1) Již v roce 1624 začal Ferdinand II. vyhánět kacíře z Vídně, rakouského Lince, z Jihlavy a dalších moravských měst, jakož i z Prahy v Čechách, a likvidovat je, jak jen mohl. Protože byl v roce 1625 zvolen také uherským králem, zdvojnásobil svou horlivost za pravou katolickou víru a v následujících letech 1626 a 1627 už nechtěl ve svých zemích žádného kacíře tolerovat. I když se luteránské stavy bránily a chtěly si ostrými protesty vynutit nějaké zmírnění tohoto císařského a královského nařízení, Jeho Veličenstvo to nechtělo poslouchat. Mnohem raději se chopí žebrácké hole se svou ženou a dětmi a budou hledat chléb v jiných zemích, než aby jako král a královna dovolili, aby kacířská bezbožnost našla nějaké místo v jejich zemích. Kraus. Když pak do Chebu dorazila zpráva, že byli v celém Království českém zrušeni všichni luteránští kazatelé a služebníci slova, zdejší luteráni se velmi obávali, že se totéž stane i zde v Chebu, a radili se mezi sebou, co v této věci podniknout. Tak se rozhodli některé z nich poslat do Vídně, aby tam preventivně obsadili dvůr a prosili o další svobodné praktikování luteránské víry. Jako zástupci byli zvoleni pan Mathaeus Dietel a pan Friesel, kteří odjeli do Vídně. Sotva se však vydali na cestu, přišel rozkaz Jeho Veličenstva, aby bylo město Cheb znovu povzbuzeno k přijetí pravého katolického náboženství a aby kazatelé byli zrušeni.

2) K tomu se přidal velmi ostrý příkaz Jeho císařského Veličenstva z 23. srpna 1627, vydaný již potřetí, na jehož základě muselo město za peníze, vyplacené při koupi, přenechat bývalý Německý dům hraběti z Thunu, a to z tohoto důvodu, protože tento Německý dům byl prodán bez královského souhlasu, který se však ve všech případech při prodeji církevních pozemků a fondů vyžadoval, a Jeho Veličenstvo to nemohlo dopustit z mnoha jiných důvodů, a to zejména z důvodů svědomí. Hlavní příčinou erat punctum accatholicae religionis (pointy nekatolického náboženství), jak říká pan Schlecht[1] a s čímž souhlasí i Pancratius, však bylo luteránské náboženství, protože takto se dalo doufat, že se zde o to rychleji vymýtí, jak se také nakonec stalo. Jakmile sem přijeli císařští komisaři, byl okamžitě uzavřen farní kostel ve městě i všechny ostatní kostely na venkově a potom byla provedena reformace tím nejsilnějším způsobem. O třetí adventní neděli pronesl superintendent Joannes Hoffstetter ve zdejším farním kostele své poslední kázání, po němž se luteráni za prolévání mnoha tisíc slz vydali do kostela Nejsvětější Trojice na Božím poli (Gotts-acker). Zpívali tam různé pohřební písně a luteránský kazatel tam sloužil první mši. Doufali, a také císařské komisaře co nejupřímněji prosili, aby byl luteránům povolen jen ten nejmenší kostel nebo kaple pro jejich náboženské obřady, ale dostalo se jim odpovědi, že farní kostel je dost velký na to, aby se do něj všichni vešli, a že by se měli včas stát katolíky, než zde bude zavedena ostrá císařská inkvizice.

3) Luteráni si zatím vystačili se svým kostelem na Božím poli, kázali v něm, rozdávali luteránské přijímání a vykonávali další funkce. Ale ani tam nebyli luteránští duchovní dlouho trpěni. Někdy v té době sem přišlo několik jezuitů, kteří svým kázáním způsobili kazatelům mnoho potíží. Křtili děti luteránů, navštěvovali nemocné, připravovali je smrti po dobrém katolickém způsobu a udělovali jim svátost, čímž počet jejich katolíků stále rostl, avšak počet luteránů den ode dne klesal. Nakonec komisaři[2] vyhnali z města superintendenta a jeho luteránské služebníky slova. Luteránským měšťanům při této reformaci nezbývalo nic jiného, než že kdo nechtěl přijmout starou pravou katolickou víru, musel se z města a z Chebska vystěhovat. Za tím účelem císařští komisaři opět jmenovali subkomisaře, jimiž byli luteráni (jak píše Pancratius) prý velice obtěžováni a tlačeni všemi způsoby, zejména pak krátkými lhůtami stanovenými pro odsun. Tito subkomisaři byli prostým lidem nazýváni pouze „pětinovými a šestinovými žrouty“, protože se sami také podíleli na vybírání pokut za odsun. Protože mnozí zde tvrdošíjně setrvávají ve svém luteránství a raději opustí město a Chebsko, než aby opustili svoji víru, odešli odtud téměř nejlepší a nejschopnější měšťané a obchodníci (poté, co své domy a majetky buď levně prodali, nebo opustili) a vzali si s sebou svůj majetek. Rodiny, které odešly, se usadily na různých místech a některé jsou ještě v přilehlém markrabství Bayreuth. Počty těchto rodin, které odešly, zatím nemám k dispozici, ale stále doufám, že se mi je podaří získat a doplnit je zde. Odchodem tolika občanů a obchodníků vznikla městu nemalá škoda, neboť tím zanikl jinak kvetoucí velký obchod a živnosti, což se dalo snadno napravit a ve městě mohlo snadno zůstat zboží a peníze, obchod a živnosti mohly být zachovány, kdyby se uznalo, že jsou pro lidi prospěšní, a kdyby subkomisaři jednali s lidmi mírněji, zejména se starými (kteří nežádali nic jiného, než aby je tu nechali zemřít). Takto Pancratius Eberhard.

V roce 1628, 2. května, se zde v Chebu objevilo výčepné (zapfen geldt).[3] Platilo se za džbán piva 1 míšeňský (to jsou 3 feniky), za vědro medoviny 1 zlatý, za jedno točené pivo 1 ½ krejcaru, ale za ležák 2 krejcary, ale novým poplatkem se najednou všechno zdražilo o 1 míšeňský. Však také jeden moudrý radní nechal udělat olověné známky, či lépe řečeno drobné mince (scheide müntz) na vrácení.

4) Než budu pokračovat ve vyprávění o tom, co se zde dělo v době reformace, musím zde podle pana Schlechta[4] vyjmenovat léna, která byla tehdy v roce 1628 pod cizí správou, v markraběcích Wohnsiedelských Šesti úřadech (Marggräffisch-Wohnsiedlischen Sechs Ämbteren), patřily ke zdejšímu hradu a musely se zde prezentovat před královskou reformační komisí v náboženských záležitostech a byly to níže uvedení vlastníci (possessores):

Ze šlechty.

von Röttenbach: Christoph Heinrich von Schirnding.

von Brambach: Georg Sigismund von Schirnding.

von Brunnersgrün: správce pánů von Witzleben.

von Schlottenhof: správce pánů von Brandt.

von Lorenzenreüth: paní Esther von Rotschütz.

Aÿdmann Wolff Adam von Grauenreüth (Grafenreüth).

von Ober-redtwitz pan Hannß Heinrich, správce Müfflingů.

Poddaní z úřadu Selb.

Wolf Jakob Frosch.

Johann Baÿreütter.

Hanns Suman.

Adam Schmauß.

Urban Zeidler.

Augustin Hecht rybář (fiescher).

vdova po Niklu Sumanovi.

Georg Gebhard.

Fillitz.

Nicl Baÿreüther.

Hanns Baÿreüther mladší.

Jakob Beÿreüther.

Hanns Beÿreüther střední.

Nicl Huscher.

Nicl Zeidler.

Wolf Liphard.

Willhelm Goltschald.

Georg Benckhard.

Lorentz Benckhard.

Erhard Brell.

Enkersreüth: Michäel Reinl.

Plesberg: Nicl Huscher, Michl Braun.

Weissenbach: Nicl Burrucker, Heinrich Blaß, Mathes Seÿdl, Nicl Köppel, Conrad Pohlman, Hanns Baÿreüther.

Schönwald: Erhard Beÿreüther.

Prunn: Lorentz Leÿpold.

Reichenbach: vdova po Niclu Summerovi.

Wildenau: Hanns Geÿer, Nicl Geÿer, Erhard Geÿer, Nicl Mertz, Hanns Mertz, Hanns Goßler mladší, Hanns Goßler starší.

Neühauß: Oswald Pöpel, Oswald Goßler und Michl Goßler.

A ti všichni musí svá léna uvolnit a být posouzeni (komisí), jakmile král jmenuje nového purkrabího. Velká a hlavní léna se však podle okolností posuzovala u krále.

5) Výše zmíněnou reformou došlo také k velké změně v místní magistrátu, soudu a přísežné obci, neboť byli sesazeni všichni luteráni, mezi nimiž byli také tři purkmistři, a to Adam Juncker, Wolff Adam Bachhalbel, Mathaeus Dietel, kteří byli císařskými komisaři sesazeni ze svých úřadů a na jejich místo byli zvoleni pan Paulus Juncker, pan Joannes Brunner von der Weÿden, pan Joannes Georg Meindl, pan Adam Schmiedl byl zvolen purkmistrem už v roce 1628, ale tato změna se měla uskutečnit v roce 1629 v pátek před Jubilate.[5] A v tomto roce, o velkém svátku Božího těla, byl poprvé ve městě opět neseno procesí a také syn Hannße Bruschena Martin byl pohřben po starém katolickém způsobu, se zpěvy pěveckého sboru. Tato reformace, kterou ve městě prováděl magistrát, soud, přísežní obce a ostatní měšťané, stejně jako na venkově, však luteránům natolik ležela na srdci, že se velmi snažili o znovuzavedení svého náboženství a udržení svého starého hnízda. Zdálo se, že pro tento účel není lepší příležitosti než spojení švédského krále s kurfiřtem saským, k němuž došlo v roce 1631, a to proto, že jim kurfiřt saský, jak bylo uvedeno výše, již v roce 1621 slíbil, že je bude udržovat a chránit v augšpursko-luteránské náboženské víře, a proto nechtěli tuto příležitost pustit z rukou a tiše a tajně prosili a žádali zmíněného kurfiřta prostřednictvím sesazeného luteránského purkmistra Bachhalbela o pomoc a ochranu, načež mu také učinili velké nabídky (jak se následně ukázalo), které byly ze saské strany všechny ochotně přijaty.

6) Aby se tento návrh chebských luteránů, kteří zde ještě byli, stejně jako v sousedních městech, prosadil a uskutečnil, poslali sem Švédové 12. prosince 1631 jednoho trubače, který žádal o přijetí švédské posádky. Za ním pak druhé noci přišel jeden kornet,[6] který se utábořil před předměstím Mostní brány (Bruck-thore). Po této noci byli měšťané svoláváni do zbraně zvoněním na velký zvon, ale přišli jen katolíci a nebylo vidět nikoho z luteránů, kteří zde ještě byli. Začali střílet na rejtary z děl z věží a pak se stáhli zpět. Trubač byl však znovu vypuštěn ven brzy ráno ve 4 hodiny se zápornou odpovědí. Když k tomuto domluvenému útoku nedošlo, přišel v sobotu 13. prosince brzy ráno další, a to saský trubač se strážmistrem (wachtmeister) a čtyřmi muži, kteří žádali o vpuštění saských vojáků, ale i to bylo celou městskou radou odmítnuto. Mezitím však někteří luteránští měšťané (protože měli co do činění se strážmistrem a trubačem na radnici) tajně vpustili na předměstí několik saských vojáků na koních a 200 pěších, ti se ukryli za domem koželuha Hannse Bernharda a tiše leželi, dokud se nenaskytne příležitost uskutečnit svůj záměr dohodnutým způsobem, což se jim podařilo jak si přáli, takto: Když strážmistra a trubače propustili se zápornou odpovědí a přikázali jim, aby je pustili ven, vyjeli se svými čtyřmi jezdci zcela klidně a pomalu (jak se původci této zrady mezi sebou předem dohodli) k Mostní bráně, ale na padacím mostě se zastavili a hovořili s několika luteránskými měšťany, z nichž (jak podle Pankráce jeden starý občan, který to sám viděl, později často s uplakanýma očima vyprávěl) jistý Spitz spolu s tehdejším městským strážníkem, poručíkem Moßerem, a katem, přepůlili lano padacího mostu, takže most už nebylo možné zvednout, a v témže okamžiku čtyři luteránskými měšťané rozpůlili i zábranu před mostem, načež na dané znamení vyběhlo na most tryskem několik ukrytých saských vojáků, obsadili bránu, dokud se nepřiblížilo několik infanteristů (pěšáků), což byli jen špatně ozbrojení venkované, načež vpochodovali do města. Při jejich vstupu ještě zde luteránské ženy a prostý lid radostně vykřikli: „Nyní přicházejí naši andělíčci, nyní přicházejí naši zachránci“, ale tito andělíčci se brzy přes noc proměnili v nepříjemné ďábly, jak za chvíli uslyšíme. A tak několik luteránských měšťanů tohoto města zradou vydalo své věrné katolíky do rukou cizí sebranky (gesindl), a to k největšímu potěšení jejich srdce a k věčné hanbě a poskvrnění jejich potomků.

7) Sotva Sasové napochodovali dovnitř a ohřáli se v hnízdě, musel magistrát okamžitě odevzdat klíče od města, načež 15. prosince celé město na náměstí přísahalo a holdovalo saskému kurfiřtovi. Nejenže byly znovu zavedeny luteránské náboženské obřady, ale kazatelům Brandtnerovi, Adamu Bruschovi a Fleischnerovi musel být nabídnut a předán církevní ornát. Nakonec sem dorazili saští komisaři (s nimiž se jako původce této tragédie opět přikradl sesazený purkmistr Bachhalbel), kteří začali ubytovávat přijíždějící saské vojáky, požadovat výpalné a poplatky, nejvznešenější měšťany zavřít do Špalíčku (Stock-hauß) s okovy a pouty, se šesti jezuitskými kněžími a čtyřmi světskými kněžími velmi špatně zacházet, a dokonce je vyhnat z města blátem a plivanci poté, co zaplatili výkupné. Nejen nevinní katolíci, ale i sami luteráni zakusili, jaký prospěch měli z andílků a vykupitelů, které sem zradou vpustili, a to jenom částečně. Jakou škodu tím však utrpěla obec a jaké plody přinesla tato hanebná zrada, uvidíme později, až budeme mluvit o těžké nemilosti císaře, o neslýchaných darech a příspěvcích, nátlaku a útocích bez jakéhokoli slitování, o ničení města a zahrad novým opevněním, o silném nakvartýrování vojáků a konečně o věčné posádce a stálých velitelích.

8) Zde musím ještě učinit malou poznámku a poté krátký komentář. Jak jsme již slyšeli výše, luteránští kazatelé se zde asi před šedesáti lety zmocnili Německého domu díky prosazení správce Thiesela, a to muselo být pro město velmi osudné, neboť onen rytmistr (který se svými několika jezdci, jejichž počet uvádět je podle Pankráce ostudný, obsadil město, načež bylo znovu zavedeno praktikování luteránského náboženství) se rovněž jmenoval Thiesel. Nyní něco kratochvilného.

9) Když dolehly na radnici výkřiky a hluk, že saské vojsko bylo vpuštěno na předměstí a již táhne k Mostní bráně, nevěděla městská rada o zradě luteránů ani o ostatních, kteří už prošli kolem, ani zbla, a ani nic takového netušila. Okamžitě proto nařídila zajistit bránu. Strážmistr poručík Mosera, který tam měl jít a tento rozkaz vykonat, však nebyl tam, kde měl být, ale zato byl tam, kde chtěl být, totiž u těch, kteří zradili, a mezi nimi. Proto tam magistrát poslal radního sluhu jménem Schneider, ale tento dobrý muž dorazil pozdě, protože Sasové už předtím bránu obsadili a na koních i pěšky táhli k bráně. Onen radní sluha chtěl ještě splnit rozkaz, křičel z plných plic a mával rukama i nohama: „Zpátky, zpátky! Moji páni vás rozhodně nechtějí pustit dovnitř a mít vás ve městě.“ Když to několikrát zopakoval, nechtěl mu saský voják vyhovět, a tak se otřel o ubohého radního sluhu, který však nechtěl čekat na zpropitné a dal se na útěk. Myslel si, že se schová ve vedlejším stavení, ale drzý a nezvaný host ho pronásledoval, a když ho našel, ukrutně ho zmlátil. Když císařští opět vyhnali Sasy z města a situace se zlepšila, jeho spoluobčané a dobří kamarádi ho na shromáždění věrných konfrontovali kvůli jeho nešťastnému vystoupení a volali: “Zpátky, zpátky!” a podobně, načež on, aby to nějak vysvětlil, řekl z nevinné upřímnosti: „Kdybych mi neklapaly boty“, (pravděpodobně to byly boty okované hřebíky, nebo dokonce malými kousky železa, na zlepšení jejich vlastností), „pak by mě ten darebák nebyl chytil!“ A podle toho klapání – trappen – mu už zůstala přezdívka Trapp, stejně jako do dnešních časů jeho potomkům, kteří se nyní píší Sartori,[7] až do této hodiny. Nyní se vraťme do města Chebu.

10) Když Sasové s pomocí několika luteránských měšťanů ovládli zdejší město, chtěli se zde také usadit, shromáždili proto všechny své síly a začali odtud vpadat do Čech i do Falce, aby drancováním a loupežemi ničili zdejší zemi. Aby se však tomuto přicházejícímu zlu zabránilo, Jeho císařské Veličenstvo milostivě nařídilo generál-strážmistrovi (General-Wachtmeister) von Holkovi, aby Cheb na Sasích opět dobyl. Ten se podle jeho rozkazu se svou armádou a dělostřelectvem, které se k této výpravě shromáždilo, dostavil před Cheb dne 17. června 1632. Utábořil se na takzvané vinici (Weinberg), ale útok zahájil u Lodní brány (Schiff-thor), což mu usnadnily ještě stojící domy na předměstí, protože se přes ně dalo beze ztrát dostat k příkopu. Mezitím, co se pracovalo na výstavbě baterií, sypaly se do města hustě koule a granáty. Saský plukovník Starschedl (někteří mu říkají Schardeckel) se svými vojáky a luteránskými měšťany, kteří byli na jeho straně, se postavil na odpor, ale brzy ztratil odvahu a dožadoval se dohody. Ta jim byla také poskytnuta, a to tak, že plukovníkovi a jeho vojákům bylo dovoleno s jejich saky-paky odtáhnout, a tak se Cheb 19. června opět dostal do rukou zákonitého pána, aniž by císařské vojsko utrpělo ztráty nebo újmu, jak si velmi srdečně přáli křivopřísežní luteráni. Poté, co se císařská vojska zmocnila města, musel Cheb zaplatit 10 000 říšských tolarů, které byly vyplaceny napůl v penězích a napůl ve stříbře. Odtud pak císařská vojska táhla k Lokti, oblehla ho a dobyla, k čemuž muselo město Cheb vydat čtyři těžká děla spolu se všemi rekvizitami, z nichž se vrátily jen dvě děla, ale ostatní tam zůstaly nebo se ztratily.

11) A od té doby už město nezůstalo bez velitelů a císařské posádky pro všechny takovéto nesmlouvavé přepady, stejně jako pro jiná křivá svědectví. Brzy se zjistilo, kdo byl původcem spáchané zrady (bývalý purkmistr Bachhalbel jako vůdce banditů byl již opět se Sasy), a zavřeli je do nejpřísnějších vězení, konkrétně strážmistra poručíka Mosera dolů do Černé věže (Schwartzen Thurn), ostatní však do Vodní věže (Wasser-thurn),[8] Feilova věž (Feil-thurn)[9] nebo Věže cizoložníků (Ehebrecher-thurn),[10] kde byli odsouzeni na doživotí a měli tam zemřít, ale dostali milost po smrti knížete z Valdštejna, když se strážmistr poručík Moser nabídl, že zajme saského vévodu Albrechta, čímž se zbavil starého dluhu a také tím dosáhl cti a bohatství, ale to chudému městu pomohlo jen málo nebo vůbec ne. O tom, jak bídný a neutěšený byl tehdy stav ve městě a v celém Chebsku, svědčí všichni, kteří v té době žili a přenesli tehdejší tragédie na papír. Táhly tudy masy všech armád o síle 10, 15, 20, ba i 30 tisíc mužů, zejména pod vedením generála Valdštejna, a žily zde podle vlastního uvážení, jako by byly v nepřátelské zemi. Stížnosti navíc nebyly nikde vyslyšeny ani přijaty a místo nějaké pomoci se s dotyčnými zacházelo s hrubými slovy, jako s rebely. Město se tak dostalo do nemilosti císaře Ferdinanda II., od něhož nebyla městská privilegia dosud potvrzena, i když vyšla další šťastná hvězda, ale o tom až na příslušném místě.

12) Než tuto kapitolu ukončím, musím se krátce zmínit o našem františkánském klášteře zde v Chebu. Štrasburská provincie má tento klášter od roku 1607 v poklidném držení, do něhož jej vložil Rudolf II. a v roce 1624 to slavně potvrdil Ferdinand II. V roce 1633 se durynská provincie chtěla zmocnit tohoto kláštera, protože s ní byla spojena saská provincie sv. Jana, ale brzy od svého záměru opět upustila, protože viděla, že to nebude nic platné, protože tento klášter zmíněné provincii sv. Jana nikdy nepatřil. Aby se předešlo dalším takovým nárokům, byla zmíněná štrasburská provincie v tomto držení roku 1638 opakovaně slavnostně potvrzena Ferdinandem III.