1) Zde musím kvůli chronologickému řazení popsat událost, o které bych raději pomlčel, než se o ní zmínil. Protože však tato událost je již známa všem, kdo jen trochu četli chebské dějiny, a také ve všech kronikách, a u M.S. Egranis zvláště pana Schlechta,[1] z nichž jsem většinu čerpal, ale zároveň jsem si také dobře vědom, že kronikář musí v souladu s pravdou zaznamenat a popsat vše, jak to najde, takže jsem se nemohl zdržet jejich uvedení zde, doufaje, že tím nikoho neosočím, a stejně tak nejen zde, ale také znovu zdůrazňuji, že v tomto díle nemám v úmyslu nikoho urážet, snižovat nebo hanobit, ale pouze vše sepsat, aniž bych tvrdil, že něco předem vím, ostatně vše jen prostě, jak to nacházím v kronikách a starých chebských rukopisech, které mám po ruce. Události jsou následující:

2) V roce 1558 se stalo, že některé zdejší řádové sestry pod tehdejší abatyši Margaritou von Au, byly přijaty do luteránské sekty, která pronikla v okolí a jíž byla už většina zdejších občanů v tichosti oddána, a tyto řádové sestry už nechtěly již zůstat uzavřeny v klášteře. Zmíněná abatyše a její rodná sestra a mistrová dokonce požádali svého vizitátora a ministra, pana Eberharda Schmidta v klášteře bosých (františkánů), aby je z tohoto kláštera propustil a udělil jim zprošťující list (litteras absolutionis), a snažili se ho přimět, aby jejich žádost potvrdil. Běžně se o tom říká, že k tomu přišli kvůli důvěřivým lidem. Tak jako v případě uherských a českých majestátů, také někteří čeští zemané, zvláště jeden, který bydlí za Prahou, měli nabídnout zabavení jejich kláštera, a právě tato předstíraná příčina jim musela posloužit jako záminka, proč se ujali vyrabování kláštera a vyvedení všeho, zvláště aby odtud nechali odjet naložený vůz s jejich obilím. Ano, nezůstalo jen u movitých věcí, ale začali prodávat i své nemovitosti. Nabídli městu svůj hospodářský dvůr (Maÿer-hoff), ležící u Horní brány města (který byl před lety spojen měšťanskými majetky), který také sami za dva roky převedli na sebe koupí za 2000 zlatých. Sotva však město tento hospodářský dvůr postavilo a použilo přitom mnoho prostředků, muselo jej na nejmilostivější rozkaz Jeho knížecí Jasnosti Ferdinanda, milovaného syna Jeho císařského Veličenstva a místodržícího Království českého předat pánu Joachimovi ze Schwannbergu na Kynžvartu a nynějšímu purkrabímu (který městu způsobil mnoho potíží), a pak Christophovi von Zettwitz zum Liebenstein postoupit klášterní poddané za splacení 2000 zlatých, a to takto:

6 sedláků v Povodí (Ensenbruck), 4 sedláci v Zeleném Háji (Hagengrün), 1 sedlák jménem Hiersch Müller, 2 sedláci ve Fischernu, 1 sedlák ve Slatině (Schlada), 1 v Bříze (Bürck), 3 v Horních Lomanech (Oberlohma), 1 v Podhradu (Pogradt), 1 v Žírovicích (Sirmitz), 1 v Lesince (Härlaß) a 1 v Chocovicích (Köschwitz).

A Leonard von Thun na Kinnsbergu, 6 sedláků z Horní Lipiny (Oberlindau), 2 z Všeboře (Schoba) spolu s tamním desátkem, 3 z Nového Drahova (Rohr), 4 z Krásné Lípy (Schönlind) a jeden herberk, což dohromady vyneslo 298 ½ fůr žita a ovsa, 93 slepic, 58 sýra, 20 kop vajec, 2 zlaté 19 krejcarů v penězích a 12 příze lnu ročně.

Ačkoli zdejší město učinilo nejdůležitější prohlášení jak k samotnému výše zmíněnému císařskému královskému majestátu, tak k Jeho Jasnosti vévodovi Ferdinandovi, zejména kvůli újmě a škodě vůči jeho svobodám, privilegiím a pevným právním základům, jež byly městu způsobeny odnětím a těchto církevních statků a jejich zaknihování cizím pánům šlechticům, zůstalo výše uvedené usnesení nezměněno, a to z toho důvodu, že zdejší město převzalo klášterní hospodářský dvůr (Stiftischer Meÿerhof) jako církevní statek bez vědomí a souhlasu Jeho císařského Veličenstva. Byli delegováni jmenovitě níže uvedení pánové, a to: urozený pan Niclas Stoltz von Sunersdorff, Christoph von Globen, Ernst von der Gehau, Niclas von Schirnding a Sebastian Thußel, kteří museli pána ze Schwannbergu uvést do klášterního hospodářského dvora, aby mohl po čtyři roky užívat tuto zástavu, přičemž zmíněný von Schwannberg musel ihned vyplatit 1600 rýnských tolarů Komoře české, pán von Zedtwitz 2160 tolarů a Leonard von Thun 800 tolarů a musel si je půjčit, přičemž dohoda a vypořádání zástavy je v následující listině:

Podmínky dohody.

3) Jaká opatření a formu přijala knížecí Jasnost, náš nejmilostivější pán, v zastoupení a jménem Římského císařského majestátu, našeho nejmilostivějšího pána, Jeho císařského veličenstva, s panem Joachimem von Schwannberg ohledně jednoho hospodářského dvora, náležejícího ke klášteru sv. Kláry v Chebu, na Předměstí Horní brány (Obern thor), kterýžto hospodářský dvůr také město tamtéž v Chebu převedlo na sebe koupí od členů řádu toho kláštera bez předchozího vědomí a souhlasu císařského majestátu, a jehož se má sám při jednání a vypořádání vzdát, jak následuje.

Proto je zmíněný von Schwannberg povinen okamžitě a bezodkladně zaplatit a zastavit vysoce váženému císařskému majestátu na zmíněný hospodářský dvůr 1600 tolarů zde v Praze, za což Schwannberg obdrží přikázaný tento hospodářský dvůr se všemi jeho právy a příslušenstvím, vymezený opět jeho mezními kameny, a co k němu jinak náleží bez výjimky, na dobu 4 let od doby, kdy jej převzal, bude jej moci užívat za své půjčené peníze, bez jakéhokoliv sporu Jeho císařského majestátu a jiné překážky církevní.

A až tato čtyři léta uplynou a pominou, potom bude moci císařský majestát, jeho dědici a následující král český a církevní hodnostáři dotyčného kláštera tento hospodářský dvůr vykoupit podle své libosti a příležitosti, a bude jim císařským majestátem určeno, kdy a v jakém čase Joachim von Schwannberg etc. nebo jeho dědicové oznámí půl roku předtím, ať už o svatém Jiří nebo o svatém Gallu, že chtějí tento hospodářský dvůr opět vydat Jeho císařskému majestátu nebo do církevních rukou, včetně užívání a užitku, pak mají proti přijetí jimi zapůjčené zástavy v částce 1600 tolarů provést převod tohoto hospodářského dvora, spolu s veškerým jeho majetkem a příslušenstvím, včetně domu a dobytka, a všech ostatních věcí, které mu byly přiděleny podle zvláštního soupisu, a přiděleno zvláštními komisaři k tomu ustanovenými, a to ve všech ohledech a v rozsahu, v jakém je převzal, držel, užíval a požíval bez zkrácení a zmenšení, a je také povinen to postoupit.

Nebude-li možné, aby si Joachim von Schwannberg tento hospodářský dvůr ponechal déle, měl by mít možnost to sdělit císařskému majestátu a králům českým půl roku předem. A kdyby se po uplynutí čtyř let stalo, že by císařský majestát a jeho potomci chtěli tento hospodářský dvůr převést, zastavit nebo prodat někomu jinému a nechat jej vyjmout z rukou kláštera, pak zmíněný Joachim von Schwannberg nebo jeho dědicové budou mít přednostní právo k hospodářskému dvoru a budou s ním nakládat přede všemi ostatními za částku, kterou jiní současně nabídnou. Jestliže však jiní učiní vyšší nabídku, než Joachim von Schwannberg a jeho dědicové, a půjčí na tento hospodářský dvůr, nebo Jeho císařský majestát nebo jeho následovníci, nebo duchovní budou chtět zmíněný hospodářský dvůr užívat, tak potom bude císařský majestát, jeho dědicové  a potomci, stejně jako duchovní toho kláštera v Chebu v této věci zcela svobodní a ničím nebudou vázaní.

Konečně se také ujednává, aby řečený hospodářský dvůr byl často kontrolován k tomu ustanovenými komisaři a byl spravedlivě zdaněn s týmž pozemkem a příslušenstvím, a co je hodno takového hospodářského dvora s lénem 1600 rýnských tolarů. Také bude řečený von Schwannberg povinen zaplatit poplatek zástavy při příštím svátku sv. Havla (Galli) letošního roku 1558, zbytek se pak také k výše uvedené zástavní sumě připočte a předepíše. Tato dohoda a dohoda o vypořádání závazku byly vyhotoveny ve dvou stejnopisech a vyhotoveny ve dvou částech, které mají být vzájemně postoupeny. Dáno na den svatého Jiří v roce 1558.

4) Ve stejném časovém rámci byla uzavřena také dohoda a smlouva mezi Christophem von Zettwitz a Leonardem von Thein (Schlecht[2] ho zde nazývá Leonardem Theinem, výše je však Thun von Kinßberg; který z nich byl ten pravý, mi není známo a v jiných kronikách o něm nemohu nic najít) ohledně důvodů výše specifikovaných zástavních poplatků.

5) Následujícího roku uvedla do pohybu své plány výše zmíněná abatyše Margaretha von Au a v roce 1559, na den svatého Blažeje (St. Blasÿ tage), spolu svou rodnou sestru Annu a níže uvedenými řádovými sestrami jménem Catharina Azlin (Schlecht ji uvádí jako Artzin) Magdalena Reitterin, jinak zvaná Stilpin, Catharina Maÿerlin, Magdalena Haberzetlin neboli Ridlin a Margaretha Franckin, která seděla v Radě, vyjely v krytém voze z Chebu do Drmoulu (Dürrmaul) a odtud do Loužku (Au), kam už několik dní předtím z kláštera utekly zahradnice a duchovní, ale už předtím v roce 1557 v sobotu po sv. Matouši na podzim téhož roku tam bydlely slečna von Hostau se služkou, také z kláštera až od Sokolova. Výše zmíněné dvě z Loužku (Au) odešli do Ingostadtu ke svému bratrovi a postavili si tam dům, kde obě zemřeli stářím. Catharina Maÿerlin spolu s duchovní se však vrátili do Chebu ke svým příbuzným, ale město bylo pro ně zapovězeno, načež se vydaly do Bamberku, kde byli opět přijaté do kláštera Klarisek, ale kam se dostaly ostatní, to není známo. Namísto abatyše Margarety von Au, která opustila svůj klášter a svatý řád, byla téhož roku zvolena abatyší Anna Veÿhlin, o níž je však více zpráv na příslušném místě. Z pramenů D. Schlecht,[3] et P. Sergÿ Chron.[4]

6) Než tento odstavec ukončím, musím se zmínit o pozoruhodné události, která se stala v roce 1558 téměř v celém Chebsku, ale kterou jsem, abych nerušil výše uvedenou látku, na příslušném místě vynechal, a podle Chron. abbreviat. Minetti[5] zní takto: V loňském roce bylo téměř na celém Chebsku tolik červů, že sežrali všechny byliny až na stonky. Jakmile však nastal podzim a chladné počasí, tito červi se ztratili, avšak stébla opět vyklíčila a dala mnoho zeleného krmiva, kterého bylo příliš mnoho, ale málo bylin. Na některých místech zmínění červi dokonce lezli lidem okny do domů. Mezi těmito červy byl na Špitálním vrchu (Spitelberg) u Chebu nalezen zvláštní červ, který měl hlavu jako zajíc, nad ní 2 rohy a vpředu podivně zkroucený tvrdý roh, 4 křídla a 6 nohou. Tento červ byl přinesen ctihodné Radě města Chebu k vystavení.[6]

7) Musím zde uvést ještě jednu poznámku z Kroniky františkánského konventu (Chronica Convent. Franciscan.) P. Sergia,[7] že v této době (Sergius uvádí rok 1555) přišla na Kapitulu františkánů v Halberstadtu smutná zpráva, že františkánský klášter v Chebu byl zasažen luteránskou reformou. Že františkáni museli v době luteránství, které se sem vetřelo a následně zde bylo i zavedeno, velmi trpět, popisuje pan Schlecht[8] v Chron. inchoat. V důsledku toho se mohlo snadno stát, že tehdejší františkáni, protože zde již nemohli v mnoha ohledech žít, sami opustili klášter, který byl pak po mnoho let prázdný, jak uslyšíme na příslušném místě k roku 1603.