1) V letech 1536, 38 a 39 panovala v létě taková vedra, že hořelo ve městech, vesnicích i v lesích a na Chebsku a opatství Waldsassen shořelo mnoho věcí. Obilí i víno se však hned v prvním roce velmi dobře urodilo a bylo tak lahodné a sladké k pití jako nikdy předtím. Zbývající dva roky však všechno strádalo, takže vznikla drahota a fůra žita[1] stála 5 zlatých 30 krejcarů,[2] oves 2 zl. 15 kr., slad a ječmen 4 zl. 45 kr., pšenice 6 zl. Ale víno a ořechy byly dobré a bohaté. Následující rok 1540 nebyl tak horký, ale byl suchý a ne o moc lepší, ale podzim byl tak příjemný, že se ještě kolem Vánoc páslo a selo.[3]

2) V roce 1537 prohrál Caspar von Neüberg vrchnostenský soud ohledně Seebergu, který připadl městu. Kromě toho byly v tomto roce na radnici umístěny velké hodiny.[4]

3) O markraběti Johannovi von Brandenburg Culmbach, který na sebe právem a neprávem (fas et nefas) převedl místa, který byla vlastnictvím města Chebu, bylo výše již mnohé uvedeno. Roku 1540, za markraběte Albrechta, s ním chtěli Chebští opět dohodnout vytyčení mezí (rainung), k čemuž byli jmenováni královští čeští komisaři, urozený pán Christoph von Steinbach zu Lückh, pán Wolffgang Pergler zu Tachau a Erhard Werner, purkmistr v Chebu. Na markraběcí straně byli komisaři urozený pán Moriz von Schirnding zu Brambach, hejtman ze Schönbergu a zemský písař z Culmbachu. Na straně zdejšího města byli vážení pánové purkmistr Johann a Clement Falgelberger, městský radní, sjednaný pomocník pan Philipp Resenecker, mluvčí (orator) byl tehdejší syndicus pan Veit Lohel a chebský notář či tajemník (Notarius Sive Scriba Egrensis) Pancratius Engelhard (pozn: Pancratius nebo jiný historik se zde musel dopustit chyby, protože na jiných místech se nazývá Pancratius Eberhard), jak sám sebe nazývá. Markraběcí komisaři chtěli s vytyčením mezí začít na Mühlbašském potoce[5] (kterému říkali Rain-bach, tj. Dešťový potok) směrem k lesu Kohlwald a dál a chtěli ze všech zarostlých polí, na kterých rostlo náletové dřevo a která patřila k Pomezí (Mühlbach), náležejícímu Chebu, udělat kohlwaldské, všechny výše uvedené vesnice, které patřily Koruně české a chebskému hradu, chtěli připojit ke svému panství a k markrabství, avšak Chebští se tomu bránili a proti tomuto vytyčení mezí opět protestovali a začali své vytyčení mezí od kaple svaté Hedviky. Snažili se jak mohli, se všemi svými právy, aby všechny nezastavěné a zastavěné pozemky, jakož i ty již zarostlé, které patřily k Pomezí (Mühlbach), náležely k Chebu. Znovu také znovu změnili ty před Kohlwaldem, které patřily Schirndingu, Wohnsiedelu, Tiersteinu, Schönwaldu, Selbu a také některým dalším vesnicím (které byly v jurisdikci chebského pana komtura). Po tomto slyšení byl ve Wohnsiedelu domluven den narovnání, ale nic nebylo domluveno ani dohodnuto. Poté se takovýto den vypořádání konal také v Chebu, ale vypořádalo se na něm stejně málo jako na prvním a vše zůstalo při starém.[6]

4) V témže roce 1540 byl nejen postaven nový špitál či lazaret (Seel-hauß), ale zdejší městská rada také odkoupila od ženského kláštera (Closter-Jungfrauen) desátek za 464 zlatých. Od téhož kláštera koupilo město také Skalku (Romersreith) u Hazlova a tamní les.

5) V témže roce byl v Křížovém dvorci (Creütz-Hoff) neboli Německém domě (Teütschen Haus) v Chebu komturem řádový mistr Nicolaus Sachs, který také o velkých svátcích četl mši svatou. Za tohoto komtura se zde v Chebu prosadilo prokleté luteránství, neboť někteří z pánů jeho řádu s tím tehdy začali, opustili řád a odešli do protestantských míst. Jeden z nich se jmenoval Adamus Ritter (Sergius[7] mu říkal Ficker), který odešel do Voigtlandu a později se stal farářem v Schönecku. Druhým byl Joannes Avenarius nebo Habermann, narozený v Chebu. Ten odešel do Freÿbergu, stal se tam kaplanem a později farářem v Sokolově (Falkenau), odtud odešel do Wittenbergu, kde se stal doktorem a profesorem hebrejštiny, a nakonec přišel do Zeitzu, kde v roce 1590 zemřel.

6) V roce 1541 došlo ráno v 8 hodin k velmi velkému zatmění Slunce, které trvalo 2 hodiny, rozšířilo se asi na 12 stupňů a zakrylo celé sluneční těleso.[8] Na podzim téhož roku následovala v Chebu taková vlna úmrtí, že v krátké době smetla 300 lidí.

7) Následujícího roku 1542, v sobotu po Fabianim, sem do Chebu přijel Ferdinand I., tehdy ještě římský král, který se vydal do Řezna na říšský sněm.[9] Aby ho zastihli, vyrazili dva purkmistři Johannes Schmidl a Erhard Wehrner, někteří členové rady a městské obce se 42 koňmi, na kterých jelo mnoho zeleně oděných měšťanů. Ti všichni přijali římského krále na otevřeném poli a předali mu klíče od města, které jim Ferdinand opět milostivě udělil zpět a zástupci města je přijali s největší úctou přijali. Od Lodní brány (Schifthor) až k farnímu kostelu stáli po obou stranách měšťané ve zbroji. Jeho Veličenstvo projíždělo pod nebesy, která nesli čtyři páni radní. Jeli k farnímu kostelu, kde je přijalo místní duchovenstvo, a hosté byli odvedeni do kostela, kde zaznělo Te Deum Laudamus (Tebe Bože chválíme), přičemž zazněla trojitá salva z děl a mušket. Během průvodu a během Te vyzváněly všechny zvony ve městě. Jeho Veličenstvo bylo vyvedeno z kostela do domu pana Thomase Wehrnera na náměstí,[10] druhého dne mu město Cheb předalo své dary, a to pozlacenou mísu obsahující 200 speciálních tolarů, dva sudy vína, dvě vědra nejlepší medoviny, dva sudy sladkého vína, dvě fůry ječmene, dva sudy piva, jedno srnče, dva srnce a kromě toho město Cheb hostilo zdarma Jeho královské Veličenstvo a celý jeho dvůr. Předtím, než odtud Ferdinand odjel, žádal od zdejšího města tureckou daň neboli dobrovolný dar pro nadcházející turecké války, ale protože Čechy, Rakousy, Slezsko, jiné země a města tomu rozuměly a souhlasily s tím, nesmělo to ani město Cheb odmítnout, takže z každého majetku musel mu být vyplacen jeden zlatý ze sta. Po obdržení této turecké daně se Ferdinand odtud vydal v pondělí v 11 hodin dopoledne na cestu. Zeleně odění chebští měšťané odjeli do Waldsassenu, ale tam se ve vší pokoře omluvili a vrátili se domů.

8) Roku 1544 na svátek svatého Jiří se časně ráno ve 4 hodiny strhla strašná bouře, která udeřila do prachárny v Řeznické či Masné ulici (Fleisch-gass),[11] zapálila 80 tun prachu, roztrhala věž na tisíc kusů a kusy zdí roztříštěné věže i s parkánovou zdí shodila do příkopu. Všechny střechy od věže až po Rámovou věž (Rahm-thurn) na Růžovém vršku (Rosenbühel) byly zasypané a spálené. Na zmíněné prachárně, na vrcholu městské hradby, bylo 12 sáhů šípů (Pangratius říká alte haus-pfäl), které byly všechny prachem zapáleny, vyneseny vysoko do vzduchu, rozptýleny a opět spadly na domy, které zapálili. Nedalo se ubránit dojmu, že prší oheň. Šest domů v Masné ulici (Fleisch-gasse) bylo zcela zničeno a šest lidí v nich uhořelo, téměř všechny dveře, okna a komíny v celém městě byly rozbity velkým třeskem. Naštěstí Bůh seslal silný déšť, který oheň uhasil, jinak by město postihl stejný osud jako v roce 1270.[12]

9) Právě v tomto roce 1544, ve středu před svátkem Panny Marie, přitáhly do Chebu kobylky v takové síle, že zatemnily slunce jako velký mrak. Kde se usadily, sežraly všechno i trávu. Co se potom na tom místě páslo, to onemocnělo.[13] V následujícím roce 1545 vypukla v Chebu morová epidemie, na kterou v krátké době zemřelo 400 lidí. Následujícího roku 1546, v pátek před svátkem Všech svatých, přitáhli do Chebu císařští husaři, utábořili se na poli u Milhostova (Müllesen), ale v sobotu opět vyrazili a táhli do Saska k Neükirchenu, toto místo vyplenili a vypálili, pak táhli k Adorffu, toto městečko dobyli, ale když chtěli pokračovat dál, vyrazilo naproti nim kurfiřtské vojsko jim vyšlo vstříc, zahnalo je zpět a také jim Adorff znovu vzalo, ale k jejich velké škodě. Husaři pak na císařův rozkaz znovu zaútočili, podruhé dobyli Adorff, vyplenili a vypálili a před Adorfem pobili 600 saských mužů. Příčinou této války bylo, že saský kurfiřt Johann Friederich a hesenský lanckrabě Philipp se jako vůdci protestujících stavů Šmalkaldského spolku rozhodli prosadit v Římské říši luteránskou víru.[14]

V tomto roce 1546 byl plegérem (purkrabím) Wolf von Wirschberg.