1) Jak moc se na počátku a v mezidobí projevilo ve věcech víry duchovenstvo řádu německých rytířů a takzvaní mariánští bratři, tak se hned v časech odpadlíka Luthera jejich horlivost věru opět snížila. Nejenže podle příkladu jejich tehdejší hlavy řádu opustili římskokatolickou víru a přijali víru luteránskou, ale strhli sebou bohužel také toto město. Jak se to stalo, to se dozvíme v následující kapitole, v tomto oddíle popíšeme jejich přeběhnutí a další okolnosti jejich mrzutého života.

2) Řádoví kněží i laici vedli v té době tak epikurejský a hanebný život, že to jejich farníky přinejlepším rozčilovalo a učení kazatelů se stalo podezřelým. Především tu byl řádový řeholník Joannes Starck Egranus, který se nestyděl otevřeně bojovat a potýkat se s měšťany a sedláky. Jiný kněz z řad laiků, Joannes Kandter, byl tak závislý na opilství, že jednou, když četl mši svatou zcela opilý usnul, a když ho ministrant vytrhl ze spánku, hlasitě u oltáře vykřikl: „Ten ničema král bodá!“ Wildenauer, který místo Božích slov pronášel z kazatelny takové vtipy, že se všichni měli čemu smát. Bernardus Tanner Misnensis (z Míšně) často přicházel do kostela přejedený, a protože nadělal mnoho dluhů jistému měšťanovi jménem Georg Böhm, tajně odešel a místo úhrady dluhu zanechal zmíněnému své děti, které musel dotyčný měšťan vychovávat. Viz P. Sergius[1] (V.M.S. Parochiae Egrana[2] říká: tajně odešel a zanechal své knihy, které byly předány Georgu Böheimovi, což se také zdá být věrohodnější). Stejný byl i jeho nástupce Georg Richter, který vždy navštěvoval podezřelé domy (Winckel-haüßer) a také musel utéct. Jako jediný kazatel zůstal ve dvorci německých rytířů (Creutz-hof) jen Šimon Rissen (M.S.V. Parochiae Egranae ho nazývá jako Reiß), po jehož smrti byli povoláni františkáni z horního kláštera, aby kázali ve farním kostele. Tento františkánský kazatel se jmenoval Erhardus Faber, který také ve svém úřadu kazatele a ve své víře zemřel. Po něm přišel … Následoval Valentinus Rost, vzdorovitý kazatel, po něm přišel Wildenauer atd., posledním papežským kazatelem byl Andreas Döpner, který měl ženu a přišel v době reformace do Čech. Poznámka: Toto číslo odstavce je třeba opravit a nastavit tak, jak jsou poznámky označeny křížkem, protože tak jak bylo u P. Sergia, jak mám v cit. V.M.S. Paroch. Egran,[3] nebylo správně zaznamenáno.

3) Již jsem se zde zmínil o některých kazatelích a krátce jsem si povšiml jejich krásného způsobu života. Nyní se zmíním také o některých, kteří opustili pravou katolickou víru a přijali luteránské evangelium. Dva z těchto odpadlíků již byli zmíněni výše, a to Adam Ritter a Joann Avenarium nebo Habermann, po nich následoval Andreas Lang Egranus, jenž roku 1553 opustil řád německých rytířů, přišel do Cadau (snad Codau) a stal se tam evangelickým kazatelem. Odtud přišel do Kemnitz a stal se kazatelem ve Spitallu, ale protože byl podezřelý z flákačství, musel odtud utéct a odešel do Klangenfurthu ve Štýrsku. Sebastianus Schlegel Egranus řád brzy opustil, utekl rovněž do Štýrska, stal se evangelickým kazatelem v Kremži, ale byl odtud opět vyhnán, vrátil se z Avenaria do Sokolova (Falkenau), ale nedokázal se shodnout s hraběnkou a nakonec se stal farářem ve Wildensteinu, kde roku 1568 zemřel. Andreas Trager von Marckhaußen vstoupil do řádu v roce 1552, ale když četl evangelické knihy, snažil se řád opustit. Když to bylo zjištěno, byl na 16 dní spoután v cele, ale poté, co byl opět propuštěn a stále neměl v úmyslu zůstat, utekl v roce 1553 (cit. V. M. S. P. E. uvádí rok 1555), přišel do Jeny, tam rok studoval, pak se stal kaplanem v Plavně, poté farářem v Dalditz, nakonec se z lásky ke svým rodičům přestěhoval opět do Libé (Liebenstein) a odtud do Pomezí (Mühlbach). Christophorus Schmiedt Egranus, s chromou rukou, byl nejprve umístěn v Pomezí (Mühlbach), ale později v Kopanině (Frauenreith), také přijal evangelium. Jakobus Sattler Plavensis, člen řádu a zemský kaplan, šedesátiletý, sečtělý člověk, ale nemohl své vzdělání ani použít, když v Chebu začala luteránská deformace, také se k ní přiznal, a přestože pro své stáří už nemohl nic vykonávat, jen v případě naléhavé potřeby podat kalich, byl přesto přijat do řádového domu a nakonec roku 1573 zemřel.

4) V této době se luteránskými městy staly Schönberg, Schirnding a Königsberg, a protože obyvatelé Chebu již byli částečně nakaženi touto herezí, ale ještě ji nesměli svobodně praktikovat, vydávali se houfně do těchto měst, aby v obtížných podmínkách přijali luteránskou svátost. Došlo to už tak daleko, že když někdo onemocněl nebo měl pokřtít dítě, luteránští služebníci slova byli potichu přivedeni z venkova do města, tak málo si vážili svých nadřízených kněží.

5) Po smrti zdejšího komtura ve dvorci řádu německých rytířů (Creütz-hoff) Nicolause Sachse v roce 1556 (kdy Waldsassen také propadl luteránství) už ve dvorci řádu německých rytířů nebyl žádný komtur, dalšího komtura sem neposlal ani mistr řádu (teütschmeister) z Mergentheimbu, ani zemský komtur ze Zwezenu, a to z toho důvodu, že se o dvorec řádu německých rytířů už moc nestarali, protože toto místo už nepřinášelo moc užitku, jelikož na něm bylo nejen mnoho dluhů, ale byly už převedeny i některé desátky. Za tohoto stavu musela ctihodná městská rada převzít vedení dvorce řádu německých rytířů neboli Německého domu (Teütschen Hauß). Poté k tomu ustanovila dva správce, a to pana Michaela Baÿera z městské rady a Nicolause Weÿraucha, který zde byl písařem posledního zemřelého komtura. Oba spravovali zmíněný dvorec řádu německých rytířů (Creütz-Hof) téměř dva roky, ale svou správou zcela zchudli, přestože písař od mládí o domě všechno věděl. Nakonec si pán komtur ze Zweizenu opět vzpomněl na dvorec řádu německých rytířů v Chebu a jmenoval rychtářem vedle Niclase Weÿraucha také jednoho osvědčeného válečníka Veita Maurera, který byl velmi starý. Tehdy se začalo stávat, že světští lidé byli jmenováni gubernátory nad duchovenstvem. Když se však hospodářství dvorce řádu německých rytířů nedařilo takovými lidmi řádně obsadit, napsala ctihodná městská rada zemskému komturovi list s poučením, že pokud chce uplatnit své právo užívat výnosy dvorce řádu německých rytířů v Chebu, měl by ho doplnit vhodnými členy z řádu, jinak se ctihodná rada rozhodla oznámit věc jeho papežské svatosti. Po této hrozbě zemský komtur a celý durynský bailiv (Palley) souhlasili s tím, že dům budou napříště spravovat úředníci (ambtleüthe). Protože však zemský komtur nebyl schopen připravit ani jednoho člena řádu, napsal ctihodné městské radě, že jim pošle dva nebo jednoho luteránského magistra či kazatele, jestli však chtějí znovu žít katolickým životem a nebudou se znovu přít se svými mistry. Co potom následovalo, to jsem až do roku 1561 nenašel.