1) Předtím, než se budu zabývat pozoruhodnostmi tohoto století (Pozn.: tento příběh patří k roku 1450, viz jeho konec musí být změněn, resp. vynechán) musím tu uvést příběh, o kterém jsem nenašel žádný prokázaný rok, ve kterém se to stal, ale lze předpokládat, zejména s ohledem ke zdejšímu městskému farnímu kostelu, že se tak muselo stát někdy kolem této doby.[1] Píšu ho tak, jak jsem ho našel v Minettiho Chronica compendiata ex Pancratio.[2] Johann Christoph Sartorius,[3] městský konšel v Chebu, ve svých spisech vypráví, že ze Smrčin (Fichtelberg) často přicházel jistý Ital z Fichtelbergu, podle vzhledu vymetač komínů, který se zabýval dobýváním různých kamenů. Vždy se ubytoval a přenocoval u jistého sedláka a poctivě platil za vše, co mu bylo poskytnuto. Po nějaké době, kdy tuto kamenické řemeslo vykonával, se nakonec od fichtelberského sedláka uvolnil, poděkoval mu za všechnu laskavost, které se mu dostalo, a nabídl se, že pokud se naskytne příležitost, udělá něco dobrého pro sedláka nebo jeho rodinu. Sedlák měl malého synka, který chodil do školy a naučil se číst v knize evangelií. Tu knihu Ital vzal, napsal do ní své jméno v jakémsi jazyce a pak odjel. Jakmile sedlákův syn vyrostl, zatoužil se vyučit řemeslu, s čímž jeho otec souhlasil, zavedl ho do Chebu a nechal ho tam vyučit se řemeslu pekaře. Jakmile uplynula učňovská léta, vydal se tento mladý pekařský tovaryš s ostatními chlapci do světa, aby naplnili svá vandrovní léta. Přišel do Itálie a štěstí ho zavedlo do Benátek, kde však kvůli své ztrátě a neznalosti italštiny nedostal žádnou práci, ale svůj denní chléb musel hledat chleba u dveří, jako ostatní řemeslníci. Při všem svém štěstí si vzal s sebou do světa knihu evangelií. Z knihy před dveřmi domů četl evangelium, až nakonec přišel před dům jednoho velkého pána a četl své evangelium v německém jazyce. Když to pán uslyšel, zavolal si ho k sobě, vzal knihu evangelia, listoval v ní a nakonec v ní našel svá vlastní slova napsaná jeho vlastní rukou. Pln údivu nad tímto osudem začal žebráka zkoumat, aby zjistil, kdo je, odkud přišel a jak se sem dostal. Když zjistil, že tento žebrák je skutečně synem fichtelberského sedláka, u kterého tak často pobýval, nechal si ho nějakou dobu u sebe, dokud mu nenašel místo u benátskému pekaře. Tento mladík si svým dobrým chováním získával u zmíněného pána stále větší oblibu, takže nejenže s ním musel jíst téměř všechny neděle a svátky, ale také jím byl bohatě zásoben všemi potřebami. Poté, co tento mladý pekař pobýval několik let v Benátkách a již se dobře naučil zdejší řeč, zmíněný pán velmi nebezpečně onemocněl, a proto si nechal tohoto mladého německého pekaře zavolat ke svému lůžku nemocného, podrobně mu vyprávěl, kdo je a jak dříve často a dlouho pobýval u jeho otce, a to dlouhou dobu, jakým způsobem dosáhl tak velkého bohatství a jak ho nyní hodlá učinit univerzálním vlastníkem svého majetku, ale s touto podmínkou, že se po jeho smrti ožení s mladou vdovou, kterou po sobě zanechá. Mladík se tomu podivil a nevěděl, co má odpovědět, avšak nakonec, když se opět vzpamatoval, poděkoval za tak velkou laskavost a netrvalo mu dlouho, než se nad tím zamyslel a hned dal své „ano“. Pak byla zavolána paní domu a její nemocný manžel jí vše vypověděl. Protože nyní viděla, že jsou špatné naděje na uzdravení jejího manžela, dala mu také svůj souhlas, načež nemocný učinil závěť, dal vše do pořádku a krátce nato skončil jeho život. Po jeho smrti bylo uzavřeno druhé manželství, v němž oba také strávili několik let ve vší spokojenosti. Během těchto let mladý manžel zanechal pekařského řemesla a pod vedením své manželky se věnoval stejné vědě, díky níž jeho předchůdce a velký dobrodinec takovým způsobem zbohatl. Nakonec dostal chuť podívat se do Německa a do své vlasti, a tak svůj záměr sdělil své ženě, která s tím souhlasila, protože ho milovala. Proto prodali své majetky, nábytek a domácí potřeby a s velkým bohatstvím a znalostí, jak získávat stříbro a zlato z jiných kovů, se vydali do Německa, až nakonec dorazili do Chebu, kde se také usadili ve svém domě. Začali zde obchodovat se starým cínovým a mosazným nádobím a jejich hospodářství rostlo. Své umění provozovali na hradě v malé místnosti (jak jsme již poznamenali výše kap. 2, § 3, pag 21, č. 17)[4] v takové míře, že muž nejen postavil a sponzoroval onen kostelík na hradě, ale také rozšířil městský farní kostel sv. Mikuláše a přistavěl tu část, kde stojí 4 čtvercové sloupy.[5] K témuž farnímu kostelu také přistavěl obě věže, když to dovolily základy. Když se kostel rozšiřoval, je zde třeba poznamenat, že zedníci nechtěli kvůli velkému nebezpečí chodit nahoru, ze strachu ze zranění, a tak sám chodil nahoru a čas od času tajně tu a tam na stavbu rozsypal zlato. Někteří zedníci, podpoření jeho příkladem, také vylezli nahoru a když našli zlato a dali o tom vědět ostatním, ti je následovali, přiložili ruce k dílu, a tak bylo nebezpečí překonáno a stavba šťastně dokončena: pecunniae obedunt omnia (peníze jsou odpovědí na všechno). Pan Wohn učinil ještě několik dalších, a to značně laskavých darů, totiž, jak píše výše Minetti, sponzoroval Bruder-hauß (bratrský dům)[6] v Chebu a chorobinec ve Svatém Kříži[7] a k tomu druhému chtěl koupit přilehlý les, což mu chebští nedovolili, ale nemohu najít, z jakého důvodu. To však pana Wohna natolik rozladilo, že opustil Cheb, odešel do Wohnsiedelu (toto místo měl pojmenovat jako Wohnsiedel), bohatě tam obdaroval donací bratrský dům či špitál a postavil kostel ke cti Panny Cathariny. V chebském farním kostele má být jeho portrét, konkrétně v té části kostela, která byla panem Wohnem rozšířená, jeho u paty sloupu u sv. Kříže vpravo od vchodu, ale u východu po levé ruce vedle křtitelnice; na obrazu klečí před krucifixem a modlí se, ruce pod malým kloboukem, oblečený v černém a bílém jako dominikán, s přeloženým vrchním pláštěm s průstřihem, který je na rozjímajícím muži patrný.[8] Tolik o panu Wohnovi, ale pokusím se o něm získat ještě lepší zprávy s pomocí jednoho moudrého přítele z Wunbsiedelu. Pozn.: Když už jsem tento oddíl dokončil, našel jsem u M. S. P. Sergÿ Franciscani,[9] že pan Wohn (jmenuje ho Wann) sepsal ve Wohnsiedelu v roce 1458 závěť, ale k roku 1467 čtu na pag. 16 následující: V roce 1467 sponzoroval Sigismundus Wann, chebský měšťan, před 12 muži špitál ve Wonsiedelu. Měl velmi bohatou ženu, z Benátek dobře obeznámenou s alchymií. Věnoval se hodně bohoslužbám a řídil všechny své služebníky. Dodatek na pag. 184: zde je však třeba poznamenat, že zmíněnému chebskému špitálu, jehož patrony učinil chebské pány, věnoval velkou sumu peněz, z nichž ročně odváděli do špitálu 410 zlatých na obživu 12 počestných mužů a 3 kněží. Viz Cahrarus Benschius redivious fol. mihi 92 ajt. cit. P. Sergius) Aby je k tomu pan Wohn přiměl.

Pozn.: Mandát krále Václava před městem Chebem z roku 1394 […] 156 IN: 2, ve kterém se řeší pozemky nebo léna poskytnutá městem Cheb.

My, Václav, z Boží milosti král římský, po všechny časy rozmnožitel říše král český, tímto listem veřejně vyznáváme a prohlašujeme všem, kdo jej čtou […] nebo slyší. Jestliže někteří z našich úředníků […] statky a léna, která z naší vůle náleží našemu soudu a Chebsku, poskytli v léno a od tohoto soudu odcizili, tak jsme  s naším vědomím a z naší vůle tato léna zrušili a opět obnovili […] na základě toto listu a rozhodli jsme a nařizujeme, že tato léna opět náleží našemu soudu a zůstanou tak, jak mu dříve náležela. K dosvědčení listu zapečetěno našimi […] pečetěmi. Dáno v Praze, po narození Krista roku třináct set let 94, na svatého Matouše, 32. rok naší vlády v Čechách a 19. rok […]

Pozn.: originál najdete v […] Sub Rubrica Privil. Fasc. 18 N.

Další mandát stejného obsahu z roku 1395.

My, Václav, z Boží milosti král římský, po všechny časy rozmnožitel říše a král český, vyznáváme a tímto listem veřejně oznamujeme všem, kdo jej uvidí nebo uslyší, že my, pro dobrou vůli purkmistra, rady a obce tohoto města Chebu, našich milých věrných od dávných dob, a zvláště proto, aby při nás nadále dlouho setrvali, tyto měšťany a obyvatele a jejich majetky bereme pod naši zvláštní ochranu a poskytujeme ji tímto listem a [… ] milostivě zachováváme jejich svobody a milostmi, práva a dobré zvyklosti, které přijali od našich předchůdců, římských císařů, králů a také českých králů a jiných knížat a necháváme je ve stejném stavu. Tímto také zároveň nařizujeme, aby to, co bylo ze země a města Chebu odňato a odcizeno, co k němu od nepaměti patřilo, aby to všechno této zemi a tomuto městu bylo navráceno. Rozhodujeme, že také všechny a všeliké listy, které se týkají toho, jak a za jakých podmínek se smlouvy uzavírají, jsou a zůstávají neplatné a proti těmto smlouvám nemají žádnou platnost ani moc v jakémkoliv směru. K dosvědčení listu, zapečetěného pečetí Našeho Královského Majestátu. Dáno v Betlémě, po Kristově narození roku 1395, v pátek po sv. Máří Magdaléně, 33. roku našeho [… ] a 20. roku [… ].