříbrem (Müeß) a Chebem, což se stalo následujícího dne, a 24. února se s Lesslem s Frýdlantem setkal v Plané, kam přijel 23. února večer a 24. února ráno přijel do Chebu. Cestou se Frýdlant vrátil k několika svým zvyklostem (ceremoniím), jak to dělával, a v dlouhé řeči Lesslovi vyprávěl o všem, co se v Plzni stalo, a o tom, jak chce odejít, ale že velitelé zase prosili, aby to nedělal, a protože se mu u dvora opět dělo mnoho nebezpečných věcí, souhlasil s tím, že se tím vystaví nebezpečí, že kvůli tomu nyní vznikl mezi armádou zmatek, načež Jeho císařské Veličenstvo a na druhé straně španělská frakce byli ti hlavní, kteří to také dovedli tak daleko, že Jeho císařské Veličenstvo již nechtělo mít Frýdlanta za svého služebníka a generála, z čehož si však nic nedělal, protože už je také nechtěl mít za pány, a přestože neměl nouzi o jiné pány, nepožadoval, aby měl další, ale od nynějška bude sám sobě pánem, má dost peněz a jiných prostředků, aby postavil na nohy armádu. A i kdyby neměl nic, jsou tu další dobří přátelé, kteří ho neopustí, mnozí velitelé a samotná armáda Jeho císařského Veličenstva se za krátko dobře osvědčí a při nejbližší příležitosti se k němu spolu s pluky připojí. Arnheim a Frantz Albrecht jsou mu spolu se svými vojsky k službám. Do čtyř týdnů se vrátí do Rakouska s takovou armádou, jakou ještě nikdy neměl, a dá Jeho císařskému Veličenstvu najevo, že mu křivdil, když Španělům a jejich konfidentům věřil víc než jemu. Dozví se, že oni sami byli příčinou toho, že se proti nim nakonec postavil se zbraní v ruce, a že doufá, že v blízké budoucnosti dostane z Rakouska zvláštní zprávy. Mezitím se vydá do města Chebu, kde se shromáždili jeho dobří přátelé.

31) Poté, co 24. února dorazil do Chebu, okamžitě nařídil odvést pluk pod plukovníkem Preinerem z Jáchymova (Joachims-thal) a posádky z míst mimo Cheb, aby mohly volněji a bez problémů projít do Chebu nepřátelské oddíly, s nimiž se chtěl spojit. Proto když se o tom irský plukovník Puttler, podplukovník Cordon[20] a plukovník strážmistr[21] Lessle dozvěděli od příchozích, radili se mezi sebou, co mají vzhledem k tomuto hrozícímu nebezpečí dělat, a nejprve je napadlo, že by měli Frýdlanta vsadit do vězení a ihned dát poníženou zprávu Jeho císařskému Veličenstvu, aby jim dali další pokyny. Ještě téže noci v 11 hodin přijel kurýr z Prahy, načež k sobě Frýdlant povolal plukovníka strážmistra Lessla a nařídil mu, aby otevřel městskou bránu. Když však od posla obdržel dopisy a uviděl v nich přiložené patenty, které generál Gallasch rozesílal do všech stran, okamžitě poslal pro Lessla, aby se dostavil do jeho pokoje, a podle svého již zformulovaného konceptu si znovu co nejostřeji stěžoval na Jeho císařské Veličenstvo a na jeho nevděk, protože byl nyní na všech stranách prohlášen za rebela a tak byl také odhalen. Protože už nyní nebyl k dispozici žádný prostředek k usmíření, a proto nelze ztrácet čas, a je nanejvýš nutné stabilizovat jeho záležitosti, nechá nepřátelská vojska co nejdříve vstoupit do Čech a dovolí jim proniknout do průsmyků Království českého, Chebu a Lokte, falckraběti Plaltzovi z Bürkenfeldu jako nejbližšímu pošle 2000 jízdních a 1000 pěších. A dále, aby také ihned vydal Ihlovi do jeho moci Cronach a Vorchheimb, jakož i aby se o alespoň snažil, aby mu byla vydána pevnost Blassenburg pro lepší možnost stažení uprchlíků (tzv. retirada). Dále Lesslovi vyprávěl, jak jemu Frýdlantovi napsal slezský Schaffgotsch, že má k dispozici 2000 pěších a 4000 jízdních vojáků, kteří jsou připraveni dobýt město Linec a Colloreda na jeho rozkaz poslat ke stvořiteli. V noci z 24. na 25. února také přišly dopisy od vévody Albrechta, v nichž mu bylo sděleno, že vévoda Bernard Výmarský souhlasí se vším, co Frýdlant požadoval, ale že s ním ještě osobně promluví o spojení jejich zbraní. Stejně tak byl syn kancléře Johanna Eberharda v Eltz vyslán k markrabatům z Culmbachu, aby se po oznámení své již uskutečněné extrakce pokusil: 1) poskytnout jemu Frýdlantovi šas a určit místo, kde by se mohl bezpečně setkat s menším komitétem. 2) Že chce markrabě určitého vyslance (za tímto účelem byl před ostatními jmenován především plukovník Mufsel) vypravit do Chebu, toho chce on Frýdlant, protože tam přijede také kurfiřtsko-saský generálporučík Arnheim, a když vévoda Bernard z Výmaru, ke kterému odcestoval vévoda Frantz Albrecht, také čekal, co se děje, sdělil mu další okolnosti této záležitosti a poslal proti němu několik expektorů. Kromě toho 3) když byl on Frýdlant u zmíněných markrabat, měl se následně vydat za švédským císařským kancléřem, jakož i k francouzskému vyslanci a projednat s nimi tyto záležitosti.

32) Když z těch všech Frýdlantových rozkazů pochopil dost, ale zároveň tváří v tvář tak zřejmým událostem nemohl dlouho zůstat v klidu, vydal se okamžitě na hrad k plukovníkům Puttlerovi[22] a Cordonovi[23] a vše jim oznámil. Puttler poté předal Lesslovi[24] císařský patent a nařízení, které obdržel od generálporučíka Gallasche,[25] načež se všichni tři rozhodli zaútočit na rebely, kteří se mají během dvou dnů spojit s nepřítelem, jenž se již nacházel v okolí, a zabránit tomu. Protože neměli jiné prostředky, jak se těmto otevřeně zrádným útokům a opatřením k jejich provedení postavit, rozhodli se zde v samotném Chebu vztáhnout ruku na zmíněné zrádce Jeho císařského Veličenstva, a nasadit život, a proto se navzájem přísahou (juramentaliter) dohodli, že raději zemřou ve službách Jeho císařského Veličenstva tímto nejslavnostnějším způsobem, než aby se od tohoto svého rychlého rozhodnutí odchýlili. Druhého dne se Frýdlant dopoledne radil s Ihlem,[26] Trčkou[27] a Kinským,[28] ale v deset hodin si Ihlo k sobě zavolal Puttlera, Kordona a Lessla a z rozkazu Frýdlanta jim sdělil, jak je zvykem rakouského domu odměnit své služebníky pozlaceným klíčem, nebo dýkou, nebo nevrlým koněm, nebo dát panství, což je znamením, že takový člověk nemá dlouho žít, pak mu brzy poté odpustí, nebo k tomu hledají důvod. On generál hledal všechny prostředky, jak uspokojit armádu, která tak dobře sloužila, což je příčinou jeho nemilosti u dvora, avšak slibuje všem třem, že když budou držet s ním, nebudou už poslouchat císařovy rozkazy, ale zůstanou s ním v dobrém i zlém, že jim nejen zaplatí, co jim císař dluží, ale také je odmění svými penězi a vyššími velitelskými posty ve válečných záležitostech. Na to mu odpověděli, že jsou vojáci fortuny, kteří přijímají štěstí odtud, odkud přichází, ale že jim brání jejich přísaha (juramentum), kterou dali císaři, a tu nemohou jako čestní lidé tak snadno odložit. Aby Ihlo ukončil tyto pochybnosti, řekl, Frýdlant je jejich generál, a protože je zprostil přísahy, kterou uzavřeli, nebudou jí už k císaři vázáni, na což žádali nějaký odklad, zda by se snad císař a generál nemohli mezitím usmířit, proti čemuž Ihlo namítl, že by nebylo možné doufat ve smíření, protože generál už nebyl ochoten sloužit ani mít pána. Když se to dozvěděli, požádali o odklad alespoň o jeden další den, aby se mohli rozhodnout, v čemž jim bylo vyhověno. Frýdlant mezitím svolal všechny měšťany Chebu na radnici a přinutil je výhružkami mučení,[29] aby mu přísahali proti císaři. Když se to výše zmínění tři plukovníci dozvěděli, znovu se poradili, jakým způsobem k provedení jejich rozhodnutí přistoupit. Za nejlepší způsob považovali, aby velitel Kordon pozval Ihla, Trčku, Kinského a rytmistra Neümanna,[30] který za těchto okolností zastupoval kancléře a Trčku v záležitostech, na něž jeho odbornost nedosahovala, tedy aby je pozval  k sobě na hrad jako hosty na večeři, což se také stalo. Večer, přibližně v pět hodin předložili svůj záměr konstáblovi (Wachtmeister) plukovníka Puttlera, Geraldinu Rossbahretovi,[31] který jej nejen schválil a zavázal se k němu přísahou, ale také určil šest statečných vojáků, kteří ho měli provést. Krátce nato, po hodině, jmenovali dva hlavní lidi, Iry z Puttlerova pluku a jednoho z Trčkova pluku, který se jmenoval Pestalutzer, a pro větší jistotu proti odkalení je všechny zavázali přísahou a ti tu noc drželi na hradě hlídku. Poté, co bylo vše dobře zařízeno a čtyři pozvaní muži přišli v šest hodin do zámku a usedli ke stolu, bylo přivedeno také 30 putlerovských vojáků, z nichž šest, kteří měli vykonat popravu, bylo spolu s plukovníkem strážmistrem Geraldinem nejprve umístěno v jedné komoře, ostatní však za dvěma dveřmi místnosti, kde byla hostina, aby se snad nikdo z těch, kteří sloužili rebelům, nepokusil klást odpor. Bylo také upřesněno, při kterém jídle se rebelové ještě více odvážou. Zvláště pak připíjeli na zdraví Frýdlanta, který byl nyní sám pánem, a ne již generálem nebo sluhou. Nakonec bylo jídlo odneseno a podávalo se cukroví, načež plukovník strážmistr Lessle dal pokyn k uzamčení padacího můstku, od něhož vzal všechny klíče, a v tichosti vzkázal prostřednictvím jednoho mladíka Geraldinovi, že teď je nejvyšší čas na další. Heslo bylo „heissasa papapa“, načež tito vojáci skočili nejprve do dveří místnosti, kde byly stoly a volali: „Vivat Ferdinandus“, načež okamžitě tasili meče a šťastně všechny čtyři rebely pozabíjeli. Po provedené exekuci, k níž došlo mezi sedmou a osmou hodinou, vyšel Lassle ihned do města na náměstí, aby si vyslechl, co se o této exekuci říká a jak byla přijata, a když viděl, že stráže pustily zbraně kvůli dvěma výstřelům z muškety, které byly vypáleny na samotného Lessla ze stráží u hradní brány, tak si mysleli, že to byl nějaký rebel, a tak jim odhalil zradu, k níž došlo, a exekuci na hradě, jakož i to, co se má stát s Frýdlantem, a požádal je, aby znovu přísahali císaři na život a na smrt, k čemuž okamžitě svolili. Lessle pak otevřel městské brány a vpustil do města 100 Puttlerových dragounů, kteří museli jezdit sem a tam po městě, aby zabránili příznivcům vzbouřenců, podniknout něco proti vojákům, což Lessle avizoval plukovníkům Puttlerovi a Cordonovi na hradě s tím, že je vše v pořádku, načež se Puttler a Geraldin vydali ven z hradu, obsadili přední dveře proti místu u Frýdlantova bytu (co to bylo za dům, poznamenám později), ale dalších 15 vojáků postavili před zadní bránu na Kostelní náměstí (Kirch-hofe) a znovu se radili, co by bylo lepší – zajmout Frýdlanta, nebo ho nechat zabít? Když však Ihlo u jídla řekl, že Frýdlant do tří dnů shromáždí takovou armádu, jakou ještě nikdy neměl, a Neümann dodal, že stále doufá, že se bude podílet na takové revanši, že si nejprve umyje ruce v krvi pánů von Österreich, protože si císař přeje, aby byla německá svoboda takto potlačena. Závěrem bylo Frýdlanta zabít, načež se irský kapitán Devoiriae[32] spolu se šesti dalšími s halapartnami vydal do Frýdlantova příbytku, vnikl do jeho pokoje, a jakmile vyšel astrolog předsíní, vstoupil přibližně mezi devátou a desátou hodinou kapitán se svými druhy do místnosti. Frýdlantský, protože chtěl zavolat stráž kvůli hluku, který slyšel, už vstal od modlitby a stál u okna v pouhé košili. Kapitán na něho křikl těmito slovy: „Ty jsi ten darebák, který chce vést císařovo vojsko k nepříteli a strhnout korunu z hlavy Jeho císařského Majestátu? Proto musíš hned zemřít.“ Kapitán se však ještě chvíli zdržel, aby zjistil, zda Frýdlant ještě něco neřekne, když ten ale nevydal ani slůvko, nýbrž natáhl obě ruce, kapitán ho bodl partyzánou zpředu do hrudi, načež Frýdlant padl na zem a zemřel ve vlastní krvi. A to byl konec, který tento Frýdlant pro svou neslýchanou barbarskou nevděčnost a neloajalitu, které se dopustil vůči svému vlastnímu pánovi, který ho tak povýšil a učinil velkým, dostal právem, v němž se najdou všichni ti, kteří jsou tak oddáni cti, že bez ohledu na nespravedlnost křivou přísahu slepě utíkají tam, kam je vede jejich touha. Měli by pilně dodržovat to – discite justitiam moniti, et non temnere divos (učte se spravedlnosti a nepohrdejte Bohy), stejně jako ti, kteří se příliš oddávají astrologii a své štěstí nebo neštěstí nepřipisují božskému úradku, ale zcela nepřátelsky chodu nebeských znamení, stejně jako tento Frýdlant, který se na tuto astrologickou výstřednost spoléhal natolik, že na ní nejen založil všechny své činy a skutky, ale také si myslel, že podle její předpovědi už má království a žezlo, ale neodnesl si z toho nic jiného než věčnou skvrnu hanby, čímž byla pošpiněna celá jeho pověst a všechna jeho tak statečně vybojovaná vítězství a úspěchy byly pošpiněny a zastřeny, čímž se jeho falešná, ctižádostivá, nevděčná a zrádná mysl dostala ještě více na vědomí celému světu, ale nakonec padl k zemi chladným pádem do oné jámy, kterou připravil pro jiného.

33) Nyní však, abych něco sdělil o tomto domě, v němž se ten masakr odehrál, je třeba vědět, že je to onen dům na náměstí, v němž nyní, pokud si pamatuji od francouzské války v Chebu, po celou dobu bydleli P. T. páni velitelé, a ostatně Jeho Excelence generál von Müffling jako nejváženější velitel města a pevnosti zde bydlí. Dříve zde však bydleli páteři dnes již zrušeného Tovaryšstva Ježíšova, když sem přišli, dokud si nepostavili kolej na místě, kde stával takzvaný Německý dům (Teütsche Hauß). Páter rektor měl po celou dobu bydlet ve stejné místnosti, kde byl ubodán Frýdlant. Ita ex Annotat. P. Sergÿ Francis.[33] Ale poté, co se odstěhovali, začal v něm bydlet P. T. pan purkmistr von Juncker, pán na Horní Hraničné (Ober-Cunreith), ale jak se dům dostal k panu von Junckerovi a poté k samotnému městu (které ho nyní obývá), to nevím, ale Documenta Civitatis Egranae to prozradí.

34) Po této exekuci Puttler, Cordon a Lessle zamkli kancelář a klíče si vzali k sobě. Mrtvolu naložili na vůz a spolu s ostatními ji odvezli do hradu, kde také nechali dát do úschovy všechny jeho věci. Načež Puttler a Cordan v nejbližší ubikaci ihned ohlásili vše, co se stalo, i důvody, proč tak museli učinit, a připomenuli velitelům, aby na sebe dávali dobrý pozor, aby nebyli napadeni nepřítelem při útocích, které předtím avizoval Frýdlant. Dále hned následujícího dne vyslali plukovníka strážmistra Lessla ke generálporučíkovi Gallaschovi, aby mu vše oznámil a ten ho pak poslal do Vídně. Mezitím se saský vévoda Lauenburg vydal na zpáteční cestu z Řezna, ale ještě než se vydal na cestu, poslal von Molka, kterého Ihlo poslal z Plzně k němu do Řezna (jeho prostřednictvím ho Ihlo informoval o všem, co se tam po jeho odjezdu stalo, a o stavu jejich záležitostí), opět do Chebu se dvěma dopisy, z nichž jeden měl odevzdat Ihlovi veřejně, druhý však tajně, a v nichž ho ujišťoval o Výmarské podpoře a zároveň mu dal na vědomí, že ti vojáci již mají vše v držení. A protože si přeje poslat mu jednoho trubače do Pfreimdu,[34] udělali to Puttler a Cordan, kteří ho jménem Frýdlanta a jeho příznivců požádali, aby se co nejdříve dostavil do Chebu, a také ihned nařídili tehdejšímu městskému strážmistrovi, poručíku Melchioru Moserovi, aby mu z titulu rytmistra s několika jízdními vyšel vstříc. Když přišel do Tirschenreuthu a dozvěděl se, že zde již byl ubytovatel (quartier-meister) a že příštího dne má dorazit několik pluků nepřítele, zůstal ještě nějakou dobu na místě. Mezitím spatřil z druhé strany skupinu, ke které se svými ihned vyjel, a protože tam byl zmíněný vévoda Frantz Albrecht, ihned se ohlásil a řekl městskému strážmistrovi, nyní vojenskému poručíkovi Moserovi, že je jeho přítel. Protože ten ho okamžitě zastavil a nevěřil jeho úmyslům, protože se musel obávat nepřítele ze všech míst, přikázal svým jezdcům složit zbraně, načež se ho vévoda zeptal, kdo této skupině velí, zda jede od Frýdlanta, Ihla a Trčky z Chebu a kolik měli s sebou pluků. Na to poručík odpověděl, že mu velí Trčka, ale že Frýdlant přijel s osmi pluky, za nimiž mají přijet další čtyři, což přijal s radostí a hlásil dále. Nyní by bylo vše v pořádku, Frýdlant by se bezpochyby dobře zabezpečil proti Landspergu, Frankfurtu nad Odrou, Groß-Glogau, Troppau a Plzni, nyní se spolu spojí, protože je už 6000 jízdních vévody Bernarda von Weÿmar, a 4000 kurfiřtských Sasů, kteří všichni poslušně poslechnou, kam jim Frýdlant přikáže, aby se již mohli utkat s císařem a jeho kněžourskými pacholky (pfaffen-knechten), stejně jako s hrabaty Gallaschem a Piccolominim. Během další jízdy také vyprávěl, jaké značné válečné přípravy byly učiněny ze strany Francouzů a dalších míst proti Jeho císařskému majestátu a jaké značné vojsko z Nizozemí je na dohled. Nyní budou i říšská města v jejich rukou a s císařem se brzy za všech okolností vypořádají. Když nyní projížděli kolem Waldsassenu a poručík si pomyslel, že je čas vévodu zajmout a zatknout, poněkud ustoupil a tiše nařídil svým jezdcům, aby teď na něho dávali dobrý pozor a až vytasí pistoli proti vévodovi, ať udělají totéž. Načež znovu vyjel k vévodovi a namířil na něho pistole s otázkou, jestli se nechá zajmout po dobrém, nebo ne. Protože se sám v rozhovorech zde vedených dostatečně prohlásil za nepřítele Jeho císařského Veličenstva, vévoda ho na to ihned napomenul, aby držel s ním, protože se za to bude zodpovídat svým plukovníkům, přinejmenším Frýdlantovi. Když se ale dozvěděl, že Frýdlant, Ihlo, Trčka a všichni ti vzbouřenci, kteří porušili své povinnosti z přísahy Jeho císařskému Veličenstvu, byli již v Chebu popraveni, byl velmi vyděšen a prosil o ubytování, ale během další jízdy se velmi snažil přetáhnout tohoto poručíka na svou stranu a osvobodit se, přičemž mu za to slíbil zaplatit 10000 dukátů na své knížecí slovo, zařadit ho pod své velení, s majetkem, které mu nedávno slíbilo saské kurfiřtství, a že ho umístí do své armády tak, aby byl po zbytek života zajištěn. Když to ale všechno nikam nevedlo a on viděl, že to jinak nejde, nakonec se vzdal a řekl, že byl kdysi přítelem císaře, a tak jen žádal, aby ho poručík neodváděl do Chebu, ale do jeho kvartýru a odtud přímo k samotnému generálporučíkovi hraběti Gallaschovi, neboť se obával, že by mohl být uvězněn v Chebu jako ostatní rebelové. Protože však zmíněný poručík dostal rozkaz z Chebu, navzdory všem jeho žádostem ho tam dopravil. Nicméně tento vévodův příklon na Frýdlantovu stranu je zřejmý v jeho vlastním dopise Ihlovi z Řezna ze dne 24. února s následujícím obsahem: „Vážený pane. Dostal jsem Váš dopis a je mi líto, že se věci nevyvíjejí tak, jak jsem doufal, ale není se čeho bát. Chceme těm zrádným ptákům, dá-li Bůh, zakroutit krkem. Váš milý vévoda Bernard shromáždil na hranicích celou svou armádu a z Durynska a dalších míst přichází také velké množství vojska. Proto jsem také napsal kurfiřtovi a generálporučíkovi, aby urychleně shromáždili vojska na hranicích, což se dá všechno stihnout za pár dní, než ti ptáci dostatečně vyrostou. Co se týče Plzně, žádám vás, abyste ji dobře zajistil a k Hammerlemu přidal do ležení ještě jednoho, který nebude podléhat nikomu jiném než vévodovi, stejně tak Frankfurt, Landsperg a místa v Lužici budou chtít mít také naše, co to zopakují, stejně jako to udělají s Prahou, a budou muset napsat na všechna místa totéž, ale nedoufám příliš, že je všechny vévoda pozastaví. Vydám se směrem k Chebu a v případě, že tam přijde i vévoda nebo ti, kteří jsou s ním, se vydám na cestu. Ale pošlete mi prosím trubače na Pfreimbd, abych mohl bezpečně projít a nikdo mě nechytil.“

35) Kromě toho byl Schaffenberg zatčen 18. února ve Vídni a Schaffgotsch 24. února ve Slezsku a ten vlastnoručně vypracoval různé body, jakož i formu vlády, která se měla konat ve Slezsku a závěry pro případ spojení armády a vypravil je hned do Plzně. Považuji za zbytečné zde uvádět, ale uvedu zde dopis, který Schaffgotsch poslal 23. února ve tři hodiny odpoledne Trčkovi a Ihlovi do Plzně:

Velevážený pane bratře. Vaše tři dopisy jsem v pořádku dostal, jeden bez data, další dva s pečetěmi, jeden z 10., druhý z 18., v 5 hodin. Dopis pro posádku musel být zapomenut, nedostal jsem ho. To, co mi napsal generálporučík Gallasch, přikládám, z čehož může pan bratr může sdělit, že bez zvláštního a písemného rozkazu Vaší knížecí milosti, který by byl opět určen mě, nemohu v současné době s vojáky nic moc dělat; předtím byli všichni na naší straně, ale doufám, že se k tomu také budou moci vrátit. Ačkoli zatím nejsem schopen věci zařídit sám, přesto se vynasnažím, aby se vůle Vaší knížecí milosti naplnila, jak jen to bude možné. Svému vojsku jsem doposud projevoval oddanost a doufám, že si ji udržím. Země také udělá vše, co se žádá, pokud se s ní bude zacházet důstojně. K dnešnímu dni jsem právě viděl skrz prsty důvody těch ve Vratislavi (Bresslau), jak pak uvidí z mé odpovědi Colloredovi, co jsem já udělal dobře, to Colloredo opět zkazil. Teď, když jsem obdržel dopis generálporučíka, který následuje, nedovolím, aby se něco stalo, avšak nedovolím, aby se proti měšťanům něco zvláštního podniklo. Pokud má Vaše knížecí milost nějaké další obavy, dejte mi prosím vědět, stejně jako to, kam až Vaše knížecí milost dovolí zajít s mým rozkazem. Chtěl jsem obsadit Kladsko (Glatz), jak mi píše podplukovník, a co jsem dále nařídil, je přiloženo. Neuss[35] a Opava (Troppau) jsou obsazeny a já chci i nadále obsazovat jejich východní část; můj bratr zde píše z Opole, že by to měla být Opava (Troppau); nemohu stáhnout lidi v Lehnici (Liegnitz). Colloredo pak bude pryč, protože slouží vyššímu velení než já. Jakmile odjede, dám je do pořádku; největší starost mám o Głogów (Glogau) a tamní dělostřelectvo, protože je v něm Colloredův pluk. Chci udržet pluky v pořádku, aby mohly být v případě potřeby nasazeny. Jak si naše záležitosti v současné době stojí, žádám, aby mi bylo sděleno, zejména jak si stojí smlouvy s knížetem z kurfiřtem a Švédy, pak jsme na tom dobře, s ostatními to není třeba. Bylo by dobré, abych se to mohl brzy dozvědět, a také je třeba být brzy informován o nepřátelských posádkách, abychom mohli jít bezpečněji a mohli se setkat s tím, co brzy přijde z Moravy nebo z Uher. Znovu žádám, aby bratr nemarnil čas, kdyby se něco stalo, aby mi to oznámil svým kurýrem, aby na tom místě nepřišlo nazmar žádné úsilí, námaha ani práce.

1. S. To, že Deodati je okamžitě, to dělá mi hodně starostí. Neudělal to sám za sebe. Je čas otevřít oči, a ne vypálit, co člověk chce dělat. Proč je Arnhem tak dlouho mimo; žádám vás, abyste mě informoval, jak to uděláte, až přijde březen.

36) Ale teprve potom propukl zčásti účinek této předchozí zrady v Opavě (Troppau), kde se nacházel schaffgotský pluk pod velením podplukovníka Albrechta Freÿbergera, a v této akci vedl direktorium bývalý komisař Samuel von Liebenfeld, jinak zvaný Schneider. Především tento Schneider pak napadal okolní stavy a nejvýznamnější zemany ostrými patenty a výhružkami, jako by to by to byly služby, vyžádané Jeho Veličenstvem, ve skutečnosti však s úmyslem vymoci z nich velké množství peněz a s těmito záměry je přinutit, aby přišli do města. Když se tito zčásti dostavili, avšak zčásti byli násilím dovedeni, Freÿberger dne 2. března shromáždil lidi na náměstí a veřejně jim předvedl, že nyní slouží císaři římskému už 18 let, a když si myslel, že se mu za to dostane milosti, měl by být odměněn úderem, ach! Takže už nechce sloužit císaři římskému, a vojáci ho přesto přijmou jako velitele, a řádně uposlechnou jako v jednom, tak i v druhém; načež trhl mečem a řekl: Teď vy vojáci! Vivat Frýdlant, při němž budu žít i zemřu. Tím je všechny, stejně jako český pluk dragounů a jejich podplukovníka Engelhardta, nejen donutil k nové přísaze, ale také uvedl do nejistoty město a všechna místa a připravil je na další nepřátelské akce. To vše oznámil také všem velitelům nepřátel v Opolí a na dalších místech v okolí a požádal je, aby mu pomohli a spojili se s ním, neboť mezi nimi již bylo dohodnuto, že se k nim připojí sám švédský velitel Dubals s 1500 jízdními a že pak ihned vyrazí za císařské pod plukovníkem Gözenem, rozdělí je a dokonce je vyžene ze Slezska. K tomu bylo měšťanstvo svoláno na hrad dne 4. března a nejprve se městská rada zavázala ve vší vážnosti změnit svůj postoj, a to tak, že nyní mají nově zvoleného římského císaře, totiž francouzského krále, kterému mají přísahat Frýdlant jako nově zvolený král český, švénský král, oba kurfiřti, saský a brandenburský, také spojenecká města a říšské stavy, přičemž tento zákon se následně oznámí i stavům a bude vymáhán zatýkáním, vězněním, hrozbou vězení a dalším příšerným mučením. Aby však toto dílo mohlo být dále rozvíjeno a aby do něj mohla být zatažena i další okolní města a země, zejména Morava, byl sepsán rebelský patent, který obsahuje celý záměr této zákeřné vzpoury, která se má týkat nejvznešenějších stavů Opavy (Troppau), Ratiboře (Ratibor) a Krnova (Jägerdorff), jako by ji sepsali a podepsali oni namísto společných stavů v Horním Slezsku, a byla dohodnuta s městem Opava (Troppau), jako by existoval nějaký pravý originál, který však nikdy nebyl, a proto by měla být zveřejněna na všech místech. Proto také Schneider napsal městu Olomouc (Ollmiz) dopis spolu s dalšími nařízeními v tomto smyslu a v tomto záměru setrvali i po Frýdlantově smrti, dokud k městu nepřitáhl polní maršálek poručík Göz se značným počtem císařského vojska, a vzbouřenci byli nakonec po dohodě donuceni vzdát se Jeho císařskému Veličenstvu. Obsah výše uvedeného patentu je následující.

Neboť je nyní notoricky známo, že proti vůli světa, jasně a přímo v rozporu s císařským dekretem, je třeba zcela vymýtit evangelické náboženství a připustit, podle Jeho císařského Veličenstva, vyznávání pouze katolického náboženství, a kvůli jejich evangelickým majetkům nedávno nařídil Jeho knížecí Milosti, generalissimovi vévodovi frýdlantskému konfiskaci, ten nato přijal nejvyšší svátost, aby to uskutečnil a v žádném případě od toho neupustil. Když si celá Svatá říše římská a všichni kurfiřti na to často stěžovali pro takové násilné a nespravedlivé jednání a žádali co nejpokorněji o podřízení se římské císařské moci, nedostali ani nemohli dostat to, co jim dal sám Bůh. Z tohoto důvodu byli všichni protestanti i někteří katoličtí kurfiřti nuceni z naléhavých důvodů požádat Jeho královské Veličenstvo ve Švédsku, které je v souladu s Bohem, o ochranu jejich náboženství a zachování jejich starobylých výsad a německé svobody a uzavřít s ním spojenectví. Ačkoli Jeho císařské Veličenstvo nyní mužně předpokládá, že někdy v budoucnu napraví bídný a mizerný stav věcí v Říší římské a milostivě upustí od tohoto nespravedlivého záměru, Jeho výsost knížecí Milost, pan generalissimus vévoda frýdlantský, rozhodl, že on sám obnoví Svatou říši římskou v její dřívější slávě a zachová její náboženství a výsady, přesto se zdá a čím dál tím tísnivější stav věcí dokazuje, že úpěnlivými a žalostnými prosbami nebylo možné dosáhnout ani toho nejmenšího. Proto byla Svatá říše římská spolu s kurfiřty přiměna ke konfederaci s Jeho císařským Veličenstvem Francouzským, s mocnými pány stavy jejich spojených nizozemských provincií a se švédskou armádou, do níž Jeho knížecí Milost sama z velmi důležitých a významných důvodů prosadila generalissima vévodu Frýdlantského, jakož i celé Království české a další dědičné země. Pokud je tedy na nás, abychom prolili poslední kapku krve na spásu Svaté říše římské, stejně jako na zachování našich výsad, které naši předkové rytířsky získali svou krví, a nyní, když se společné stavy slezského vévodství dohodly, aby byl opět obnoven často vybojovávaný a vytoužený mír, my, níže podepsaní, jménem společných hornoslezských stavů žádáme a napomínáme všechny vysoké i nízké, hrabata, barony a šlechtice, preláty, stavy (protože se zde sešlo pět bývalých císařských pluků jako schaffgotský, trčkovský, martinizký, böhmský a vaddštejnský, k nim ještě šest pluků vedle vratislavské, preüggenské, a opolské podpory, stejně jako kurfiřtsko- saský generálporučík von Arnhem se silnou armádou a švédský generál Dubald se stejně silným vojskem, které k nám táhne z Frankfurtu, a spojí se s námi) se zprávou, že se jí musí podřídit muži panského stavu ve Slezsku. Všem, kteří si říkají císařští, proto neposkytnou sebemenší výhodu, ať už v zásobování nebo v ubytování, ale budou je pronásledovat s ohněm a mečem jako naše nejhorší nepřátele a naopak frýdlantským a jejich souvěrcům budou projevovat veškerou dobrou vůli a podporu. Dále k nám přijedou společné panské stavy rytířstva v Horním Slezsku, přivedou s sebou co nejvíce koní a ozbrojenců, přivezou také proviant a postaví se po našem boku, a na oplátku budou zase vzati do náležité ochrany. Kdyby však to jedno nebo druhé město ve Slezsku neučinilo, nebo kdyby v něm zůstalo několik zbytků císařsko vojáků, a tito by jim poslali společný proviasnt, ať už v Rohtolu, Ratiboři nebo Neussu, budou vyhnáni ze svých vesnic a s ohněm a mečem od nás posláni pryč. Je obzvlášť nutné, aby město Opava (Troppau) bylo co nejdříve zásobeno, takže příští panské stavy poskytnou co nejvíce mouky, soli, obilí a dobytka, aby hrozící exekuce proti nim nebyla vykonána. Císařským důstojníkům jízdním i pěším, stejně jako obyčejným jízdním a kočárům tímto rovněž připomínáme a žádáme je, aby se po obdržení téhož k nám dostavili, každému z nich budou vydány jeho provozní peníze (anritt- und lauff-geld), které zde leží ve výši 60000 říšských tolarů, a rovněž budou uschovány u rytířstva, aby sloužily podle potřeby. Proto každý manželský duch bude podle toho žít a bude vědět, jak se chránit před újmou. Aby však nikdo nemohl být omluven z nevědomosti, kdyby se tak stalo, nechali jsme tento otevřený patent vydat ve 20 stejných opisech a podepsat je vlastní rukou rukou a pečetěmi, což se stalo 3. března 1634.

37) Dopis městu Olomouc (Ollmütz) měl však následující obsah a byl Schneiderem podepsán.

Jaká změna proběhla ve Svaté říši římské pro zachování našich starých privilegií i pro stabilizaci dávno vybojovaného míru a k čemu se odhodlali páni z Horního Slezska, to jistě rádi uvidíte z přílohy. Má-li tedy pluk dragounů včetně 200 jízdních a 3000 pěších táhnout na Olomouc, aby město obsadil pro své vlastní dobro Jeho knížecí Milosti vévody frýdlantského jako jeho spojence, pak vyzvěte pány, aby výše zmíněné zvláštní vojsko nejenom s dobrou vůlí přijali, ale aby mu také poskytli veškerou potřebnou pomoc, ale pokud by se pánové ukázali jako nevlídní, nemohou od nás čekat nic jiného než trest a útrapy, o čemž je tímto informuji jménem Jeho knížecí Milosti vévody frýdlantského a jeho souvěrců atd. Schneider Mppria.

38) A to je krátký průběh této vysoce nebezpečné a téměř neslýchané zrady, které božská prozřetelnost zabránila v nakládání s jejich pomazanými i všemi rozumnými lidmi poté, co spiklenci již měli před sebou všechny výhody. Za toto milost všichni věrní poddaní nejslavnějšího domu rakouského vděčí božskému Majestátu největším díkem. Nyní je na každém, kdo není zcela a naprosto proti tomuto vznešenému arci-domu, stejně jako proti celému krásnému světu, aby posoudil, zda za takto popsaných okolností, a vzhledem k bezprostřednímu ohrožení svrchovanosti římské říše měla nebo mohla tehdejší vládnoucí císařská moc postupovat jinak, než jak postupovala, aby zachovala sebe, celou římskou říši a její nejslavnější arci-dům, které již čekal úplný pád. Zda se příliš neprovinili ti, kteří tváří v tvář tak otevřené zkáze a zradě Jeho císařského Veličenstva odmítli obvinit z vraždy čestné plukovníky a kavalíry, kteří pro spravedlivé potlačení těchto vzpour vztáhli své rytířské ruce proti těmto rebelům, splnili své povinnosti a závazky. To vše je z rukopisu V. P. Sergÿ Friderich Francisc. Poznamenávám však, že v případě Minettiho[36] jsem našel řadu faktů a jejich srovnáním jsem našel mnoho chyb, a to vinou písma, které jsem často nedokázal dobře přečíst.

Pozn.: Co se týká v této zprávě citovaného Pancratia, zjistil jsem, že toto „p“ je přečteno z Minettiho, „ga“ na konci, na prvním místě „n“ je napsáno z jiného.

Nyní následují dvě Annotationes, neboli poznámky z Minettiho, a to:

Krátká poznámka o historii Valdštejna a běhu jeho života.

1) O Valdštejnově historii se říkalo různé pro a proti, jak jsme se mohli dostatečně dozvědět z výše zmíněného vztahu s císařem. K tomuto bodu je třeba ještě poznamenat, že buď Valdštejnovi příznivci, nebo jeho dědicové vydali po jeho smrti knihu s názvem „Obrana Valdštejna“ (Vertheÿdigung des Wallensteins), vytištěnou v Norimberku, která se však nakonec kvůli úplnému vyprodání, jak se předpokládalo, zcela ztratila. Chtělo se také říci, že bývalý pražský arcibiskup Weiland o tuto knihu o Valdštejnovi velmi usiloval, ale přestože za ni chtěl zaplatit velkou sumu peněz, stále se mu ji nedařilo získat. Na tuto knihu byla učiněna císařská relace, nebo lépe řečeno vyvrácení. Z toho se Minetti,[37] jak píše, dozvěděl o Leopoldovi I. toto: když kolem roku 1673 táhl Prahou do Chebu, aby zkontroloval 36 000 mužů, kteří táhli do říše proti Francouzům, ukázal mu v Praze jeden ministr Valdštejnův dům a nazval ho domem rebela, na což mu prý Leopold odpověděl a zeptal se ho: „Dokážeš, že Valdštejn byl rebel?“

2) Co se týče jeho způsobu života, musel být velmi tvrdý, divoký a krutý, což je patrné z různých věcí, které se o něm vyprávějí; především se o něm říká, že bez jakéhokoliv důvodu. Říká se, že lidi nechal přemýšlet a že ještě v dobách starého Minettiho stál uprostřed chebského náměstí uříznutý kůl jako pozůstatek Valdštejnovy šibenice. Jiní říkají, že mu byli vrabci na střeše a vlaštovky pod střechou ve svých hnízdech dokonce tak protivní, že ty první z nich nechal odehnat dlouhými klacky, ale hnízda těch druhých zničit. Když někteří z jeho jezdců chodili hlasitě po ulicích s vycházkovými holemi nebo s klapajícími ostruhami, dal je zbít anebo řekl: „Pryč s těmi bestiemi, zabijte je nebo je pověste.“ Kuchař měl pro něj jednou pod ztrátou hlavy připravit extra pokrm, který nikdy předtím neměl. Byl vyděšený a nevěděl hned, co má dělat, ale nakonec ho napadla zvláštní myšlenka: vzal čerstvou kravskou paštiku, připravil ji, jak nejlépe uměl, položil tento nový pokrm na stůl a pán ho s největší chutí snědl. Po jídle se Valdštejn zeptal kuchaře, co to bylo za jídlo. Kuchař se přiznal pravdu, za což měl být oběšen, ale kuchař na to řekl, že by se raději nechal pověsit, než aby dál sloužil tak krutému tyranovi. Valdštejn nato ostře zakázal, aby kuchaře někdo věšel, ale řekl mu: „Ty bestie! Naschvál budeš žít dál, navzdory tvému přání, abys mi nikdy nemusel sloužit!“ Jednoho dne se generál podíval z okna, ale vyklonil se tak, že si pořádně vyšpulil zadnici, a do místnosti vešlo páže, které to vidělo, ale nevědělo, že je to sám generál, tak mu dal pořádnou prudkou ránu přes zadnici, ale vmžiku z místnosti utekl, takže generál nezjistil, kdo to je, nad čímž matematický Valdštejn hloubal a přemýšlel. Po dlouhé době se páže prořeklo náznakem generálově zpovědníkovi, který pak nebohému pážeti tak dlouho lichotil a přesvědčoval ho, až se nakonec s ujištěním úplného pardonu přiznalo. Zpovědník, aby generála zbavil veškerého zármutku a rozmrzelosti, mu jednou řekl, že mu tu celou pomůže vyřešit, pokud před tím tomu, kdo to způsobil, slíbí plnou milost, což mu Valdštejn také slíbil. Zpovědník mu potom vylíčil celý průběh celé záležitosti. Valdštejn svůj slib na chvíli dodržel, ale mezitím hledal jiný důvod, jak se nebohému pážeti pomstít, který nakonec našel, a odsoudil ho k šibenici. Protože se již ocitl na šibenici, provaz mu byl už navlečen na krk a on už si nemyslel nic jiného, než že se jeho život nyní chýlí ke konci, dostal náhle milost, za kterou generálovi šťastně poděkoval, načež mu prý Valdštejn řekl: „Předtím jsi mi nahnal strach, tak jsem ti ho teď zase nahnal já.“ Vypráví se několik takových věcí, ale jestli jsou pravdivé, nebo ne, to ponechám stranou.

3) Minetti[38] také vypráví, že během Valdštejnova masakru se domácí služebnictvo dílem schovalo, část jich seskočila na dvůr[39] a zranili se a zčásti se dali na útěk jiným způsobem, přičemž někteří z nich nezapomněli něco ukrást, a přinesli mnoho stříbrného nádobí a dalších věcí do sousedních domečků Špalíčku (Mark-stock) a tam se ukryli (protože velké domy byly obsazeny vojáky a strážemi), což někteří odmítli, ale jiní je rádi mlčky přijali. Minetti[40] také poznamenává, že se doslechl, že po masakru Valdštejna a jeho důstojníků byli v noci na chebském náměstí vidět střílející muže, jak se navzájem obviňují a bojují. Jak již bylo řečeno výše, tento dům, v němž byl Valdštejn ubodán, později obýval pan purkmistr von Juncker, který jej prý koupil za 4000 zlatých a krásně jej zvelebil. Bydlel ve stejné místnosti, v níž byl Valdštejn ubodán. Říkalo se také, že v tomto domě obcházel duch, ale že ho jeden zbožný jezuita vyhnal. Zmíněný starosta měl v tomto domě jednoho ubytovaného jménem Joann Bevilaqua, kterého podezíral, že v tomto domě vyzdvihl ukrytý poklad, a Bevilaqua byl nucen se očistit přísahou a jeho žena následně zemřela těžkou smrtí. Valdštejn prý postavil v Čechách klášter nebo kostel a i jinak vykonal mnoho dobrého, co by stálo za připomenutí. Když byl zraněn a topil se, probudila se v něm prý opravdová lítost nad jeho hříchy a po 15 letech se objevil se zprávou o svém vykoupení. Mně stačí, že jsem takové věci uvedl, ale jestli jsou pravdivé, nebo ne, za to neručím.

Krátká poznámka o městském strážmistrovi Moserovi.

4) Wolfgang nebo Melchior Moser byl zde v Chebu městským strážmistrem (Stadt-Wachtmeister), který byl pověřen zamykáním a odemykáním městských bran. Měl patřit k luteránské straně a jak jsme již slyšeli výše, měl předat město Cheb Sasům (jichž byla asi hrstka) bez vědomí a vůle milostivého magistrátu a všech měšťanů, když otevřel Mostní bránu a nechal jako první spustit zvedací most. Poté, co byli Sasové z města zase vyhnáni, se mu dostalo poděkování za jeho zradu v podobě doživotního vězení v Černé věži na hradě, ale za Valdštejna byl náhodou (per accidens) propuštěn a stal se velitelem, dokonce obdržel post rytmistra nebo plukovníka strážmistra (Obrist-Wachtmeister) a jako takový zajal sasko-lauenburského vévodu Albrechta, který byl následně vydán do Vídně, kde se však očistil a byl vrácen na svobodu. Díky výše zmíněnému zajetí tohoto vévody si Moser vydobyl své staré pozice a získal výše uvedený titul. Nakonec dokonce opustil město a odešel do Hazlova (Haßlau) s rytířským titulem, který tento vysoce vážený rod dodnes drží, totiž poslední větev tohoto rodu (pokud by se neodhodlal ke sňatku) Mauritius, jehož otec se oženil s dcerou purkmistra Junkera. O výše jmenované Moserovi, neboli, jak říká Minetti, o tom starém, se vypráví ještě další různé věci, ale protože se zdá, že to není nic jiného než báchorky, nebudu se zdržovat tím, abych je zde uváděl.