1) Již výše bylo zmíněno, že katolické duchovenstvo muselo v důsledku luteránství, které v Chebu propuklo, velmi trpět. Františkáni museli dokonce opustit svůj klášter kvůli nedostatku potřebných životních prostředků. Brzy je následovala PP. Dominikáni, protože i oni byli luterány připraveni o své nadační příjmy, byli nuceni odtud odejít pro nedostatek nutné obživy. Aby mohli udržet právo na držení konventu (jura possessionis conventus), zůstal zde jediný otec převor Vithenius, a protože byl zároveň velkým dobrodincem katolické víry a protože velmi srdečně stavěl proti luteránským duchovním, zejména kvůli vyloučení katolíků z farního kostela, a dokonce proti celému falešnému luteránskému učení, byl vystaven velkým urážkám a posměchu ze strany luteránů, i přes mnoho dní bídného vězení (squalorem carceris)[1] pod nejhanebnějším pronásledováním, až ho nakonec Davis, biskup z Řezna, vzal spolu s Jeho císařským Veličenstvem Maximiliánem pod svou ochranu, jak je více zřejmé z následujícího císařského reskriptu.

Maximilian.

Milostivě vám oznamujeme, že náš ctihodný kníže a milý zbožný David, biskup řezenský, spolu s převorem řádu kazatelů z Chebu, si nám co nejdůrazněji stěžovali, že zmíněný řád byl dále neoprávněně rušen, že katolíci byli vyhnáni z farních kostelů a že v nich byly zavedeny a konány jiné nové obřady, pročež jsme byli snažně požádáni o naše další milostivé pochopení. Nemůžeme pak milostivě vzpomenou jinak, než že v různých dobách příslušníci augsburského vyznání naléhají a žádají, aby bylo možné poslouchat kázání pouze u jednoho oltáře a přijímat milost svátosti. Nevíme, že byste nyní zneužili této milosti a daru a že byste se opovážili zavázat celou církev k vyhnání katolíků jakýmkoli způsobem, ani že byste to trpěli. Je však naším milostivým příkazem, abyste nezasahovali do našeho příkazu, který vám byl vydán, ani do místně příslušného zmíněného řezenského v jeho judikatuře, ani abyste to nedovolil svým kazatelům, nýbrž abyste se spokojili s tím, co vám bylo z Naší milosti uděleno dříve, a pak chceme, aby zmíněný převor a řádový konvent byly tímto vzaty pod Naši ochranu a ochranu, s dalšími příkazy. Aby katoličtí klerici a klášterní učitelé, kteří jsou stále v klášterech tamtéž v Chebu, mohli svobodně a nerušeně působit a chodit po ulicích a všude podle své potřeby a služby Bohu, a církví, abyste se vyhnuli našemu vážnému trestu vůči těm, kdo jim budou opět bránit. Neméně také zmíněným církevním hodnostářům, kterým byla způsobena nějaká škoda, a žádají vás, abyste jim nedovolili znovu se provinit proti spravedlnosti. Milostivě jsme vás neomezovali a vy jste naplňujte Naši milostivou vůli a názor. Dáno 5. července 1572. Jaký účinek měl tento císařský mandát, jsem v žádném dokumentu nenašel zaznamenáno, R. R. P. Dominic. Bratři dominikáni to budou vědět nejlépe.

2) Ze všech starých městských kronik a rukopisů je známo, že zde v dřívějších dobách žilo mnoho Židů, kteří zde měli vlastní synagogu a školu (což je dnes tzv. Frauen-kirchl – kostelík Navštívení Panny Marie – a Bruderhaus – bratrský dům) a také vlastní hřbitov mimo město na městských valech u Horní brány. Ale poté, co byli Židé zčásti pobiti a dokonce vyhnáni z města, připadl tento židovský hřbitov městu. Ženský klášter za to dostával ročně daň 20 chebských grošů, které však na konci roku odevzdávaly městu, protože město jim zdarma poskytovalo vodu z vodovodu. V roce 1572 kolem hřbitova nechala ctihodná městská rada ze závažných důvodů postavit zeď a vytvořila z něj křesťanský hřbitov. Pancratius píše, že luteráni, protože jich bylo ve městě tolik, že neměli kde pohřbívat (protože v kostele byly pohřby pro tyto lidi víceméně choulostivé, stejně tak na prostranství kolem kostela, nemohli tam, kde byli pohřbíváni pouze katolíci, stejně jako v klášterech), zvolili si za místo svého odpočinku tento židovský palouk, resp. hřbitov (kde se nyní nachází tzv. pohřební kaple).

3) Když se nyní znovu vrátím k tzv. Kamennému domu (Stein-hauß) v Chebu, nalézám následující změnu, ke které u něj přibližně v této době došlo. Poté, co falckrabě Reichard zcela převzal klášter Waldsassen, nechal jej sekularizovat a reformovat v záležitosti víry (in rebus fidei), jak jsme již slyšeli výše, zahájil i zde v Chebu změnu Kamenného domu, nechal v roce 1574 provést nejrůznější stavební úpravy a chtěl tento církevní řádový dům použít ke světskému účelu. Tento plán ukázal zdejší magistrát nejvyšším úřadům a zároveň požádal, aby dům zůstal tak, jak byl založen a zasvěcen v dávných dobách, a aby na něm nebyla provedena žádná změna ani vzhledem k městu, ani vůči právům nejvyšší Koruny. Císař Maxmilián II. na to ve své odpovědi ze dne 18. května roku 1574 vydal odpověď, že pokud se město dozví, že pan administrátor kláštera chce ve stavbě pokračovat, město ji nemá v žádném případě podporovat, ale spíše jí bránit a rušit. A Jeho Majestát se neubránil tomu, aby nenapsal dne 28 května uvedeného roku falckrabímu Fridericovi a vévodovi bavorskému, že by měl plánovanou stavbu Kamenného domu pozastavit, dokud Jeho císařské Veličenstvo nedorazí do zemí Koruny českou, a hlavní hraniční komisařství zabrání případným chybám, k nimž by mohlo dojít. Falckrabě Friedrich to však nenechal jen tak, ale prezentoval Jeho císařskému Veličenstvu zchátralý stav a s ním i nejvyšší nebezpečí, a jak z tohoto důvodu nemohli dopustit, aby se ve stavbě nepokračovalo, protože zde byla velká zásoba dřeva, kamene a dalšího materiálu. Tato námitka přiměla Jeho císařské Veličenstvo, aby se o ní poradilo se zdejším městem, které všechny tyto námitky rovněž odmítlo a zopakovalo svou výše uvedenou petici. Nečekaně však v roce 1575 falckrabě Reichard jako administrátor sekularizovaného kláštera ve Waldsassenu sejmul zvony z věže a přivezl je do Waldsassenu, poté nechal zedníky a tesaře rozebrat vnitřní budovy, a z kaple nechal udělat podle nových Božích slov sklad (schlosser-laden), pak zvenčí arkýř (na které lze na kameni uprostřed stále číst letopočet 1575). A zdejší luteránství propadlý magistrát (který mohl této škodlivé úpravě Kamenného domu zabránit, kdyby to chtěl brát vážně), to nechal na pokoji jen s protestem podaným per deputatos a zrušením těch zedníků a tesařů, kteří byli najati z řad občanstva. Od té doby tento stavební spor došel až po prozatímního nařízení z roku 1591, v němž bylo na žádost obce města o stavbě Kamenného domu rozhodnuto a usneseno, že se má dohlédnout na to, aby se nic nového a škodlivého nedělo a aby se při vylepšení budovy neužívalo městské donace. Schlecht[2] ex Archiv. Civit.

4) V roce 1574 na Velikonoce zavraždil Caspar von Würschberg ve Dvorku (Höfflas) svého bratrance Johanna Abrahama von Würschberg na Starém Rybníku (Altenteich) a probodl ho ve Dvorku (Höfflas) kopím. Kvůli svému činu pak přišel do Chebu, ale když zjistil, že se tu o jeho vraždě už ví, chtěl vyjít branou ven, a když se mu to nepodařilo, vydal se na chebský hrad k Hannsu Sebastianovi von Zettwitz, který tu byl v té době purkrabím. Protože ten nechtěl pachatele vydat, město a několik set měšťanů drželo hrad v obležení, dokud purkrabí pachatele nevydal, načež byl zatčen, a byla uzavřena smlouva v této věci. Sergius.[3] Poznámka: sled vyvození je odložen (Seqentia diffentur postponi).

5) V roce 1575 na Hromnice (Mariae Lichtmeß)[4] se druhý zdejší luteránský superintendent Johannes Hagius odtud opět odstěhoval do Redtwitz, stal se tam farářem, kázal v neděli Quinquagesimae[5] a nakonec v Redtwitz v neděli Sexagesimae[6] v roce 1596 zemřel.

6) Poté, co zemřel místní komtur Heinrich Thangel, spravoval Německý dům po tři roky písař Georg Bodensteiner, místní měšťan. V této době také zemřel Willhelm von Holdungshäusser ve Zwätzenu a místo něho se zemským komturem durynské bailivy stal hrabě Burkhard von Barbi (který byl tehdy místodržícím mladých pánů von Weimar), který později ustanovil komturem Německého domu v Chebu 30. prosince 1574 Georgia Hanffmuße z Drážďan, šlechtice a člena řádu. Ale prostřednictvím tohoto komtura se Německému domu více pomáhalo k úpadku, než aby se pozdvihl. Měl své dva bratry Nicolaa a Joanna, kteří chovali mnoho koní, pořádali velké bankety, často chodili na lov a téměř vždy se hašteřili s městskou radou. Zemský komtur hrabě von Barbi odtud stáhl chebského komtura do Zwätzenu, kde také zemřel, ale dluhy, které tu nadělal, nebyly všechny zaplaceny. Přibližně v této době nechal hrabě Barbi také vylomit malou schránku se starými listy a rejstříky a odvézt je do Zwätzenu.

Pozn.: Tady by mělo pokračovat předchozí číslo 5, které je v pořadí šesté.

Po odchodu Hagia sem byl Německým domem povolán Laurentius Codomannus, špitální kazatel v Hofu, nechal se vyslechnout na kazatelně v neděli Invocavit,[7] a protože se městské radě a obci zalíbil, stal se zde pastorem a superintendentem, přišel sem 8. března 1575 s manželkou a dětmi, obdržel salarium,[8] stejně jako předchozí. Protože však byl Bohem bohatě požehnán na dětech, nevystačil se šesti fůrami obilí, a proto požádal o přídavek a byly mu dány ještě dvě další fůry. Když však v roce 1578 vznikl spor mezi ním a arcibiskupem Clemensem Raschiem ohledně osoby Krista a jeho lidské přítomnosti (persona Christi, et Ejus Homminis praesentia) a tento spor příliš často vyvolával na kazatelně problémy pro přílišnou výstřednost, bylo mu to nadále zakázáno. Nakonec se obával, že by mohl být dokonce vyzván, aby napsal rezignaci, a proto se v tichosti obrátil na falckraběte a kurfiřta vévodu Ludvíka o jinou službu, který mu podal útěchu. Nakonec si vzal volno a roku 1580, na den svatého Michala, se odtud vydal do Falce do Germersheimu u Speÿeru, ale odtud zase až do Bayreüthu, kde také zemřel.

7) V roce 1580, kolem Hromnic,[9] vyslanec řádu německých rytířů Christoph von Dachoroth a členové řádu Caspar von Hatzfeld ze Zwätzenu a Johann Würde ustanovili správcem Německého domu v Chebu Georga Bodensteinera, starého písaře v Německém domě, měšťana a zručného chebského krejčího. Během této služby na tom však byl velmi špatně, pak se zmýlil v účtech, čímž přišel o dům a majetek, a byl tři roky vězněn, ale když však vyhrál v procesu s řádem, byl opět propuštěn a následně se ujal advokacie mimo město.

8) Téhož roku, 5. listopadu, poslal zemský komtur durynské bailivy ve Zwätzenu hrabě von Barbi namísto Codomanna do Chebu magistra Johanna Salmutha, tehdejšího jáhna u svatého Mikuláše v Lipsku, a představil ho jako zdejšího pastora. Když kázal 23. neděli po Trojici a následující úterý a čtvrtek, byl všem příjemný a následně byl na místo pastora přijat. Přijal faru, ale s těmito podmínkami, pokud mu hrabě Barbi dá v penězích 100 zlatých a k tomu chtěl ještě vydržovat kaplana, aby byl osvobozen od služeb zpovědníka, od ministrantských služeb u oltáře a od křesťanského vyučování. Když se však vrátil do Lipska, nebylo mu už dovoleno odejít, protože neměl k odchodu jiný důvod než ten, že nechtěl podepsat Formulae Concordiae, a tak na Hromnice odstoupil ze služeb města. A od této doby až do roku 1581 po sv. Trojici (post Festum Trinitatis) zde nebyl žádný pastor ani superintendent. Clemens Rasch byl také propuštěn, protože byl podezřelý z kalvinismu, ale kostel obstarávali kaplani Abraham Brusch, Christoph Fierer, Nicolaus Steinel a Johann Turca. Protože si to však vyžadovala nutnost, museli přijít na pomoc další pastoři z Chebska. Zde je však třeba podle M. S. V. P. Egr. poznamenat, že kaplani a conjáhni se obecně starali také o dceřiné (filiální) kostely v Nebanicích a Třebeni (Drebendorff) a další venkovské farnosti, jak jsme již slyšeli výše a uslyšíme dále, až bude řeč o farnostech na venkově.

9) V témže roce 1580 zde bylo uvězněno několik zlodějů a vrahů z Wildsteinu, kteří se také přiznali a svědčili v případu Adama von Würschberg ve Starém Rybníku (Altenteich). Někteří z nich zde byli souzeni, ostatní museli být posláni do Prahy. Z nich byl Adam von Würschberg sťat, ostatní však byli ponecháni na svobodě.