1) Ačkoliv bylo již výše zmíněno narovnání mezi ženským klášterem a zdejším magistrátem, protože klášter byl následně zlým chováním abatyše Margarethy von Au, vypleněním a zpeněžením jejích klášterních statků vyřazen z provozu, aby výše popsané narovnání bylo dostačující, dochází k narovnání, uzavřenému mezi abatyší Appolonií Funkin, která byla zvolena po výše zmíněné Veyhlin, a váženou městskou radou. Výše zmíněné narovnání bylo pojaté od základu a nově potvrzeno, avšak v některých částech a bodech se od něj na čas ustoupilo, a to až do doby, kdy byl klášter opět v lepším stavu, jak podrobněji ukazuje následující obsah vyrovnání.

2) Budiž dáno ve známost a na vědomí veřejnosti. I když mezi ctihodným, vznešeným a moudrým purkmistrem a městskou radou města Chebu na straně jedné a ctihodnou a urozenou slečnou Uršulou von Schlickin, hraběnkou z Pasova a abatyší a celým konventem ženského kláštera svaté Kláry rovněž v Chebu roku 1534 ve čtvrtek po svatodušních svátcích byla kvůli několika sporům uzavřena a pečetěna smlouva, avšak nicméně bez ohledu na to zde kvůli bývalé abatyši Margaretě von Au, vyplenění a zpeněžení klášterních statků vznikly mezi městem a klášterem všelijaké rozbroje, chyby a trápení, v zájmu jejich smírné urovnání ctihodná městská rada výše zmíněného města Chebu, jakož i ctihodná duchovní, panna Apolonie Funckin, toho času vládnoucí abatyše, spolu s celým konventem řádu svaté Kláry, se níže uvedeného dne přátelsky setkali a svobodně si vše vyříkali, usmířili se a dohodli se na urovnání všech vzniklých roztržek a nedorozumění tímto a na základě tohoto listu takto:

Za prvé, že stará smlouva uzavřená mezi městem a ženským klášterem ve čtvrtek po svatodušních svátcích roku 1534, zůstává v platnosti a účinnosti a touto smlouvou nebude vůbec porušena ani prohlášena za neplatnou.

Za druhé straně, že abatyše a klášter svaté Kláry uvedené ctihodné městské radě zaplatí za staré a devět let promeškané berně a tureckou pomoc či daň 270 zlatých chebské městské měny, avšak s odročením, totiž 100 zlatých na Vánoce koncem tohoto roku 1566, potom na konci roku 1567 dalších 100 zlatých a konečně na konci roku 1568 zbývajících 70 zlatých, a to vše bez dalšího prodlení a vyhýbání se placení do společné městské pokladny.

Za třetí: Ačkoli stará smlouva uvádí, že město Cheb musí často platit římskému císařskému majestátu 1000 zlatých turecké pomoci nebo jiné poplatky, také klášter musí tak často platit 30 zlatých berně a na daních, tento článek však tuto povinnost poněkud snižuje, protože některé klášterní statky a svěřené pozemky byly převedeny a zabaveny, a tím se příjmy kláštera v takové míře zmenšily a snížily, takže klášter není nedále povinen platit v lozunkové kanceláři více, než 20 zlatých daní a berně z 1000 a ctihodná městská rada dostane z klášterem vlastněných statků od nájemců daň z obilí 10 zlatých namísto 30 zlatých, dokud nebude převedený a zastavený statek, který má nyní obec města v zástavě, klášterem vykoupen zpět. Stejně tak ctihodná městská rada z dobré vůle pozastavila břemeno kláštera držet jezdce a koně, které je klášter povinen podle staré smlouvy a zvyklostí držet, dokud nebudou zástavy klášteru vykoupeny. Tak se má ženskému klášteru ulevit, pokud to bude možné, s robotou (scharwerck), ledaže by to vyžadovala velká nutnost, ale s tou podmínkou a s přijatým opatřením, že jakmile budou znovu vyřízeny zástavy kláštera a konventu ctihodné městské radě, tak aby pak mohly být také obnoveny povinnosti abatyše a konventu kláštera panen podle zmíněné staré smlouvy a obyčeje, a napříště budou na věčné časy platit z každých 1000 zlatých částku 30 zlatých na daních a berních, dále vydržovat jezdce a koně vydržovat, konat mimo to jiné služby pro potřebu obce a všecky věci se budou posuzovat podle předešlého stavu. Tato smlouva pak bude považována za vyřízenou a bude neplatná a vypovězená, ale druhá a stará smlouva z roku 1534 zůstane v platnosti ve všech bodech, ustanoveních a článcích a bude věrně a řádně pokračovat a bude dodržována, vše věrně a bez jakéhokoli porušení.

Na důkaz pevného a neochvějného dodržování byly vyhotoveny dva podobné recesní listy pod pečetí města Chebu, abatyše a konventu kláštera panen svaté Kláry a byly vloženy do rukou každé z obou stran, která se jimi má bezchybně řídit. Sepsáno a dáno po narození Krista našeho drahého Pána a Spasitele v roce 1566. Schlecht[1] ex Archiv. Egr. Curiae.

3) Jaké velké škody utrpělo zdejší město touto změnou náboženství a její vinou, bude hojně ukázáno na příslušném místě. Zde jen stručně uvedu, jaké nenapravitelné škody utrpělo katolické náboženství. Především, ne-li všechny, pak většina nadací a dobročinných donací kostelů, klášterů a špitálů zanikla a byla ztracena, a křesťanskou dobročinnost svých luteránů velmi smutně pocítili dominikáni a františkáni, z nichž ti první (dominikáni) přišli téměř o všechny své dobročinné donace a církevní poklady a františkáni proto, že se opět připojili k novému luteránskému Slovu Božímu, museli dokonce svůj klášter úplně opustit pro nedostatek almužen, které jim luteráni z nenávisti zmařili. Protože katolíků bylo příliš málo na jejich vydržování, zůstal klášter františkánů po celých 40 let úplně prázdný. Příčinou toho bylo, že klášter neměl žádné nadace a dotace, z nichž by mohli žít se svými ženami a dětmi, a nenašel se nikdo, kdo by tam chtěl žít, protože luteránští služebníci slova to takto nepřijali. Také Pangratius.

4) V roce 1566 se sešla městská rada, soud a obec a jednaly o tom, jak zajistit, aby bohoslužba ve farním kostele probíhala spořádaněji. Luteráni tvrdili, že katolíci svým čtením mše působí mnoho překážek a že se dokonce při přijímání znovu míchají s protestanty. Načež vláda pro uklidnění protestantů rozhodla, že katolíci mají opustit nejen kůr, ale farní kostel. Protože katolíků bylo velmi málo a odešli i někteří jejich kněží a zůstal jen Martin Korndörffer, pro jejich služby byl vyčleněn kostel Panny Marie, kde měl zmíněný kněz o nedělích a svátcích číst mše pro čím dál méně katolíků a městská rada mu stanovila plat 40 zlatých, což se stalo 12. září. V neděli 17. dne téhož měsíce (na kdy připadlo vysvěcení) se konala první evangelijní bohoslužba v chóru před hlavním oltářem za velkého jásotu lidu, což se dělo i o všech velkých svátcích, jako byly Vánoce, Velikonoce a Letnice, při níž se vždy zpívala latinská preface. Správce Thiesel přijal také jáhna, a to Klementa Ruschia ze Solpwegu. A protože kázal jen dvakrát týdně, měl uloženo kázat každý pátek časně ráno, za což dostával 20 zlatých. Kromě toho bylo nařízeno, že má být během týdne vedle arcijáhna, zatímco ostatní ve městě měli se svými duchovními službami čekat, kdyby bylo něco třeba. Žádnému farníkovi zde nebylo nic nařízeno, ale mohl si vyžádat, koho chtěl, a ten musel jít. O nedělích však nesměl zastávat ve farním kostele bohoslužby ani udělovat svátosti, to pak musel vykonávat střídavě superintendent se svým arcijáhnem, ale měl nařízeno zajišťovat pro filiálku v Nebvanicích čtení, kázání, zpěv a jiné služby, jakož i návštěvy nemocných, a to i během týdne. Za tuto filiálku měl dostávat 50 chebských zlatých ročně a zdarma ubytování a dřevo. Toto spolujáhenství (noc-diaconat) zůstalo v nebanické filiálce až do roku 1570, poté byl přeložen do filiálky v Třeběni (Trebendorf) a zůstal tam, dokud zde vládlo luteránství.

5) Poté Henrich Thiesel předal správu a odešel do Uher, přičemž s sebou vzal zmíněného Ruschia, který tam odešel a stal se žoldnéřem kazatelem (sold-prediger). O neděli Cantate ustanovil zemský komtur ze Zwätzenu Henrica Thangela, člena řádu německých rytířů a šlechtice z Durynska, komturem dvorce německých rytířů (Creütz-hof). Ačkoli byl příslušníkem evangelického náboženství, nikdy se nezúčastnil luteránského svatého přijímání, dokud ho k tomu nepřinutila nemoc. Za tohoto komtura se již kněžský dům (Priester-hauß) nenazýval dvorec řádu německých rytířů (Creütz-Hof), ale Německý dům (Teütsche hauß) nebo Rytířský řádový dům (Ritterliche Ordens-Hauß). Tento komtur hospodařil s jednou babou, což ho připravilo o zdraví a čest, Německý dům také málo vylepšil, co se týče hospodaření, pak žil příliš hanebně, také choval mnoho koní a psů a také měl velký příliv hostů. Před koncem svého života postavil u Vlaštovčího rybníka (Schwalben-teich) mlýn,[2] který se dodnes nazývá Schwalben Mühl (Vlaštovčí mlýn). Nakonec zemřel 25. března 1572 a byl pohřben na kůru farního kostela svatého Mikuláše.

6) Následujícího roku 1567 v březnu byla zdejší protestantská církev spolu s městskou radou předvolána na zemský sněm do Prahy k Jeho císařskému Veličenstvu Maxmiliánovi a obviněna, že v rozporu s výslovným souhlasem Jeho císařského majestátu přijala nejen dva kazatele, ale i jednoho zwingliánského kazatele, pročež byli také Jeho císařským Veličenstvem předvoláni do Prahy. Obvinění ihned z vlastních finančních prostředků shromáždili peníze na cestu a jako komisaři byli zvoleni purkmistr Caspar Krahmer, Georg Meindl, Georg Holldörffer a Willhelm Kestler. Ti odtud také 3. dubna odjeli do Prahy. Když přijeli do Prahy, zaregistrovali se tam jako předvolaní (citirte), ale nepodařilo se jim získat audienci, přestože tam zůstali už čtvrtý týden. Nakonec hovořili s panem Michaelem Aichlerem, apelačním radou a bývalým syndikem v Chebu, a požádali ho, aby místo nich předložil Jeho císařskému Veličenstvu petici a sdělil mu, že jsou zde již čtvrtý týden, ale dosud se jim nepodařilo získat audienci. Když Jeho Veličenstvo četlo supliku, vzpomnělo si, že pražský arcibiskup na sněmu obvinil město Cheb, že ve svých kostelích vyznává zwingliánské a kalvínské náboženství, ačkoli jim Její Veličenstvo povolilo pouze učení protestantské. Poté byli komisaři připuštěni k audienci a byli dotázáni, zda je to tak, jak jim bylo řečeno. Snažili se tato obvinění odvrátit ústně i písemně, a aby se ospravedlnili, předložili jako další důkaz církevní řád, vypracovaný magistrem Tilesiem se svolením a schválením městské rady s tím, že byl dodržován v chebském farním kostele. Když si ho Jeho Veličenstvo přečetlo, sám byl spokojen a schválil to, ale s písemným upozorněním, že mohou mít protestantské kazatele, kteří se chovají podle augsburského vyznání, ale že katolíci mají zůstat nedotčeni rouháním a že má jim být poskytnuta ochrana jejich věrnosti. Cit. M.S.V. Paroch. Egr.[3] et P. Sergius.[4] Ano, vskutku, ochrana jejich věrnosti! Když se vrátili z Prahy, jako by přišli vítězové z válečného pole, nebyli spokojeni s tím, že luteráni vyhnali katolíky z farního kostela, a jejich kněží ze dvorce řádu německých rytířů (o čemž v Praze zcela pomlčeli), ale (protože nyní měli navrch v duchovních i světských záležitostech) usilovali také o vyhnání i těch několika zbývajících pravověrných katolíků z města a země, k čemuž jen čekali na vhodnou příležitost, jak uslyšíme na jejím místě. A jestliže navíc bylo touto luteránskou nákazou nakaženo již téměř celé Chebsko, v tomto roce 1567 byly již všechny farnosti na Chebsku obsazeny luteránskými kazateli, a to opět navzdory výslovnému nařízení Jeho císařského Veličenstva. Jedinou výjimkou byl Hazlov (Hasslau), který zůstal u staré pravé víry, dokud žil starý katolický pán Mallerschik (Malersick), který nepřijímal žádné luteránské služebníky slova.

7) V témže roce místní superintendent Baccaeo nařídil, aby se každoročně konaly dvě synody chebského konventu diecézních ministrů (Conventus Ministrorum Diaeceseos Egranae). Superintendent stanovil různá stanoviska ke každému článku a rozeslal je služebníkům slova ve městě i na venkově s výzvou, aby se k němu v určité dny dostavili a poradili se o těchto stanoviscích i o jiných záležitostech. A k tomu byly určeny dva městské jarmarky (protože tehdy i tak každý rád jezdí do města). První synoda se konala v úterý ráno, superintendenti na ní mluvili jeden po druhém a přítomní duchovní jeden po druhém odpovídali. Poté byly předloženy a projednány stížnosti (gravamina). Ostatní sousední pastoři, kteří nepatřili k chebskému kraji, se takových konventů také zúčastnili a přesto je nechali vyjádřit se, což učinili jen z důvodu dobrého sousedství. Kdykoli se na synodě projednávaly záležitosti, které se týkaly nebo dotýkaly učitelů a Německého domu a museli být přítomni komtur nebo jeho služebníci, poskytl dům pastorům jídlo, jinak se musel každý postarat sám podle svých možností. Nakonec tento Pacceus a první superintendent Chebu zde roku 1569 zemřel, když ještě nedokončil rok v druhém manželství s Barbarou Gottschaldin a byl pohřben ve farním kostele. Pohřební řeč měl pan Johann Gößing. P. Serg.[5]

8) Po smrti Joanna Paccea byl v témže roce Heinrichem Thangelem jmenován komturem Německého domu magistr Joannes Hagius Redwizensis. Byl představen obci 15. neděli po sv. Trojici a se souhlasem městské rady byl také přijat. Svého úřadu se pak ujal 18. neděli po sv. Trojici, tedy 9. října, a 12. října byl opět Německým domem představen ctihodné městské radě a požádán o ochranu. Načež mu městská rada dala přečíst královskou koncesi a nařídila mu, aby zkontroloval školy a faráře na venkově, a také ho důrazně vyzvala, aby ve svých kázáních opět nevytahoval žádné nespravedlnosti na papežství, a to byl 2. superintendent. Cit. M.S.V. Paroch. Egr.[6]