1) K prosperitě zdejšího města přispěla především neúnavná píle jeho obyvatel v oblasti obchodu, a to zejména se suknem, kůží a sladem. Úctyhodné řemeslo soukenické patřilo v minulosti k nejsilnějším a nejvýznamnějším ve městě a sukno, které se zde vyrábělo, bylo tak vzácné, že se s ním obchodovalo široko daleko. Řemeslníci, vyrábějící výrobky z kůže, zbohatli z prospěchu, který jim plynul z obchodu s kůžemi, a předměstí před Mostní branou obývali téměř výhradně oni. O tom, jak veliký a výnosný obchod se sladem měli místní měšťané, svědčí skutečnost, že jen v samotném městě Chebu bylo na 50 sladoven, které kvůli své vyhlášené kvalitě mohly jen stěží uspokojit poptávku po sladu z velmi vzdálených míst. Potom byly sladovny zřízeny tu a tam na venkově, v okruhu 8-10 mil odtud, obzvláště v Sasku a obchod, poskytující obživu měšťanstvu, proto zcela zanikl, a početné sladovny se již buď vůbec nevyužívají, nebo byly zcela zlikvidovány.

2) O povznesení zdejšího města se neméně zasloužilo široko daleko proslulé chebské pivo. Jak popisuje Eberhard ve své Kronice,[2] měla města v Království českém tu svobodu, že sama vařila pivo a zásobovala s ním venkov, ale páni šlechtického a rytířského stavu vařili na svých hradech pouze tolik piva, kolik potřebovali pro svoje domácí pití. Tehdejší šlechta totiž zastávala názor, že vaření piva je pro šlechtice a rytíře nedůstojné a proto také města čepovala a prodávala pivo v krčmách a hostincích, z čehož měla, jak je snadno zřejmé, velký užitek. Jak se však stalo, že také rytířský stav začal vařit pivo, o tom se dozvíme na jiném místě.

3) K prosperitě zdejšího města přispěla také medovina (meth), která byla objevena v Chebu – podle svědectví P. Amiot S. J.,[3] jenž v díle Sua germania Vet. Tit. 9 p. 10 uvádí: ‚Mulsum, Seu Melaticum primo Confectum esse, in pervetato, Nariscorum oppido Egra, loco amaeno infra Montem hernicum etc.‘.[4] A chebská medovina se těšila takovému věhlasu, že byla nejen vyvážena široko daleko, ale s mimořádnou oblibou také ctěna jako dar císařům, králům a knížatům. Památkou je také velký mosazný svícen ve zdejším farním kostele. Tímto svícnem uctili zdejší farní kostel tovaryši řemesla uměleckých odlévačů (Rothschmied) z Norimberka,[5] přilákáni věhlasem zdejší medoviny, když seděli ve svých dílnách a jedli svůj denní chléb – a to jako poděkování a na památku, protože je město vydržovalo zdarma. Toto nacházím jak u Pankráce Eberharda,[6] tak i u pana Schlechta,[7] ale přesto nikdo nezaznamenal rok, kdy se to stalo.[8]

4) Čtvrtým prostředkem, který přivedl město Cheb k tak velkému rozkvětu a povýšení, byl samotným Bohem zdejšímu městu darovaný benefit zdejších pramenů kyselky, které zprvu nebyly jímány, nýbrž kdo jich chtěl užít, ten musel přijít sem. A přijelo sem tolik lázeňských hostů, také dokonce knížata a kníže von Lobkowicz musel dokonce čekat až do pozdních nočních hodin, než se mohl ubytovat. Místní měšťané z toho měli obecně velký užitek, podobně jako Karlovy Vary, ale nyní má na prospěchu podíl pouze lozunková komora, cínaři a truhláři. Ačkoliv nemohu vlastně uvést, ve kterém roce zde byly objeveny prameny s kyselkou, přesto je prokázáno, že se tak muselo stát před 600 a více lety, neboť jsem zjistil, že už v roce 1196 je zde užil Jindřich arcibiskup Pražský a vévoda český[9] na radu svých lékařů. Na jiném místě se však dozvíme, jak došlo k současné významné změně, týkající se pramenů kyselky.

5) Konečně také krásná poloha města a jeho příjemné okolí, kvůli kterému ho také ten či onen nazývá ‚zemí narcisů‘, přispěly velice k tomu, že zde mnoho římských císařů a králů uspořádalo zimní tábory, říšské sněmy a setkání s kurfiřty a dalšími knížaty říše, propůjčovalo léna, uzavíralo mírová jednání a tábořilo, jak ještě vše postupně uvedeme.

6) Pankraz Eberhard ve své Chebské kronice[10] tvrdí, že po smrti Otta II., knížete z Meranu,[11] přišlo také zdejší město k nějakým statkům, protože mu připadly Aš a Selb s jejich majetky. Pan Schlecht to zřejmě považuje za méně pravděpodobné, protože ve svých Poznámkách, kap. III § 2,[12] píše kníže von Meran. Píše: Podle uvedeného ověřeného svědectví Paula Daniela Langolio[13] v díle ‚Nachrichten von Brandenburg Culmbach‘, část 2, fol. 134 a násl., po smrti vévody Ottona II. z Meranu si po něm zanechané statky a pozemky rozdělili norimberský purkrabí, biskup Bamberský a biskup Würtzburský, hrabata z Orlamunde a Treuhendingenu. Purkrabí Friedrich III., jehož manželka Elizabeth byla sestrou zmíněného vévody, získal Bayreuth a Radoltzburg spolu s příslušejícím okolím. Heinrich, biskup Bamberský intuitu donationis à de functo factae obdržel Girch, Nirstein, Lichtenfels, Königsberg, Weißmain, Guttenberg, Bettenburg a další malé vsi. Otto hrabě von Orlamünde, kvůli své manželce Beatrix, sestře posledního vévody z Meranu, získal Blassenburg, spolu s Culmbachem, Prezendorffem, Gold Kronachem a Hermannsdorfem. Co vlastně obdržel Würtzburg a hrabata von Truhendingen, nelze nalézt ani v místních archivech, ani v dobových historických pramenech, stejně jako v případě Aše a Selbu, které někdy patřily vévodovi Ottovi z Meranu a po jeho smrti připadly městu Cheb.