1) Nyní se dostáváme k roku, v němž se odehrálo mnoho událostí, z nichž mnohé byly plodem nově zaváděné reformace a luteránství, jimiž město Cheb velmi utrpělo a bylo téměř zcela zničeno. V té době probíhala válka mezi římským císařem a Turkem, který již vpadl do Uher, a proto musely říšské stavy posílat císaři různá pomocná vojska, z nichž většina procházela Chebem a téměř vždy se zde shromažďovala, jak jsme již slyšeli v předchozím odstavci, přičemž však zdejší město vždy táhlo za špatný konec. V tomto roce 1600 byl v Chebu opět takový procházející pochod 1000 jízdních, které zde shromáždil hrabě von Hohenlohe a vedl do Uher kolem dne narození sv. Jana.

2) Hned na počátku tohoto roku 1600 byl Leonard Renner, měšťan a obchodník v Ambergu, jmenován správcem Německého domu s ohledem na jeho švagra Pauliho Dietherena v Norimberku, který řádu půjčil peníze. Vzal si sebou jako písaře nebo pomocníka (Schafner) Georga Erbena z Řezna, ale oba se chovali tak a zneužívali své moci do té míry, že písař musel utéct a správce Renner byl sesazen, načež se zde zakoupil a stal se měšťanem. Tímto správcem zde byl v témže roce 1600 povolán magistr Georgius Renner Ambergensis, tehdy farář v Sirlasienu (Černošíně?), ale předtím kaplan v Ambergu, a to na 5., 6. neděli po sv. Trojici. Na svátek sv. Jana Křtitele pronesl zkušební kázání, načež byl 5. července přijat váženou městskou radou za faráře a 7. superintendenta. Přijel sem 31. října a svého úřadu se ujal 24. neděli po sv. Trojici. V Kopanině (Frauenreith) však byl farář Thomas Otto ještě téhož roku administrátorem Leonardem Rennerem propuštěn kvůli řeči, kterou měl pronést proti němu. Přestěhoval se pak do města do domu, který si koupil, opustil duchovní službu a věnoval se měšťanskému řemeslu se sladovnictvím, vařením piva a výčepnictvím.

V roce 1601, v neděli po Trojici, byl podjáhen (subdiaconus) Joannes Goldner jmenován farářem v Lomanech (Lohma) a následně odešel do Wittenbergu, kde promoval na magistra.

Magistr Nicolaus Granichfeld z Drážďan, dříve farář v Lomanech (Lohma), se v tom roce stává farářem v Třebeni (Drebendorf) a spolujáhenem (condiaconus) ve městě v neděli po Trojici, a to z toho důvodu, že Daniel Pethulius (kterému páteční kázání dělala velké potíže) byl se souhlasem zdejšího magistrátu Leonardem Rennerem jmenován farářem v Kopanině (Frauenreith). Otto von Vochenstein z Adelsmannhaußenu tudy také vedl 1000 Franků na koních do Uher, ale shromáždění bylo v Domažlicích (Tauß). V následujícím roce 1602 sem opět dorazil plukovník (Obrister) Otto von Vochenstein, přes 1000 koní, a shromáždění (musterung) bylo také zde. Protože se však před přehlídkou i po ní chovali velmi nešetrně a za maso, chléb a oves chtěli platit méně, než stanovili císařští komisaři, došlo opět k potížím a odjeli odtud až po několika dnech.

Po sesazení Leonarda Rennera byl v roce 1602 řád jmenoval správcem Gabriela Holdschneckera, Norimberčana a ubohého papežence (jak ho nazývá luteránský autor M. S. V. P. Egr.), spíše bych řekl zbožného katolického křesťana, a to s ohledem na jeho šéfa v Norimberku, Itala Carla de Albertivello, účetního doriánských kupců. Znovu sem přivedl propuštěného písaře Georga Erbena, svoji službu (jak píše zmíněný autor) špatně prosazoval a málo si jí vážil, za jeho správcovství byla všechna pole a všechny louky ponechána měšťanům, aby ušetřil na koňskou výstroj a mnoho dobytka bylo odvedeno. Byl také protentokrát posledním správcem řádu.

V tomto roce 1602 byl Adamus Bruschius mladší, který zde byl dříve podjáhenem (subdiakon), jmenován farářem v Nebanicích. V tomto roce byl také postaven nový farní dům v Kopanině (Frauenreith). V Třeběni (Drebendorf) byl v roce 1603 na svátek svaté Máří Magdalény za přítomnosti ctihodné městské rady a Německého domu jmenován farářem a zároveň spolujáhnem (condiacon) města magistr Adamus Brüeschenck.

3) V této době se několik zbývajících katolických měšťanů obrátilo na Jeho císařské Veličenstvo Rudolfa II., aby bylo observantům[1] umožněno přestěhovat se zpět do opuštěného a zpustlého kláštera bosých (parfüsser), kteréžto žádosti bylo výše zmíněným císařským majestátem také milostivě vyhověno nejmilostivějším reskriptem, který byl vydán zdejšímu magistrátu a je dosud k dispozici v originále. Když byl tehdejší generální ministr[2] Franciscus à Sosa v roce 1603 v Německu, převzal s nejmilostivějším svolením zdejší opuštěný františkánský klášter. Protože saská provincie byla již téměř úplně zničena a vyhlazena luteránstvím, které ji ovládlo, hornoněmecká provincie neboli takzvaná štrasburská provincie (která byla nyní rozčleněna oddělením Štrasburku a celého Alsaska v roce 1750 na generální kapitule v Římě) byla úplně odtržena, bylo štěstí, že jí byl předán a na věčné časy včleněn výše zmíněný františkánský klášter, který byl již v roce 1607 začleněn do kapitulní tabule jako klášter příslušný ke zmíněné provincii. Stejně tak v roce 1603 naposledy navštívil zdejší klarisky saský provinciál a následně v roce 1606 je podřídil provinciálovi observantů.

4) Abychom se nyní vrátili k farářům, tak dne 11. září roku 1604 byl Abraham Brusch mladší jmenován městskou radou a Německým domem farářem v Dřenici (Treinitz). Byl to syn knihaře z Mýtiny (Albenreith). Zhruba v té době upadl farář z Kopaniny (Frauenreith) Daniel Betulius do takové melancholie, že se vrhl do studny na farském dvoře, odkud ho ještě živého vytáhli. Protože se však již nemohl napravit, svolila městská rada a Německý dům, aby ho zatím zastupoval jeho syn Daniel, než se snad uzdraví, avšak mladému Danielovi bylo sděleno, že pokud jeho otec zemře, bude se moci ucházet o nástupnictví, aby nemusel kalkulovat s nástupnictvím v kopaninské farnosti, ale začínal by ve službě zdola ve městě jako ostatní a dal by přednost starším, což se také stalo na Hromnice[3] roku 1604. Jeho otec, Daniel starší, zde zemřel 7. dubna 1609 a vdova s dětmi zůstala na farnosti ještě více než rok.

Na sv. Řehoře roku 1604 zemřel v Lubech (Schönbach) farář Adam Finckl, načež se kolem svátku sv. Bartoloměje do Lubů přestěhoval písnický jezuitský vicekancléř.[4] Do Lubů (Schönbach) přišli písničtí jezuité, kteří svou pílí a horlivým kázáním, jakož i podporou vicekancléře, zcela vymýtili luteránství (po 70 letech) i na sousedním panství, a luteránský kazatel Fridericus Rorarius v Gossengrünu musel během 6 hodin z celého písnického panství uprchnout.

V den svátku sv. Matouše roku 1604 se Cheban Nicolaus Franck stal farářem v Nebanicích.

5) Dne 14. června mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci téhož roku zde vypukl strašlivý požár v domě Georga Ludwiga na Koňském trhu (Roßmarck)[5] a kdyby vedlejší dům pana Bernarda Schmidla[6] nebyl chráněn silnou protipožární zdí, celý dům i s mnoha dalšími domy by utrpěl velké škody. Zmíněnému Ludwigovi shořelo mnoho obilí a dalších věcí, jakož i jeho synovi Georgu Ludwigovi shořely knihy za několik set zlatých, včetně oblečení a ostatních věcí. Také byl v tomto roce na den sv. Bartoloměje zde v Chebu vážným příkazem Jeho císařského Veličenstva Rudolfa II. zaveden nový gregoriánský kalendář (proti čemuž se město Eger po mnoho let bránilo)[7] a tento příkaz vyhlásil tehdejší jáhen Nicolao Francen v kostele na 8. neděli po sv. Trojici. To se stalo i v Mýtině (Albenreith), ale Waldsassen to opět odmítl povolit a došlo to tak daleko, že tam v roce 1606 přišel vikář z Hardecku s dalšími úředníky opatství, nechal na svátek Nanebevstoupení Páně zamknout kostel v Mýtině (Albenreith) a postavil se před něj se silnou ozbrojenou posádkou, čímž dosáhl toho, že nový kalendář byl v Mýtině opět zrušen a svátek Nanebevstoupení Páně i letnice se dodržovaly podle kalendáře starého. Tuto nehoráznost město ihned napsalo Jeho císařskému Veličenstvu Rudolfovi II., který pak ihned napsal samotnému falckraběti, který se omluvil, že se to stalo bez jeho vědomí a vůle, načež měl být hejtman z Hardecku spolu s úředním písařem Waldsassenu a dalšími sesazen ze svých úřadů, ale zda se tak stalo, se mi nepodařilo zjistit. Také byla toho roku dne 9. září sundána hvězda (pozlacené slunce) na radniční věži spolu s knoflíkem a obojí bylo spolu s věží renovováno.

6) V roce 1605 uprchl z vězení rada Jeho císařského Veličenstva Mackoffti (který spravoval uherské záležitosti, ale v té době byl vězněn v Mostu v Čechách, nevím z jakých důvodů), ale byl nalezen v bayreuthském markrabství ve vsi Bruckh poblíž Hofu a Mönchsbergu, byl vzat do vazby, pak odveden do Blassenburgu a tam držen. Protože namísto uprchlého Mackofftiho byli uvězněni nejvýznamnější pánové z Mostu a měli zůstat ve vazbě, dokud ho znovu nepředvedou před soud, celý rok po něm pátrali a snažili se ho najít. Když se dozvěděli, že je v pevnosti Blassenburg, vydali se za markrabětem Christiánem do Culmbachu a požádali ho o vydání zajatce, ale ten odmítl. Poté se vydali přímo do Prahy k císaři Rudolfovi II. a předložili mu jednání markraběte, který jim ihned dalšími listy slíbil, že jim ho vydá. Poté byl vězeň Mackoffti dopraven z Culmbachu do Hohenburgu a odtud do Rathsammu,[8] vesnice na Chebsku. Na žádost Mosteckých vyšlo 9. února asi 200 zdejších měšťanů a několik dalších, vedených panem Blasiem Franckem, městským syndikem, a panem Hannsem Söllnerem, vážným (waag-herr) a lozunkovým písařem. Když vyšli ven, bylo vidět markraběcí se dvěma prapory mušketýrů a dalšími jezdci, všech bylo asi 500 (bez nástrahy). Když přišli, chtěli mít doprovod do Chebu na mostu, proti čemuž Chebští a zejména pan Söllner protestovali, načež se markraběcí šlechtici a zejména Caspar von Schirnding velmi rozzlobili, ten přiložil pušku k hrudi pana Söllnera a chtěl střílet, ale nechal to být, ale hejtman z Hohenburgu nazval císaře Rudolfa lžicísařem (lugen-Kaÿser), což slyšel císařský komisař, páni z Mostu a mnoho místních měšťanů. Protože se naši lidé nechtěli vzdát práva doprovodit zajatce na hranice, vzali markraběcí zajatce a vrátili se s ním do Hohenburgu. Nakonec se 12. dne téhož měsíce sešli znovu, a poté, co se markraběcí zdrželi zasahování do chebské spravedlnosti, práv a svobod a císařský komisař a pánové z Mostu nabídli všem obžalovaným dobré jednání, dovolili naši, aby markraběcí doprovodili vězně až na předměstí, ale Chebští si dávali dobrý pozor, a kdyby markraběcí vypálili jediný výstřel, vrátili by se domů jen velmi špatně. Po předání vězně se pokorně vrátili do Hohenburgu a vězeň byl přes noc hlídán strážemi a měšťany na radnici v soudní síni, ale příští neděli, Sexagesimae, v osm hodin ráno byl v doprovodu čtyřiceti chebských měšťanů odtud odveden do Lokte, odkud byl nakonec konvojem dopraven do Prahy a tam byl předán do rukou Jeho císařského Veličenstva. Ex Besold Chron. qui fuit hic unus ex Ministerio Lutherano, ex quo hinc in dè jam plura de sumpsi, uti et Sequentia.[9]

7) Téhož roku (1605) v měsíci červnu sem dorazil pluk 3000 pěších vojáků, které naverboval pán von Schönberg, pražský hejtman hartschierů (Hattschier).[10] Zůstali zde šest týdnů a způsobili velké škody ve městě i na Chebsku mezi chudými poddanými, které bili a vyháněli z jejich domů. Byla mezi nimi všelijaká sebranka, Francouzi, Španělé, Valoni, kteří se chovali nejhůře, jako jeden Francouz, který prý byl již na 12 taženích. Zlatníkovi Blauhannsenovi ukradl zlatý prsten, ale byl jím zadržen a krátce nato oběšen na šibenici na náměstí poblíž rybárny. Tři němečtí pacholci byli také ubodáni k smrti a mnoho dalších bylo posláno na věčnost kvůli krutému zacházení s měšťany a poddanými. Tento pluk byl shromážděn na svátek sv. Petra a Pavla na Božím poli (Gottes-acker)[11] před Horní bránou a od časného rána až do jedenácté hodiny večerní zde trávil svůj čas. 30. června pak byli odvedeni na panské louky (heren-wiesen), kde každý přísahal na svůj prapor, byli rozděleni do deseti kvartýrů a tam tábořili tři dny a noci. Během této doby vypili více než 20 sudů piva. Dne 3. července ve tři hodiny ráno konečně opustili svůj tábor, pochodovali předměstím k Mostní bráně a městem byli vedeni směrem k Horní bráně a ven na Kynžvart (Königswarth). Ten plukovník se musel proti městu spiknout se štváči a zrádci, protože už zpočátku neměl na mysli nic dobrého, z čehož by bylo možné vyvodit, že pak požadoval po městě, aby shromáždilo své vojáky v městském farním kostele, což mu však bylo rázně odmítnuto, načež nechal posvětit svých 10 praporů v kostele františkánů, kde mu také jeho polní kaplan (údajně to měl být sicilský mnich) téměř denně četl mši svatou. Kdyby podnikl něco proti městu a farnímu kostelu, píše Clemens Besoldus,[12] místní podjáhen (subdiakon), jeho vojáci by ho sami opustili a připadli by městu, stejně jako sousední kurfiřti nabídli městu pomoc, kdyby to bylo nutné. V tomto pluku bylo přes 6000 mužů, žen a dětí a jen žen a dívek bylo přes 1000. Bylo zde také přes 30 osob z města a z Chebska, mezi nimiž byli i synové měšťanů, jako například dva synové Valentina Praetorÿ, Mimblerův bratranec Hannß Pieglein, platnéř Christoph Wagner, nevlastní syn Mördtschneidera, Christoph Schafner a mnozí další. Poté, co odtud odešli, se mnoho měšťanů vydalo do tábora, kde našli mnoho útočných srubů (sturm-hütte) a kusů brnění, které odpoledne přivezli na voze do města, protože vojáci je kvůli velkému horku nemohli odvézt. Stejně tak se i na polích našli sedláci mnoho věcí (které vojáci při pochodu do Kynžvartu vyhodili), které odnesli do města a všem je ukázali. Všechno pivo ve městě však vojáci vypili, takže městského piva bylo na skladě málo nebo téměř nic, a proto byli nuceni přivézt mnoho sudů piva z Hofu a Plzně. Protože však bylo pro obyčejného občana velmi obtížné vypít máz piva z Hofu za sedm míšeňských, začalo se 6. srpna znovu vařit, ale protože nově uvařené pivo nebylo příliš dobré a brzy zkyslo, bylo město nuceno nechat sem dovážet pivo z Hofu až do posledního jarmarku. Ve stejném roce byla postavena i kamenná kašna poblíže masných krámů (fleisch-bänken).

8) Již výše bylo zmíněno, že zdejší Německý dům byl mistrem řádu německých rytířů a rakouským arcivévodou Maxmiliánem sice prodán městu Chebu, ale koupě nebyla řádovými pány schválena, nýbrž byla opět zrušena. V roce 1608 však nejen ctihodný arcivévoda a mistr řádu Maxmilián, ale i všichni ostatní kapitulní páni řádu v Mergentheimu prodali ctihodnému magistrátu Německý dům se všemi jeho pozemky, loukami, poli, lesy, rybníky, rentami, desátky, poddanými a vším, co k němu patřilo, to vše za 55000 německých zlatých, dobře o 7000 zlatých dráž, než prvně. Na straně řádu stáli komisaři, kteří měli od řádu plnou moc, pan Christoph von Schwalbach z rodu Schwalbachů, komtur v Rottenburgu an der Tauber, David Eubeler, sekretář v Mergentheimu, a Hanns Weßnitzer z Chebu, stolník ve Franckfurthu nad Mohanem. Na straně města byli tři purkmistři: Hanns Werner, Adam Kramer, Wolff Bachhelbel a lozunkový písař Hanns Söllner. V předvečer svátku Nanebevstoupení Páně byli všichni poddaní ústně i rukama předáni městské radě, avšak na samotný svátek bylo odevzdáno celé kněžstvo ve městě i na Chebsku. Poté, co město převzalo Německý dům, jmenovala ctihodná městská rada ještě v tom roce kolem svátku sv. Michala dva pány, Christopha Steinhaußena a Georga Albrechta, správci svých církevních statků. Ti měli odvádět všechny poplatky a vybírat peníze, z nichž měli být nejprve placeni kostelní a školní sluhové a z přebytků měly být vypláceny peníze na nákupy. Načež vážená městská rada nabídla všechny desátky z polí kolem celého města k prodeji a nechala všechna pole vyměřit. Každý měšťan si musel svůj desátek svobodně koupit a odevzdat 5 zlatých z každého jitra[13] a již roku 1609 v okolí města žádné desátky nezbyly. Pole, louky a rybníky byly také prodávány měšťanům, kteří je následně učinili dědičnými. A město mělo tento Německý dům se vším příslušenstvím v pokojném držení až do roku 1627, avšak jak to s ním bylo dál, to se dozvíme na příslušném místě ex D. Schlecht[14] Chron. V.M.S. P. Egr.[15]