1) V roce 1509, v předvečer svátku Božího těla, vtrhli Chebští na hrad Libá (Liebenstein) pánů von Zettwitz a zmocnili se ho, ale hrad nebyl ani vypálen, ani vyhlazen. Příčinou tohoto dobytí, píše Pancratius, prý bylo to, že Georg von Zettwitz a jeho stoupenci působili mnoho zlého nejen Chebským, ale i cizím, kupcům a dalším cestujícím. Obrali je, vyplenili a uložili jim neúnosná cla tím, že se z jednoho plně zapřaženého vozu násilím vypřahaly čtyři koně, z jedné káry ale jeden kůň. Obyvatelé Chebu chtěli takovému zlému jednání učinit přítrž, a tak si dali dobrý pozor, a jakmile se dozvěděli, že se na hradě shromáždila celá posádka čítající 70 mužů, hrad s největší rychlostí obklíčili, oblehli, dobyli a posádku uvnitř uvěznili. Mezi vězni bylo 24 šlechticů a 46 prostých pacholků, mezi nimiž byli i někteří uprchlí chebští měšťané. Všichni byli odvedeni do Chebu a do dalšího šetření byli mezitím zavřeni do dvou hostinců Nikolase Reichenauera a Albrechta Brunnera. Georg von Zettwitz a Andreas Gießbach však ještě před rozedněním utekli z hradu Libá (Liebenstein), přeplavali rybník a šťastně vyvázli.

2) Chebská obec však s tímto uspořádáním nebyla spokojená, a proto se shromáždila na náměstí a nechtěla se uklidnit, dokud nebudou vězni zavřeni do přísnějšího vězení. Aby nejstarší purkmistr, pan Bernardus Schmidl, utlumil veřejné pobouření, musel promluvit ke shromážděným na radnici a slíbit jim, že šlechtici i prostí lidé nebudou propuštěni bez trestu. Šlechtic se však zatýká jménem Jeho českého královského Veličenstva a z jeho příkazu a jeho jménem mu také náleží odpovídající rytířské a šlechtické vězení. Přesto obec vytvořila dvě uličky, jednu od obydlí pana Reichenauera a druhou od obydlí pana Brunnera až k radnici, a zmínění vězni museli být mezi nimi vedeni do takzvaných berních místností (bern-stuben) na radnici, kde byli až do dne sv. Havla (St. Galli) ostře střeženi. Protože tito šlechtici byli zatčeni a uvězněni jménem krále českého, museli být dopraveni do Prahy. Město s nimi přijelo do Vokova (Wagau), kde už čekal hrabě Albrecht von Schlick jako králův zmocněnec. Chebští mu vydali své zajatce, které také ve jménu krále převzal. Po krátké debatě vrátil zmíněný hrabě von Schlick s přízviskem Menší jménem krále vězně Chebským zase zpět, aby s nimi naložili podle práva a spravedlnosti. S tímto doručením bylo Jeho královské české Veličenstvo spokojeno a potěšeno a tehdejší jurisdikci a svobodě města Chebu se přitom nic nestalo. Zajatí šlechtici pak byli odvedeni zpět do Chebu a opět propuštěni následujícím způsobem: Měli se zavázat, a to každý zvlášť na svou čest, šlechtickou důvěru a víru, že budou po zbytek života vězni pánů z Chebu, že se budou každoročně osobně dostavovat, a to vždy na den sv. Havla. Tímto způsobem byli propuštěni z vězení a z Chebu. Pacholci museli písemně slíbit, že se už nikdy nebudou nechávat k takovým službám využívat. Jeden šlechtic Gfäller spolu s dalšími třemi chebskými měšťany jménem Cantzhald, Flütner a Bär, a dvěma chebskými sedláky, z nichž jeden se jmenoval také Bär, ale druhý Hanß Würth, spolu s jedním kovářem hamrníkem z Libé (Liebenstein) jménem Kohlschreiber, ti všichni, jak říkám, museli být doživotně vězněni v bývalém sklepě a tam zemřít.[1] Viz Pancratius Eberhard, et ex ipso Minetti.[2]