1) Nedávno jsme se dozvěděli, že místní luteráni apelovali na saského kurfiřta, aby zde zachoval svobodné augsburské vyznání (Exercitio Augustinae Confessionis),[1] které jim také slíbil. Aby však zdůraznil svůj slib, poslal do města a na předměstí jízdní a pěší gardu, kterou museli udržovat a zajišťovat měšťané a venkov, což luteráni preferovali o to více, že jim byl zajištěn svobodný výkon náboženství reskriptem, datovaným v Drážďanech 13. února 1621. Katolíci to ale měli o to těžší, že u Sasů nikdy nepožadovali změnu, ani neusilovali o ochranu starého pravého náboženství. To však nestačilo, ale 21. dubna dorazily další dva prapory, a to zlatý a modrý, z nichž jeden byl umístěn na Horním předměstí, druhý na venkově, a všechny musely být zdarma zajištěny proviantem. Byly zde téměř dva roky a způsobily velké škody jak občanům, tak sedlákům.

2) Protože však bylo v Českém království vzniklo válčiště (theatrum belli) a různé národy, přátelé i nepřátelé, táhly sem i odtud, muselo zdejší město i Chebsko kvůli těmto vojákům velmi mnoho velmi trpět, vojáci začali tu a tam pálit a vypálily jeden dvorec ve Fischern. Zažila to i sousední česká města Tachov, Planá a další. Proto se sem ve velkém počtu sjížděli ženy a děti z okolních měst a přiváželi s sebou stovky vozů, naložených majetkem. Zejména vojáci pod velením hraběte z Mansfeldu se v této zemi dopouštěli rabování, vraždění a vypalování. Jesenice (Gaßnitz) byla zcela vypleněna a šest sedláků bylo přitom zastřeleno nebo smrtelně zraněno. Okrouhlá (Scheübenreith), kde vypálili dva dvorce purkmistra Andrease Kramera atd. atd. Saský generál obléhal Sokolov (Falckenau) a bavorský Loket (Ellbogen), přičemž první z nich byl dobyt 9. dubna, druhý však 9. května, za což muselo město Cheb podle výše zmíněného saského reskriptu z Drážďan odevzdat několik velkých děl včetně veškerého příslušenství. Ta děla tam byla skutečně odvezena, ale cestu domů už nenašla.

3) Kromě toho si tehdy plukovník-strážmistr (Obrist Wachtmeister) ve zdejší posádce vyžádal od ctihodné městské rady: 1) klíče od bran, 2) dvě hlavní děla, 3) propuštění oddílu vojáků naverbovaných pro město, aby mohl do města přivést zbytek svých vojáků. Vše bylo dohodnuto, jen klíče od bran nebyly vydány, až nakonec dal měšťanům své slovo důstojníka, a ti mu vydali klíče od vnějších bran, ale od vnitřních městských bran nikoliv. V této době bylo v Praze také 24 hlavních vzbouřenců z řad stavovských hrabat a rytířů popraveno, zčásti mečem, zčásti čtvrcením, a dostalo se jim tak zasloužené odměny. Existuje také císařský rozkaz, na jehož základě bylo všem kazatelům a kacířům přísně nařízeno opustit Království české.

4) Mašírování vojáků sem a tam, jejich časté ubytovávání, jejich kruté drancování, plenění a vypalování na Chebsku nakonec vedlo ke strašlivé drahotě zásob a příliš vysoká nominální hodnota peněz vedla k nedostatku, který způsobil svévolné licence k ražbě měděných peněz. To pak způsobilo, jak píše Pankrác Eberhard, že už nebyla žádná měděná nádoba, aby se z ní nerazilo. Upřesním potomkům nějakou představu o ceně peněz a věcí, aby z toho bylo možné vyčíst bídu obyčejného chudého měšťana té doby. Tak jeden uherský dukát tehdy platil 25 zlatých, jiný 24 zlatých, jeden rýnský zlatý florén 16 zlatých, jeden říšský tolar 12 zlatých, jeden 8-grošový kus 2 zlaté atd. Fůra žita 24 zlatých, pšenice 36 zlatých, ječmen 24 zlatých, oves 16 zlatých, měřice (napf) hrachu 1 zlatý, měřice třešní 6 zlatých, měřice ječmene 2 zlaté, jeden kotouč soli 30 zlatých, máz (kandl) piva 9 krejcarů, jedna libra hovězího 30 krejcarů, jedna libra jehněčího 25 krejcarů, jedna libra soleného nebo uzeného masa 36 krejcarů, jedna libra sušeného masa 30 krejcarů, libra štiky 35 krejcarů, jedna kráva 100 zlatých, jedno tele 24 zlatých, jedna ovce 10 zlatých, jedna husa 2 zlaté, jeden kur 1 zlatou, jedno mladé kuře 30 krejcarů, jedno vejce 1 krejcar, jeden kandl sádla 1 říšský tolar. Z koření: 1 lot šafránu 3 zlaté, 1 lot pepře 2 zlaté, stejně tak zázvor, jeden muškátový oříšek 10 krejcarů atd. atd. Bylo by to příliš dlouhé, kdybych musel vyjmenovat tehdejší hodnotu všech potravin, nápojů a oděvů, potřebných i pro nejobyčejnějšího měšťana. Byly tu zavedeny i saské peníze, jako andělské tolary,[2] z nichž jeden stál 3½ zlatých, ale brzy se do země opět dostaly císařské peníze. A vinou tohoto navýšení mincí a také drahoty se mnoho poctivých a jindy bohatých měšťanů stalo žebráky. To byly plody stromu zachování augspurského vyznání (Confessionis Augustanae conservande), ale ještě uslyšíme o dalších, mnohem tvrdších a trpčích. Musím zde také zmínit muže, který městu Chebu a jeho zemi prokázal velkou čest, zemřel ve slávě svatosti a je ctěn jako světec svatým premonstrátským řádem, a to je blahoslavený Joannes Loëlius arcibiskup pražský, o němž Prodromus Gloriae Pragenae[3] píše následující.

5) B. Loelius, rodák z Chebu, povolán z převorství Teplá, úspěšně zahájil správu strahovského kostela, zakladatel kláštera. Nově získal statky v Ouhonicích a Horoměřicích, opatřil pohořelickou část města Prahy a zajistil klášteru statky v Kněževsi a další. Klášter dále rozšiřoval a zveleboval. Opat ze Steinfeldu předal na Strahově některé řeholníky. 1587 se stává sufragánním biskupem v Čechách, Polsku, Uhrách, Rakousku, Moravě, Slezsku, generálním vikářem, navštěvuje a reformuje kláštery, stává se sufragánním arcibiskupem a arcibiskupem pražským, velmistrem řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Dne 10. ledna roku 1616 korunoval Annu, manželku císaře Matyáše, českou královnou a 29. června roku 1617 korunoval Ferdinanda II. českým králem. Za vlády Matyáše a Ferdinanda II., proti všem heretikům, kteří se proti němu spikli za falckraběte Fridricha, vydržel tříleté vyhnanství a poté se 3. listopadu 1620 vrátil do Prahy z vídeňského exilu. Vrátil církevní obci na všeobecném sněmu hlasovací právo, o které ho král Jiří před téměř dvěma sty lety připravil, a dále: práva duchovenstva, svobodnou volbu probošta metropolitní kapituly, stejně jako navrácení majetku arcibiskupství v Rožmitálu, Týnu nad Vltavou, Břežanech. Roku 1621 uvedl do pořádku kalvinisty zprofanovaný Metropolitní chrám sv. Víta a vysvětil oltáře. Zemřel 2. listopadu 1622 ve věku 73 let a pohřben je v kostele na Strahově.[4]

6) Výše zmíněné zdražování obilí a dalších komodit pokračovalo i v roce 1623 a fůra žita tu ještě stála 12 říšských tolarů. Bez ohledu na to zdejším Chebskem neustále procházeli vojenské jednotky, a protože tito vojáci žili jen podle vlastního uvážení a také se špatně snášeli se sedláky, do města se na trh nedostalo po celý půlrok žádné obilí, a v tomto roce již kolem Masopustu stála fůra žita 30 zlatých, také 32 zlatých, pšenice 36 zlatých, kteroužto drahotu způsobily také špatné měďáky, za které ani sedlák ani pán nechtěl žádné vlastní obilí prodávat. V sobotu před Květnou nedělí stála fůra žita na trhu 40 zlatých.

7) Nakonec se vojsko saského kurfiřství, čítající 300 mužů, které zde bylo po dva roky posádkou, zase zvedlo a odtáhlo zpět domů ke svým kurfiřtům. Brzy ale přišli další, a to císařští rejtaři, kteří tu leželi skoro půlku léta a všechno zničili. Kolem Vánoc je následovalo šest oddílů knechtů a kornetářů,[5] kteří byli rozmístěni na Chebsku a sedlákům způsobili velké škody. Přibližně v té době sem přišli také někteří Židé s císařskými patenty, na jejichž základě směli směňovat markraběcí peníze, které už jinak nikdo nebral; dávali za marku 7 zlatých a za 100 zlatých bylo jen 24 zlatých a tato částka ukazuje, co to muselo být za dobré peníze. Roku 1624, 18. prosince, vtrhl na Chebsko pěší pluk (Pangratius jej uvádí jako Schaumburský),[6] který kromě dalších nepopsatelných excesů a škod způsobených městu Chebu stál přes 50 000 tolarů, kvůli čemuž se museli měšťané vzdát všech svých šperků, řetízků, prstenů, perel a stříbrných šperků (kteréžto věci se za 100 let nedostaly na světlo), aby uspokojili zmíněný regiment, čímž mnoho nevinných měšťanů nezaslouženě upadlo do žebroty. Kromě toho všeho dluží zmíněný pluk více než 6000 zlatých, které důstojníci zůstali dlužní v hostincích a na dalších místech. Páter Sergius píše,[7] že vojáci na Chebsku, kde byli čas od času ubytováni, si se sedláky tak zle pohráli a násilím jim vzali vše, co jim patřilo, že byli sedláci nuceni utéct a opustit své domy a statky. Nakonec byly jejich pochody Chebskem po dlouhých prosbách a žadonění u Jeho císařského Veličenstva utlumeny.

8) Ještě těžší a obtížnější bylo získat potvrzení privilegií Jeho císařským a královským Veličenstvem, protože město Cheb bylo u Ferdinanda II. ve velké nemilosti, a i když se o to pokoušelo přímluvou saského kurfiřství, byla tato zaslána pouze české dvorské komoře, kde se od nich žádalo, aby, žádají-li o přijetí výše zmíněného, se spokojili jen s tím, že na tom budou s daněmi a všemi ostatními věcmi jako Češi, což však bylo nakonec ještě odvráceno mnoha žádostmi a prosbami, ale hlavně penězi – podmazáním (schmierbalia). O potvrzení privilegií jsem zatím nic podrobného nenašel. V archivu našeho konventu v Chebu jsem našel pouze to, že zdejšímu františkánskému klášteru Ferdinand II. v roce 1624 potvrdil nejmilostivějším ochranným listem, že může zůstat ve štrasburské provincii.

9) V roce 1624 zemřel i místní luteránský superintendent magistr Georgius Renner a na jeho místo byl jmenován Jacob Bruchner, který však v roce 1626 opět odešel. Po něm následoval poslední luteránský superintendent magistr Joannes Hoffstetter, který zde zůstal až do reformace v roce 1627, ale protože (jak brzy uslyšíme) byl se svými luterány z farního kostela odstraněn, vykonával svou službu na Božím poli (Gottes acker) ve výše zmíněném kostele Nejsvětější Trojice po celý rok, až nakonec 18. února 1628 spolu s magistrem Valentinem Löwen a Agydio Brandner opustil Cheb, odstěhoval se do Elßnitz, Brandner však do ubytovny v Artzbergu, kam přišel ten třetí, to jsem nenašel. Po odchodu svých pastýřů chebští luteráni (jak píše M. S. V. Paroch. Egr.)[8] jmenovali jednoho z Miedlingu (?) jménem Frantz Härtel (který byl předtím vesnickým učitelem) kantorem a luteránští purkmistři a někteří městští radní navzdory nařízení Jeho císařského Veličenstva ho potvrdili jako prozatímního pastora, který také krátce vykonával svou službu na Božím poli (Gotts-acker), kde také bydlel, ale brzy byl odstraněn, takže luteránské ministerium zde v Chebu protentokrát skončilo.

10) Roku 1625 sem do Chebu dorazil generál Valdštejn se 40 000 muži a zůstal tu až do 26. září, kdy opět vytáhl proti protestantům do Saska a dobyl Hall a Magdeburg. Protože město mělo kvůli průchodům a ubytovávání vojáků velké výdaje, uložila ctihodná městská rada všem měšťanům vysokou daň. Vojáci také prováděli mnoho excesů na Chebsku. Georga Rösslera zastřelili vojáci poblíž jeho statku Holler-hof[9] a nejkrásnější statek ve Všeboři (Schöba) obrátila jízda v popel i se vším příslušenstvím. V roce 1626 pokračovala jízda také na statku pana Wincklera v Jesenici (Gaßnitz). To, co tito bojovníci, kteří prošli Chebskem, nebo tu byli ubytováni, ještě nedokázali, to nakonec zničili nové uherské a chorvatské prapory, který dorazilo deset. Jejich velitelem byl hrabě Sereni, který bydlel v Chlumečku (Lehenstein), a zbytek byl rozdělen mezi vesnice Dlouhé Mosty (Langenbruck), Horní Ves (Oberndorff), Slatina (Schlada), Horní a Dolní Lomany (Ober- und Unterlohma), Střížov (Driesenhof), Tršnice (Dierschnitz), Klest (Reÿßa), Bříza (Birck), Skalka (Stein) a Cetnov (Zedendorff). Začali hned u kostelů, do kterých se vloupali v Lomanech (Lohma) a Třebeň (Drebendorf). Od čeho lidé utekli, to jim ukradli, k čemuž jim Češi věrně pomáhali. Ve městě byl takový nárůst spotřeby vína, piva, masa, chleba a dalších zásob, že se zdálo, že město i Chebsko přijdou na mizinu. Nebylo to však nijak poznat, ba dokonce pan purkmistr Bachhalbel a pan syndikus byli od těchto vojáků tak zle uráženi, že se nakonec se celé občanstvo proti tomuto plukovníkovi (Obrist) a jeho jízdě opět vzbouřilo a obrnilo se, aby zabránilo tomu, aby se vrchnost nemohla nadále setkávat se zlem od těchto lidí. Když odtud odjížděli, zapálili statek Hannse Lohra v Horní Vsi (Oberndorff), založili silný požár v Dlouhých Mostech (Langenbruck) poblíž statku Lorentze Trappena a založili požár v Chlumečku (Lehenstein). Všichni měšťané museli být neustále ve zbrani, aby mohli město uchránit před loupežemi, krádežemi, pleněním a vypalováním těchto vesnic. Odváželi koně a další věci na tři míle daleko, plenili vesnice a nikdo se nesměl objevit na silnicích mimo město. Poté nastala opět velká drahota, které bylo způsobena různými příčinami, a to 1) různými průchody různých vojsk, poté kolem svatodušních svátků nastala taková zima, že bylo zmrzlo kvetoucí obilí a všechny rostliny, 2) formani z Bamberku skoupili a odvezli spoustu obilí, ale navíc bylo také takové sucho, že se ve většině mlýnů pro nedostatek vody zkrátka nedalo mlít. Zkrátka, obilí se dalo sehnat jen málo nebo vůbec žádné, pokud bylo nějaké k dostání, musely se platit říšskými tolary nebo císařskými penězi, totiž fůra žita za 12 zlatých, z čehož vyplývalo, že mnohý chudý občan ve městě často neměl ani kousek chleba. A to všechno byly plody z výše zmíněného stromu.

11) Abych však v tomto oddílu nekončil se spoustou smutku a sklíčenosti, musím se zmínit i o něčem veselém, a sice o svatbě dvou významných osob, která se zde konala s největší vážností v tomto roce 1626, dne 24. června, na svátek svatého Jana Křtitele, a které se zúčastnil saský kníže, jeden hrabě, mnoho rytířů a šlechticů. Vznešeným ženichem a nevěstou se stali vrchní válečný rada Jeho císařského Veličenstva a plukovník (Obrister) Štýrského Hradce a jedna dáma z Neüdecku, kteří byli ten večer oddáni v sále pana purkmistra Adama Junckera. Aby přítomní početní významní hosté měli dostatek místa, byly spojeny tři významné domy, a to zmíněného purkmistra Junckera, purkmistra Bachhalbela a pana Karhutha, význačného měšťana, který zde byl považován za nejbohatšího ze všech. Aby vzdali úctu vznešeným snoubencům a jejich vzácným hostům, museli všichni měšťané nastoupit v průvodu se dvěma vlajícími prapory od Lodní brány (Schieff-thore) až nahoru na náměstí (Marck). Toto veselí místních měšťanů však brzy skončilo, protože hned následujícího 12. července na ně ctihodná městská rada uvalila jednoduchou daň kvůli velkým výdajům, s nimiž se město muselo vypořádat. Sergius.[10]